Finanční ředitelé významných firem radí vládci státní kasy, jak správně nakládat s veřejnými prostředky
Musíme omezit investice, ořezat zaměstnanecké benefity, hlavně nepálit cash a nechat si rezervu, když bude situace ještě horší, než si teď myslíme. Podobné diskuse či úvahy probíhají ke konci roku snad v každé společnosti. Finanční ředitelé se snaží sestavit co nejrealističtější plán na další rok. A ten příští může být hodně drsný. Analytici už hovoří o tom, že recese je v Česku na spadnutí.
Stát se ale při schvalování svého rozpočtu tváří, že tak zle nebude. Ve středu 14. prosince půjde ve sněmovně do závěrečného čtení návrh, který počítá s 2,5procetním růstem hrubého domácího produktu. Příjmy díky tomu mají být 1,085 bilionu korun, výdaje je překročí o 105 miliard. Škrty jednotlivých resortů jsou kosmetické, ministři se na vládě do poslední chvíle handrkovali o „drobné“ miliardy.
Škrtejte ve velkém
Finanční ředitel – nebo chcete-li CFO – velké korporace musí jen kroutit hlavou. Takto by svou firmu sotva řídil. Nedávno například na webových stránkách předního ekonomického magazínu Forbes publikoval bývalý kongresman a nyní šéf poradenské firmy Chartwell Strategic Advisors Mark Kennedy blog, v němž Kongresu radí, jak na úspory. Rozpočtová komise totiž zrovna hledala, jak seškrtat budoucí deficity o závratných 1,5 bilionu dolarů.
„Jako bývalý finanční ředitel vím, že při škrtání je třeba se řídit některými jednoduchými pravidly. To základní zní, když musíte škrtat, musíte škrtat ve velkém. Úsporné programy totiž musejí být tak málo časté, jak je to jen možné. Jeden mocný zásah vám firmu stabilizuje na delší dobu. Když naopak budete příliš při zemi, budete muset brzy začít znovu, a to vnáší nejistotu mezi zaměstnance, kdy se nad nimi úspory vznášejí jako Damoklův meč,“ píše Kennedy. „Stejné je to se státem. Nejistota kolem toho, jak vybalancuje své rozpočty, znejisťuje byznys, který pak nemá chuť investovat do rozvoje a svého růstu,“ radí bývalý kongresman. Tolik k handrkování o pár miliard mezi českými ministry.
Týdeník Euro oslovil několik finančních ředitelů či šéfů velkých českých firem s otázkou, jak by si s erární kasou poradili oni, kdyby stát byl jejich společnost.
Bez plánu to nejde
„Mám zlaté pravidlo, na jehož základě se musejí řídit firemní finance. Je to odpověď na to, zda je cash, není cash, bude cash, nebude cash,“ vysvětluje svou strategii finanční ředitelka ČKD Group Soňa Vladařová. „Základem obecně je plánování cash flow, tedy příjmů a výdajů, na základě dat vycházejících jednak z minulých období a současně z odborně stanovených předpovědí. Každé cash flow musí zahrnovat rezervy na rizika, která v případě poklesu příjmů či nárůstu výdajů tento výkyv pokryjí. Výše těchto rezerv je různá dle ekonomických odvětví,“ pokračuje. Jen tak mimochodem zákonem stanovené vládní rezervy jsou 0,3 procenta výnosů. Ta sotva pokryjí variantu propadu ekonomiky.
„Pro rok 2012 můžeme čekat v základním scénáři růst ekonomiky mezi nulou a jedním procentem, ale nelze vyloučit ani několikaprocentní pokles. V této situaci se ani firma, ani stát nemohou obejít bez snižování nákladů, protože je jednoduše musíme přizpůsobit (ne)růstu příjmů. To, co je pro firmy naprosto běžnou úvahou, tedy zeštíhlení, pokud výnosy nerostou nebo klesají, by mělo do určité míry platit i pro stát – když si na zatím běžné standardy nevyděláme, tak prostě nebudou,“ míní Pavel Čejka, šéf financí Komerční banky (KB).
„Banky, stejně jako státy, mají většinou fixní náklady, které je poměrně těžké snižovat v krátkém čase. O tom, kde škrtat, je možné vést velmi dlouhou debatu – ideálně v oblastech, které nezasáhnou přímo klienty / občany a mají menší dopad na výnosy firmy, respektive pro stát na ekonomiku a tím i vybírané daně. Může se jednat o náklady na provoz, zeštíhlení organizace (státní správy), snížení počtu úrovní řízení, zmrazení případně snížení platů (respektive důchodů), zastavení nebo odložení zbytných nákupů a investic. Možností, kterou je určitě potřeba zvážit, jsou i prodeje nepotřebného majetku, což je pro firmy standardní,“ vypočítává Čejka možnosti, které při řízení eráru vidí.
Sociální dávky si přitom berou finanční ředitelé na paškál docela často. „Přiškrcení sociálních výdajů je jedna z věcí, na které bych se zaměřil při plánování státního rozpočtu,“ uvádí Lubomír Milek, finanční ředitel realitní sítě Century 21. „Je přímo nutné omezit sociální dávky zvýšením jejich adresnosti,“ upřesňuje Petr Neškrábal, vedoucí pražské pobočky a daňového oddělení společnosti Accace.
Škrtat by se ale nemělo úplně vše. Podle Čejky by nebylo například vhodné stopnout investice do infrastruktury. „Firmy schopné investovat v období recese pak většinou získávají klienty a podíl na trhu,“ zdůvodňuje, proč by tomu tak mělo být.
Daně jako tržby
Každá firma, která se vyrovnává s krizí, se také musí zaměřit na své příjmy a přiznat si, kde má rezervy. „Je důležité v rozpočtu mít dostatečné rezervy, aby i v případě recese bylo možné dosáhnout co nejmenšího schodku. Je třeba proto udělat mnohem výraznější nepopulární kroky. A to zvýšit příjmy rozpočtu zvýšením daní, zejména DPH, jejíž výběr je poměrně málo závislý na výkonu ekonomiky,“ míní Neškrábal z Accace. „Víceméně standardním krokem firem v recesi je revize cen, v případě státu tedy daní a pojištění. Může fungovat oběma směry podle toho, jak si firma vyhodnotí citlivost zákazníků a zda vidí větší příležitost v růstu objemu prodejů za cenu nižších cen, nebo rychlého zvýšení výnosů, v případě státu může jít o snížení vedlejších nákladů práce a naopak zvýšení nepřímých daní,“ doplňuje bankéř Čejka.
Nad daněmi se ovšem manažeři oslovení týdeníkem Euro neshodnou zcela. Zvýšení dolní sazby DPH o čtyři procentní body na 14 procent od příštího roku například kritizuje Evžen Korec, šéf společnosti Ekospol, jednoho z největších rezidenčních developerů. „Nemohu se zbavit dojmu, že spíše než o promyšlené kroky vedoucí k ozdravení veřejných financí jde o plošné škrty tam, kde lze relativně snadno získat dodatečné finance či relativně ,bezbolestně‘ nějaké peníze ušetřit,“ pouští se do vládních opatření. „Například zvýšení dolní sazby DPH by mělo dle odhadů přilít do státní kasy zhruba 20 miliard. Problémem ale je, že tento zásah logicky vyvolá i reakci na straně poptávky. Zdražení základních lidských potřeb, jako jsou potraviny, nové bydlení, voda či teplo nutně způsobí další pokles spotřeby domácností, již tak dost decimované recesí. Slabší poptávka pak vždy znamená méně zakázek pro firmy a rostoucí nezaměstnanost. Výsledkem bude nižší růst HDP a dodatečné náklady na výdajové straně rozpočtu způsobené vyšší nezaměstnaností, které značnou část vybraných prostředků znovu odčerpají,“ zlobí se Korec a připomíná, že předvolební slib vládnoucí koalice, že daně zvyšovat nebude, jen trefně dokresluje současnou realitu.
Stejně jako Korec, kterého ještě tíží snižování daňových odpočtů u hypoték, kope za svůj obor i Pavel Mucha, finanční šéf plzeňského Stocku. „Ke krátkodobým opatřením, která by mi jako ministru financí umožnila snížit deficit, by určitě patřilo snížení spotřební daně na lihoviny. To by, ač se to zdá paradoxní, nepodpořilo konzumaci lihovin jako celku, ale pomohlo by legálním prodejům a zatlačilo do pozadí černý trh. Stát se doposud choval zcela opačně. Od roku 2010 zvýšil spotřební daň, ale paradoxně vybral na dani o zhruba půl miliardy méně, než před zvýšením a o miliardu méně, než očekával. Primární důvod je nasnadě – spotřeba se částečně přesunula do oblasti černé ekonomiky,“ tvrdí Mucha. V žaludku mu leží ještě chybějící zdanění vína, kdy dvě třetiny domácí spotřeby stejně pocházejí z importu.
Hlavně nekrást
Na jednom se ovšem shodnou snad všichni oslovení. Nejpřímější cestou k šetření ve státním sektoru je zprůhlednění zakázek a odstranění korupce.
„Zdá se, že předpokladem pro výkon ministerské funkce v české vládě není odbornost či vzdělání v dané oblasti, ale kromě stranické příslušnosti také dobrá spolupráce s ,kmotry‘, schopnost šikovně převádět peníze přes zahraniční účty na své rodinné příslušníky, umění zadávat mnohamilionové zakázky bez řádného výběrového řízení, a hlavně neochota zasadit se o co nejrychlejší přijetí protikorupčních zákonů. Miliardy přelévané ze státních firem a státních zakázek do soukromých rukou samozřejmě ve státním rozpočtu chybějí,“ nebere si servítky Milek ze Century 21. „Proto bych jako ministr financí usiloval o zprůhlednění hospodaření všech státních firem a výměnu celých managementů v těchto firmách, přijetí protikorupčních zákonů a důsledné vyšetření všech neprůhledných kauz, které se neustále objevují,“ dodává.
„Je veřejným tajemstvím, že prostor pro úspory v předražených státních zakázkách je stále značný. Dlouhé roky budovaný systém vzájemných vztahů, klientelismu a korupce způsobil, že posledních pár let se tu rozkrádá už opravdu ve velkém,“ přidává se developer Korec a připomíná kauzy jako pandury, gripeny, letouny Casa či „ekologicky udržitelný fotovoltaický tunel“. „Neplatí tu v podstatě žádná osobní zodpovědnost, na rozdíl od soukromé společnosti. Tam si manažer jednou ,provařený‘ z korupce ve své branži již nikdy neškrtne,“ doplňuje.
Méně razantní je v tomto směru Pavel Čejka z Komerční banky. Jeho myšlenky jdou ale tímtéž směrem. „Jako velmi důležitý krok k úsporám i kredibilitě státu vidím zefektivnění nákupu, tlak na dodavatele i na ty, kdo objednávají a definují podmínky tendrů, transparentnost podmínek a cen, a to na všech úrovních veřejné správy a samosprávy, centralizace nákupů respektive nakupovaných služeb tam, kde je to efektivní,“ říká.
Chybějící controlling
Řešení nabízí šéfka financí ČKD Vladařová. „Zásadním nástrojem, jak řídit firemní finance, je interní audit a controlling, který zajistí monitorování a také přijde s návrhy řešení v případě, že se překročily výdaje nebo naopak vypadly příjmy. Tyto organizační složky musejí být nezávislé a musejí mít sílu své návrhy realizovat. Neexistence kompetentního a plnými pravomocemi vybaveného kontrolního orgánu je zásadním problémem českého státního rozpočtu.“ Důsledkem pak podle Vladařové je, že se plánuje státní rozpočet s vysokými schodky, které neúměrně zvyšují zadluženost státu, dochází k jeho rozkrádání a také plýtvání kvůli neefektivitě veřejné správy.
„Jako ve firmě, tak i ve státních institucích klíčovým problémem a současně však zásadním předpokladem kvalitního finančního řízení je výběr kvalitních lidí. Fatálním důsledkem nesprávných klíčových hráčů ve státních financích je pak prosazování osobních zájmů nad reálnými ekonomickými zájmy,“ dokončuje Vladařová.
Opatření, která vládci financí českých firem navrhli, jsou povětšinou taktického rázu a odstranila by akutní problémy a neefektivitu v nakládání s veřejnými prostředky.
„Je třeba připomenout, že zároveň je nutné pokračovat ve strukturálních změnách a reformách - penzijní, zdravotní či vzdělávání. Ty sice rozpočty na nejbližší období mohou ovlivnit spíše negativně, ale bez nich bude stále těžší sestavit rozpočty příští i přesvědčit finanční trhy, že půjčovat českému státu za 2,2 procenta na pět let je dobrá investice,“ uzavírá Čejka z Komerční banky.
