Desetiprocentní růst není dlouhodobě udržitelný
Růst hrubého domácího produktu za první čtvrtletí příjemně překvapil většinu odborné veřejnosti. Konečně jsme se dočkali hospodářského růstu, který nezbytně potřebujeme k dosažení konvergence do Evropské unie. Je to počátek nového trendu? Můžeme očekávat ještě vyšší dynamiku naší ekonomiky a závratný růst životní úrovně, který nás v následujících deseti letech přivede na západoevropský standard? Zkušenosti s příjmově chudšími zeměmi Evropské unie ukazují, že ekonomická konvergence je dlouhodobý proces. Na základě ekonomických výsledků západoevropských zemí od roku 1960 a startovních podmínek České republiky v roce 1990 lze odhadnout, že růst české ekonomiky bude v následujících čtyřiceti letech předbíhat růst unie v průměru pouze o jedno procento ročně. Konvergence z hlediska příjmů tak skutečně potrvá několik desítek let a s největší pravděpodobností bude probíhat podobným tempem i v Maďarsku a Polsku. Z hlediska dlouhodobé konvergence lze rozdíly hospodářských růstů těchto zemí v posledních deseti letech považovat za nepodstatné. Spořit, spořit, spořit. Pojem konvergence pochází z teorie růstu, jejímž průkopníkem je nositel Nobelovy ceny z roku 1987 Robert Solow. Základem této teorie je předpoklad, že při daném stavu technologie jsou zdrojem ekonomického růstu dva faktory – kapitál a pracovní síla. Zatímco krátkodobě může tato modelová ekonomika dosáhnout rychlejšího růstu dosažením efektivnějšího poměru kapitálu a pracovní síly, dlouhodobý růst je dán technologickým vývojem a růstem pracovní síly. Pro méně vyspělé země je charakteristické, že jsou podkapitalizované. Jinými slovy, nedostatek úspor zabraňuje dosažení optimálního poměru kapitálu a pracovní síly. Rychlý ekonomický růst během krátkého časového období by podle tohoto modelu měl být důsledkem přílivu zahraničních investic, technologické inovace a restrukturalizace tak, aby se dosáhlo co nejefektivnějšího využití kapitálu a pracovní síly. Dlouhodobě by se pak měla transformovaná ekonomika vyvíjet podobným tempem jako vyspělé země. Tento základní model teorie růstu byl postupně rozšířen o samostatné oblasti zabývající se vývojem a kvalitou pracovní síly nebo pohnutkami k zavádění nebo kopírování nových technologií z vyspělejších zemí. Přestože teorie růstu za posledních padesát let zaznamenala prudký vývoj a dodnes se těší velkému zájmu, je nutno poznamenat, že doposud ekonomové nenašli jednoznačný návod na nastartování a udržení dlouhodobého ekonomického růstu. Většina názorů se ale shoduje v tom, že základními prorůstovými faktory jsou investice, zavádění nových technologií, kvalita pracovní síly a zahraniční obchod. Soused k sousedovi. Teoretický model stanoví, že příjmově chudší země by měly růst během období transformace rychlejším tempem v porovnání s rozvinutými zeměmi. Tento růst by měl být důsledkem přílivu investic, které zvyšují produktivitu pracovní síly, ale také přejímáním nových technologií z rozvinutých zemí. Tento typ konvergence se nazývá absolutní nebo také beta konvergence (narozdíl od relativní nebo sigma konvergence, která má vést k nižším relativním příjmovým rozdílům mezi zeměmi a může být například důsledkem přerozdělení bohatství). Reálná data dávají hypotéze absolutní konvergence částečnou podporu. Ukazuje se totiž, že chudší země dohánějí bohatší pouze v rámci určitého regionu, který má společné vnější podmínky, je propojen obchodní výměnou a je podobný i z institucionálního a legislativního hlediska. Absolutní konvergenci například pozorujeme v rámci rozvinutých zemí jednotlivých kontinentů, ale nelze tento vývoj rozšířit například na konvergenci chudých afrických států k nejbohatším zemím Evropy, Asie nebo Severní Ameriky. Graf poměrně jasně hovoří ve prospěch absolutní konvergence v rámci zemí Evropské unie. Na vodorovné ose je příjem na obyvatele v procentech průměru unie v roce 1960 pro jednotlivé západoevropské země. Na svislé ose je znázorněno, o kolik převyšoval hospodářský růst dané země v období 1960 až 1998 průměrný růst v unii. Pro příklad: Portugalský příjem na obyvatele se v roce 1960 pohyboval na úrovni 39 procent Evropské unie. Během sledovaného období portugalská ekonomika vzrostla o 72 procent více v porovnání s unií, takže se příjem na obyvatele do roku 1998 vyšplhal na 67 procent průměrného západoevropského standardu. Graf lze také interpretovat tak, že znázorňuje, jak si jednotlivé země za 38 let polepšily relativně k průměrnému evropskému příjmu v závislosti na jejich startovních podmínkách. Z grafu je zřejmé, že nejchudší státy (v roce 1960 ještě Irsko, Portugalsko, Španělsko ani Řecko do Evropské unie nepatřily) zaznamenaly v minulosti největší ekonomickou expanzi. Hospodářský růst nebyl v těchto zemích časově rovnoměrný. Například Irsko v šedesátých letech stagnovalo a největší růst životní úrovně zaznamenalo v posledních deseti letech. Naproti tomu Řecko dosáhlo růstu v šedesátých letech a od té doby si udržuje přibližně šedesátiprocentní standard Evropské unie. Chudší jsou rychlejší. Odhadnutá závislost startovacích podmínek a relativního růstu vůči evropskému průměru nám umožňuje odhadnout, jak asi budou probíhat příjmové konvergence České republiky a ostatních středoevropských zemí. Předpokládáme přitom, že středoevropské země jsou se západní Evropou natolik svázané, že budou splňovat nutné podmínky pro absolutní konvergenci. V tabulce jsou v prvním sloupci uvedeny příjmy na obyvatele v roce 1990 v procentním průměru Evropské unie pro jednotlivé země středoevropského regionu. Ve druhém sloupci jsou odhadnuté hodnoty, o kolik procent ročně by jednotlivé ekonomiky měly v následujících 38 letech převyšovat růst v unii, budou–li se vyvíjet podobně jako příjmově chudší země Evropské unie v letech 1960 až 1998. Ve třetím sloupci je skutečná hodnota, o kolik byl růst těchto ekonomik rychlejší v porovnání s růstem unie v letech 1990 až 1998. Všechny růstové veličiny se týkají relativního růstu hrubého domácího produktu na obyvatele v paritě kupní síly v porovnání s průměrem unie. Výsledky této jednoduché analýzy odpovídají intuitivnímu očekávání v tom smyslu, že Polsko, které je z hlediska příjmu na obyvatele nejchudší zemí, se průměru unie přibližovalo nejrychleji. Ani v jednom případě ale skutečný růst v letech 1990 až 1998 nedosahoval výsledků, které bychom očekávali na základě zkušeností z historického vývoje západní Evropy. Průměrné ekonomické růsty byly o 1,2 procenta (v případě České republiky o 1,4 procenta) nižší. Tuto skutečnost lze vysvětlit tím, že hrubý domácí produkt na obyvatele na počátku 90. let u všech středoevropských zemí poklesl, takže osmiletý konvergenční proces byl v podstatě vyčerpán na redukci počátečního transformačního šoku. Nezanedbatelný je také fakt, že odhadnutý růst naznačuje dlouhodobý trend, zatímco skutečné růsty jsou průměry za pouhých osm let. Z těchto důvodů lze usoudit, že konvergenční proces ve smyslu příjmů je ve střední Evropě teprve na počátku. Relativní srovnání s Maďarskem a Polskem také vysvětluje, proč česká ekonomika nedosahuje a dlouhodobě nebude dosahovat tempa hospodářského růstu v příjmově chudších sousedních zemích. Výše uvedená analýza má za cíl ukázat, že příjmové konvergence nejsou rychlým procesem. Statistické odhady ukazují, že příjmově chudší evropské země v posledních čtyřiceti letech dobíhaly ve smyslu příjmů evropský standard. Lze předpokládat, že Českou republiku bude čekat podobný vývoj. Na základě odhadů můžeme vyvodit, že nelze očekávat, že česká ekonomika bude růst tempem pěti až deseti procent ročně po dobu deseti let. Daleko věrohodnější je scénář, kdy Česko podobně jako ostatní středoevropské země bude dlouhodobě předbíhat růst Evropské unie průměrně pouze o jedno procento až 1,5 procenta ročně. Hospodářské výsledky České republiky za posledních deset let nejsou zcela uspokojivé, ale z hlediska dlouhodobého konvergenčního vývoje nelze tento krátkodobý vývoj považovat za směrodatný. Porovnání s vývojem v Maďarsku a Polsku naznačuje, že český scénář se až na rozdílné startovací podmínky příliš neliší od sousedních zemí. Příliv investic, vývoj zahraničního obchodu i snaha politiků o sjednocení legislativního rámce s Evropskou unií jsou alespoň z teoretického hlediska dobrým základem pro příjmovou konvergenci. Podle teorie růstu již stačí jen trpělivě čekat po dobu třiceti let.
