Klíčovou roli budou hrát očekávání lidí a jejich chápaní toho, co se děje
Zpomalení růstu ekonomiky USA otevřelo další kolo otázky kvantitativního uvolňování měnové politiky. Na nedávném prestižním setkání ekonomů a centrálních bankéřů v Jacksone Hole to bylo jedno z velkých témat.
Problém
Kvantitativní uvolňování se do obecného povědomí dostalo po bankrotu investiční banky Lehman Brothers v září 2008. Během následujících měsíců sice několik centrálních bank ve světě snížilo úrokové sazby takřka na nulu, ani to se však nezdálo dostatečné, a proto začaly na jaře 2009 provádět ono tajemné kvantitativní uvolňování.
Název „kvantitativní“ je odvozen od kvantitativní teorie peněz, jejíž základní idea je prostá. Pokud centrální banka začne tisknout peníze a rozdávat je lidem, nepovede to k ničemu jinému než k růstu cen. Čeká se, že lidé vezmou nově natištěné peníze a vyrazí nakupovat. Než však narostou ceny, zvýšená poptávka lidí může stimulovat růst HDP. Záměrně jsem napsal „může stimulovat“ namísto „bude stimulovat“, protože nikdo nedokáže říct, co se bude dít. Jak tomu rozumět?
Nikdo nepochybuje, že pokud se natisknou nové peníze, nakonec porostou ceny. Velkou neznámou však je, zda předtím také nastane stimulační část. Ti, kdo dostanou nové peníze, půjdou nakupovat jako první. A chtělo by se říct, že jejich zvýšená poptávka musí vést aspoň krátkodobě k vyšší produkci. Háček je v tom, že ti, kdo prodávají, nejsou hloupí a mohou vědět, že zvýšená poptávka, tedy peníze, které dostávají, jsou natištěny navíc, a nebudou chtít nic prodat za staré ceny. Bude jim totiž jasné, že nakonec porostou jen ceny, a budou se bát, že až vezmou večer svůj výdělek a půjdou nakupovat, už mohou být výš, a proto rychle zvýší i svoje. Zdá se to přehnané? Z historie známe dost příkladů, kdy to tak fungovalo.
Stimulace růstu HDP
Nejistota ohledně stimulace růstu je dána tím, že ve vyspělé části světa nikdo už několik desítek let něco podobného nevyzkoušel. V prostředí nízké a stabilní inflace, ve kterém se vyspělý svět pohyboval v posledních 30 letech, se ukázalo praktičtější provádět měnovou politiku prostřednictvím úrokových sazeb než přímo regulací množství peněz. Existují stovky prací, jež dokazují, že v takovém prostředí to od změny úrokových sazeb ke změně inflace trvá docela dlouho. A po trase se také mění ekonomický růst. V okamžiku, kdy se úrokové sazby blíží nule a nově natištěné peníze začnou proudit přímo k lidem, se však vše může začít řídit dle kvantitativní teorie peněz, stimulace růstu HDP bude přeskočena a dopad na inflaci může být rychlý.
Napadá mě paralela s fyzikou. Stejně jako je obecná teorie relativity správnou teorií pro vysvětlení pohybu těles, ale při malých rychlostech si vystačíme s Newtonovými pohybovými zákony, je kvantitativní teorie peněz jedinou správnou teorií pro inflaci. Jen si při nízkých inflacích pro popis měnové politiky vystačíme s úrokovými sazbami. Stimulace růstu HDP měnovou politikou funguje při nízkých (očekávaných) inflacích. Příliš však nefunguje, začne-li se tisknout.
Nejednoduché předvídání
Dobrá, řeknete si, napsal, že kvantitativní uvolňování se ve světě používalo už od jara 2009, a žádná inflace zatím na obzoru není. Tady něco nehraje. Na to je jednoduchá odpověď. Peníze se sice tiskly, ale dosud se nedostaly k lidem a jsou na účtech komerčních bank u dotyčných centrálních bank. Kvantitativní uvolňování se totiž dosud odehrávalo tak, že dotyčné centrální banky nakupovaly cenné papíry včetně vládních dluhopisů od komerčních bank. Ty však nově natištěné peníze nechaly ležet na svých účtech. Konec příběhu. Nikdo ony peníze nevzal a nevyrazil na nákup.
Jak tedy poznat, kdy se začne kvantitativně uvolňovat? Jednoduše. Až některá z centrálních bank opět oznámí nákupy cenných papírů, ale současně nebudeme pozorovat růst zůstatků na účtech komerčních bank u ní. Potom bude jasné, že peníze protékají až k lidem. Co se potom bude dít v dané zemi, není jednoduché předvídat. Kromě jedné věci – inflace vzroste a měna této země oslabí. Nikdo však nedokáže říct, jak moc a jak rychle. Klíčovou roli budou hrát očekávání lidí a jejich chápaní toho, co se děje. Proto se také do opravdového kvantitativního uvolňování nikomu příliš nechce. Na jedné straně se každý, kdo rozhoduje o měnové politice, chce vyhnout recesi a deflaci. Na druhé straně se musí ptát, zda riziko spojené s opravdovým kvantitativním uvolňováním není příliš vysoké. Recese a deflace určitě není nic moc, inflační vlna, ztráta kredibility centrální banky. To vše však bez stimulace růstu také není tím pravým.
