I za cenu toho, že budu považován za snílka, vidím naši planetu jako nádhernou symfonii, kterou hraje velký orchestr. Každá rostlina, každý živočich, každý jedinec hraje svůj part, svou roli, své noty. Každý je nezbytný pro ostatní. Je-li například v orchestru 150 houslí, můžeme jedny zrušit; nikdo si toho nevšimne. Ale když budeme rušit postupně jedny za druhými, zcela určitě přijde chvíle, kdy jediné zrušené housle budou příliš. A naráz prásk! Všechno se zhroutí a harmonie orchestru se promění v neovladatelné kiksy… To napsal ve své autobiografii Jean-Michel Cousteau (68), význačný francouzský environmentalista, potápěč a filmař, který se svými dvěma dětmi pokračuje v odkazu svého otce, slavného „komandanta“ Jacquesa-Yvesa Cousteaua.
Hovoříme spolu v den, kdy Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) zveřejnil zprávu o změnách klimatu. Do roku 2100 mají vzrůst průměrné teploty, stoupnou hladiny oceánů. Existuje hrozba, že se v mořích utopíme?
Ne, ale mnoho komunit se postěhuje do vnitrozemí, jako je tomu na Aljašce, neboť pobřeží jsou již zaplavována. Zkuste si promluvit s Eskymáky. Celé generace Inuitů se snažily uchránit před zimou. Oni globální oteplování milují, vnímají jej jako klad. Ne, neutopíme se, ale budeme se stěhovat. A třicet procent souší se zmenší na patnáct. Bude-li lidstva přibývat stejným tempem, tak se budeme muset postavit druhým na hlavu. To nebude příjemné.
Jde o přírodní cyklus anebo v tom mají prsty pouze lidé?
Na tom nezáleží. Předpokládám a věřím, že to je cyklem, ale i tak naše činnost urychluje tento proces. Tím, jak se lidstvo chová, přidává do koloběhu další negativní prvky.
Prý vidíte světlo na konci tunelu. Ale oteplování pokračuje. Kolik myslíte, že zbývá času?
Nejsem prorok. Konec světa mě nijak neláká, protože to není věc, ke které bychom směřovali. V naší organizaci Ocean Futures, jež se zaměřuje na ochranu moří, hledáme pozitivní řešení. Kdybych věděl, že zbývá – řekněme – 27 let, šel bych třeba rybařit, lyžovat, bavit se… Víte, je mi 68 let, takže bych vlastně měl být v pohodě a přestat se starat. Naštěstí stále více lidí vidí, že to můžeme změnit. Opravdu můžeme. A být negativistický, to nikam nevede.
Často mluvíte o zodpovědném přístupu firem. Jaká jsou vaše kritéria pro výběr sponzorů?
Ptáte-li se tak přímo na mou prezentaci pro módní značku Gant, tak jde o jednu z nejméně kontroverzních firem, jaké si umím představit. Kvůli ekologii nemohly být problémy. Ani osobně mi to nevadí – nosím tuhle košili, je to pěkná košile. A cedulku mám za krkem. Je to vždy delikátní volba. Vezměte si tragédii lodi Exxon Valdez z března 1989 na Aljašce. Byli jsme tam půl roku poté. Zkoušel jsem s nimi komunikovat, chtěl je dokonce za sponzora. Stýkali jsme se s guvernérem i vládou. Jediný, kdo nechtěl jednat, byl Exxon. Ocean Futures bývala od jiných nevládních organizací (NGO) kritizována, že hovoří i s takovými korporacemi. Většina z NGO je totiž proti, ale výsledkem je, že nevedou žádný dialog. Nezvou je do Bílého domu, nejednají tři hodiny s prezidentem USA. Já ano.
Nedávno jste říkal, že výzkumy vašeho otce v Perském zálivu v roce 1953 pro British Petroleum (BP) umožnily natočení filmu Svět ticha. IPCC potvrdil ničivé dopady těžby ropy. Řekl byste dnes BP jasné ne?
Spíše bych zřejmě společnost odmítl, ale mluvíme-li konkrétně o BP, která měla s ekologií jisté potíže, tak je dnes jednou z nejuvědomělejších firem v ropném průmyslu. Počátkem 80. let byly naše pořady sponzorovány koncernem Arco. To nám dovolilo předat důležitá poselství.
Můžete uvést nějaký příklad vaší pomoci?
Třeba havárie tankeru Prestige v listopadu 2002 způsobila katastrofu v Galicii. Práci dobrovolníků jsme filmovali a DVD rozdali třem tisícovkám univerzit. Setkal jsem se s pohlaváry států, s ministry, neboť právě ovlivňování důležitých lidí je podstatné. Zavíraly se restaurace, lidé rušili zájezdy. Poznamenalo to celé rodiny, hlavně rybáře. Zmar. Také pohroma Exxon Valdezu rozbila na Aljašce rodiny, pracovní příležitosti, vzrostla kriminalita. A v tak vyspělé zemi otíralo 12 000 lidí křídla ptákům ubrousky, protože to bylo jediné, co šlo dělat.
Jaká bývá odezva firem, když je oslovujete?
Před dvaceti lety sledovali lidé otcovy pořady a naslouchali. Dnes se tito padesátníci stávají oněmi „decision makers“ ve firmách i politice. Můžu si sednout a debatovat s kýmkoliv. Jsou tu výzvy. Třeba chemický průmysl a gigant typu DuPont s jejich produkty. Byl jsem ohromen, co vše vyrábějí. Léky, hmoty, farmaceutika i syntetická vlákna. Měli bychom vědce nutit k vývoji a ptát se, jak se částice z těchto látek dostaly i na dno moří. Našli jsme je i v planktonu. A plankton je základem života v oceánu. Zabiješ-li ho, umře celý systém.
Co s tím můžeme dělat?
Informovat. Každý čas od času potřebuje budíček, jako se to stalo prezidentovi USA. Loni v červnu, poté, co Bush zhlédl náš film, vznikl v části Havaje mořský národní park, jenž je největší chráněnou vodní plochou na světě. Před sedmi lety zase v Mexiku trpěly v zábavním parku běluhy. Místní horská dráha otřásala betonem natolik, že jeden z delfínovitých savců mezi jízdami narážel hlavou do stěn. Byl jsem jako opařený! Šel jsem za prezidentem Ernestem Zedillem, který je potápěčem, a on mi říká: Jeane-Micheli, je to o. k., ubezpečil mě tamní pracovník. Já na to: Pane prezidente, ne, není to o. k. Mezi ním a skutečností byl člověk, který asi dostal správnou obálku a mlčel. Teprve pak přišla náprava. Právě mocné, kteří žijí ve svých věžích ze slonoviny, musíme zasáhnout. Jak? Oslovujte jejich děti, které pak přijdou, a ptají se – mami, tati, jak to vlastně je?
S otcem jste se neshodli v „komerčních“ aktivitách. Jak to vypadá s projektem na Fidži?
Zkusili jsme v turistickém průmyslu vytvořit oblast s tradiční fidžijskou vesnicí, jež by byla úspěšná, poučná a zároveň šetrná k přírodě. A vyšlo to. Časopis Condé Nast Traveler zvolil loni náš projekt vůbec nejlepším ve své kategorii. Jezdí tam byznysmeni a místní lidé jsou hrdí na svou historii i na sebe, že mají práci a není to umývání podlahy.
Máte na Zemi místo, které považujete za nejkrásnější?
Záleží na tom, jak se na to díváme. Jsem potápěč. Mám raději chladnější vody. I když nejsou tak barevné jako ty příjemné tropické. Jenže je považuji za zajímavější, protože jsem v nich dříve strávil méně času. Ve studené vodě jste jako na návštěvě. Jenom na chvilku, a to musíte respektovat.
Trochu odbočme. Co se stalo s pověstnou čapkou vašeho otce?
Měl jich víc. Jednu mám schovanou. Ale je spousta falešných kopií. Táta nosil čepici jako poctu profesionálním potápěčům. Jednak jim v helmě bývala zima, za druhé se ve skafandru mohli praštit. Kulich patřil k jeho vizáži. Pamatuji si, jak v něm stál v pralese, kde bylo 42° C, vlhkost, a lil se z něj pot.
Co pro vás potápění představuje? Je stále tak zábavné?
Ano. Je to úžasné. Dobíjím si tím baterie. Ale nepotápět se by byla chyba – vždycky vidíte něco jiného. V prosinci jsme se potápěli v Amazonce, kde voda není čistá, ale i přesto jsme našli zajímavá místa s anakondami, hroznýši královskými i aligátory.
Zažil jste někdy situaci, kdy byl v sázce váš život?
Vždycky, když přecházím Champs-Elysées. Ale vážně. Třeba když jsem byl uzamčený v kleci a měl málo kyslíku. Ale dostal jsem se z toho, protože pravidlo číslo jedna zní: nikdy se nepotápěj sám! O vzduch se naštěstí se mnou podělil kamarád. Nedávno jsme zase letěli jednomotorovou cessnou a najednou se motor zastavil. To byl ten moment, kdy se mi před očima promítl celý život, ale zaplaťpánbůh jsme včas přistáli.
Do kolika let se chcete potápět?
Otcův kolega Philippe Tailliez, jeden ze slavného tria „Mušketýrů“, mi před pár lety zavolal a řekl: Přijď na mé narozeniny. A nezapomeň si vzít celou soupravu, budeme se potápět u Bandolu nedaleko Toulonu, kde jsme byli prvně s otcem. Bylo mu 94. Udělal to i rok nato. A já jsem se ho zeptal: Budeme takhle slavit i tvoji stovku? Zvedl hlavu, zadíval se na mě a řekl: Jeane-Micheli, vždyť ty už nebudeš moct…
Sága rodu Cousteauů
Jmenuji se Cousteau. Jean-Michel Cousteau.
Jste-li synem devátého nejslavnějšího Francouze všech dob, jehož v televizní anketě předstihly pouze veličiny typu de Gaullea, Pasteura, Huga či Moliera, těžko uniknete srovnávání. Takový je úděl potápěče, filmaře a hlavně bojovníka za zdravou planetu Jeana-Michela Cousteaua.
„Všichni o něm říkají, že to je šikovný syn slavného otce… Přesto dělá úžasné věci – hledá obrovské krakatice, které žijí v extrémních hloubkách. Oba Cousteauové změnili pohled na svět, a když Michel prohlašuje, že se můžeme dočkat chvíle, kdy nezbude jediná ryba, zatrne vám,“ říká dokumentarista Petr Horký, který s ním pracoval.
Jean-Michel Cousteau, bělovousý muž, který i přes svých 68 let srší aktivitou, dosud natočil přes 75 filmů a získal cenu Emmy. „Ve chvíli, kdy ostatní zpomalují rytmus, já zrychluji,“ řekl týdeníku EURO. Jean-Michel zavítal v roce 2002 do Prahy, kam jej pozval Zdeněk Loveček alias Steve Lichtag, kolega ve snímání tmavomodrého světa. Cousteau tak mezi svá četná ocenění – včetně Ocean Hero Award (2003) – zařadil i plaketu z pražského festivalu adrenalinových filmů (FAAF). Jeho úsilí ocenily i politické špičky. Někdejší viceprezident USA Al Gore mu předal Environmental Hero Award a loni jej vyznamenal cenou Poseidona také prezident George Bush.
Řeklo by se dost úspěchů na jediný život. Jenže zkuste soupeřit s tatínkem, který je vynálezem Cousteau-Gagnanova ventilu. Tedy akvalungu, umožňujícího volný pohyb pod vodou, jenž otevřel v roce 1943 milionům lidí přístup k více než sedmdesáti procentům planety. Kapitán Jacques-Yves Cousteau (1910-1997) s výzkumnou lodí Calypsó projel svět a angažoval se v ochraně Antarktidy, pralesů, ale i Podunají.
Vášeň pro svět „tam dole“ jej přivedla k ekologii, jejímž se stal věrozvěstem. Jeho třicet knih a plejáda filmů poznamenaly generace - Svět ticha byl oceněn Zlatou palmou v Cannes i Oscarem. S první ženou Simone Melchiorovou, přezdívanou Pastýřka, měl dva syny: Jeana-Michela (narozen 6. května 1938) a mladšího Philippa, který roku 1979 zahynul při havárii hydroplánu. Po manželčině smrti přiznal družku Francine, letušku, jež mu dala dceru Diane (1980) a syna Pierra-Yvesa (1982). Kaňkou na piedestalu adepta Nobelovy ceny a jednoho z „nesmrtelných“ členů Akademie se stal posmrtně zveřejněný dopis s antisemitskou větou: „Byty nebudou, dokud se nevykopou ti odporní icikové.“ Na rozdíl od svého fašisticky smýšlejícího bratra se však angažoval v odboji, za což byl roku 1946 jmenován rytířem Čestné legie.
Lidský portrét legendy s přezdívkou Paša podal Jean-Michel v knize Můj otec velitel. „Znali jsme muže odměřeného, autoritativního a ne vždy vlídného. Muže, který sázel především na schopnosti. Ale také muže s charismatem, který vždy dostal to, co chtěl. Jsem jedním z mála, kteří se mu opovážili oponovat.“
V rodině, která byla stále jednou nohou na vodě (i jejich pes Kanic dostal jméno podle druhu ryby), se brzy dočkal seznámení s modrým univerzem.„Hození do vody zvěčnila v mých sedmi letech fotka, která je mi drahá. Je na ní vidět chlapce s pochybovačným výrazem, jak stojí naproti mladému muži – mému otci. Mám na zádech přístroj. Měl bych být znepokojený tím, co mě čeká? Neboť jsem to já, zmenšený dvojník otce, kterého obdivuji, a ptám se, jaký osud mi určil,“ vzpomíná Jean-Michel, dnes již nejstarší Cousteau.
Zvolil si vodní cestu a studium oceánské architektury v Paříži. Školu absolvoval roku 1964. Cousteau vymyslel například „sky domes“ – ochranné bubliny před žraloky. Plavil se a zajišťoval logistiku otcových výprav. Později se nepohodl s otcem, jenž mu vyčítal užívání rodinné „trade mark“ k jiným aktivitám. Hlava rodu v interview řekla: „To, že se dítě narodí z vašeho spermatu, ještě neznamená, že bude mít kvality, aby vás nahradilo“.
Tvrdá rána pro introvertnějšího ze synů. S kritikou se vypořádal: „Víte, táta byl skvělá osobnost, žádná zrůda. Vše ho vyčerpávalo, z čehož plynula nedorozumění,“ řekl. V roce 1999 Jean-Michel založil po dědických tahanicích vlastní Ocean Futures. Sám představuje hlas oceánu. Neváhá promlouvat i k nejmenším, jako tomu bylo na DVD filmu Hledá se Nemo nebo při pokusu navrátit kosatku Keiko do přírody. Člen potápěčské síně slávy, žijící střídavě v kalifornské Santa Barbaře a rodinném Sanary, varuje před rozpadem korálových útesů i před jaderným odpadem ve Středozemním moři.
Trojský žralok a Fabien.
I třetí generace rodiny Cousteauových se věnuje potápění a filmu. Syn Jeana-Michela, dnes devětatřicetiletý Fabien se narodil v Paříži a už ve čtyřech letech vyzkoušel potápěčskou výstroj. Po otci i dědovi zdědil dobrodružnou krev a vyrůstal na palubách lodí Calypsó a Alcyone. ”Jacquesa-Yvesa jsem ale nevnímal jako nějakou legendu, která se stýká se státníky. Byl to prostě náš děda, kterého bavilo vychovávat děti,” řekl týdeníku EURO muž, který žije v New Yorku. Fabien se chtěl vyvíjet jinak, z nalinkované cesty podmořského badatele trochu odbočil.
Studoval marketing, v Bostonu získal titul z ekonomie životního prostředí. Chlapík, jehož People Magazine vybral za “nejvíce sexy muže moře”, se ale osudu nemohl vzdálit docela: ”Obdivoval jsem žraloky. Už jako kluka mne lákal film Čelisti, ale rodiče to zakazovali.” Své zkušenosti i nápady z komiksových dobrodružství spojil ve vytvoření ponorky Troye, jakéhosi trojského žraloka, v jehož mechanickém těle se přiblížil na dosah bílým predátorům. Stovky hodin materiálu zúročil v dokumentu Žralok: Mysl démona a s otcem připravuje seriál Dobrodružství oceánu.
V tisku se objevila informace, že patřil k týmu ”krotitele krokodýlů” Steva Irwina, jehož loni v září probodl rejnok. ”Ne ne, tam byl bratránek Philippe. Ale Irwina jsem znal a uznával. Jenže my na rozdíl od něj dodržujeme odstup, zvířata jen pozorujeme,” říká mladší Cousteau. ”Vadí mi, že mladá generace nechce nic moc vědět o světě. Přitom za ničení přírody je odpovědný každý z nás. Ale zároveň všichni máme v rukou i řešení,” připomíná Fabien.
Céline, blecha v poušti.
Vnučce mytického oceánografa je třiatřicet. Přestože tato dáma již ze sebe setřásla nelichotivou přezdívku “blecha”, jak ji nazývala posádka Calypsó pro její neposednost, i dnes je v pohybu. Céline se podílela na nejrůznějších projektech v mnoha částech světa, včetně programů OSN v Kostarice. ”Cestuji, dívám se. A něco z těch špatných zpráv přináším zpět do naší civilizace, aby na to lidé nezapomínali,” vysvětluje novinářům na Azurovém pobřeží, přetékajícím luxusem v podobě limuzín, butiků a jachet.
Stejně jako bratr se zúčastnila expedic, nicméně rovněž ukročila stranou. Stala se bakalářkou psychologie a vzdělání si zlepšila studiem mezikulturního managementu. Dnes žije v pouštním Santa Fé, ale akvalung neodložila. ”Potápěli jsme se v řekách Peru a Ekvádoru a byla jsem zděšena nejen kaly, ale i dvoutřetinovou nemocností obyvatel,” vypráví o Šuárech, indiánských lovcích lebek, které zkoumali i čeští cestovatelé Hanzelka se Zikmundem.
Céline pokračuje: ”Přišli tam antropologové, pozorovali, sepsali zprávy. Ale říkala jsem si, co bude dál? Přece musí nastat nějaká pravá akce.” I proto se věnuje programu Ambassadors of the Environment (AOTE), který se snaží přimět mladé k lepší péči o svou planetu. Díky jazykovým schopnostem i šarmu je koordinátorkou otcovy společnosti Ocean Futures a také průvodkyní v cestovní kanceláři Butterfield & Robinson, kde pracuje jako ředitelka pro španělsky mluvící oblasti. „Vším, co dělám, chci ženám ukázat, že tohle je svět všech, nejen mužů,“ tvrdí.
BOX2:
Mořské příběhy jedenácti Čechů
sv. Vojtěch Slavníkovec (asi 956 až 997)
Putoval po celé Evropě. Když byli roku 995 povražděni jeho bratři, cesta do Čech se mu uzavřela. V roce 997 se jako první známý Čech plavil po moři z Gdaňska do Pruska.
Odoriko z Pordenone (1270 až 1286 -1331)
Česko-italský mnich putující do Asie se roku 1324 dostal jako první krajan na jižní polokouli. „Dospěl jsem k zemi, jež se zove Lamori, a zde Severku z dohledu počal jsem ztráceti,“ popsal překročení rovníku.
Hans Trumpel (první polovina 16. století)
Prokazatelně prvním mužem z českých zemí, jenž přeplul Atlantik, byl jáchymovský horník. Skupina osadníků z Čech a Slezska dorazila na Haiti v prosinci 1528.
Václav Eymer (1661 až 1723)
„Spatřivše žraloky, vrhli jsme do vody udici s masem; šest lodníků mělo co dělat, aby jej vytáhli. Mlátě ocasem, dával takové rány, že jsme se báli o palubu,“ zní popis mělnického misionáře.
Franz Sieber (1789 až 1845)
Přírodovědec, který prý v letech 1822 až 1924 objel jako první z Čech svět, dovezl řadu kuriozit. Bohužel, realita mu splývala se sny, takže zbytek života strávil v Zemském blázinci v Praze.
Jindřich Vávra (1831 až 1887)
Botanik s přídomkem „von Fernsee“ (z dálných moří) byl námořním lékařem a rádcem Maxmiliána Habsburského – mexického císaře. Sloužil na lodích Saida, Carolina, Novarra i Elisabeth, s nimiž obeplul Zemi.
Eduard Ingriš (1905 až 1991)
Českým Heyerdahlem, jenž se z Peru přeplavil na balzovém voru do Tichomoří, byl emigrující skladatel, dirigent a autor trampské Niagary. Hemingwayův přítel plul na vorech Kantuta I a II v letech 1954 a 1959.
Richard Konkolski (1943)
Osamělý mořeplavec si 29. března 1973 zapsal: „V 15:40 překročila první čs. plachetnice S/Y Niké na 89. stupni a 59 minutě západní délky rovník. Kapitán nařizuje vydat posádce po pintě rumu.“ Na lodi byl sám.
Rudolf Krautschneider (1943)
„Jen člověk moře je normálním pozemšťanem,“ řekl dřevorubec a stavitel, jenž se s lodí Polka vydal na Špicberky, s Polárkou do Antarktidy a s Viktorkou, replikou Magalhãesova korábu, měl velké plány.
Steve Loveček-Lichtag (1954)
Film a moře si zamiloval dobrodruh, který natočil dokumenty o velrybách i lidožravém žralokovi. Snímal ho bez ochranné klece. „Nesmíte se bát, jinak to vycítí,“ říká potápěč a někdejší herec.
Martin Štěpánek (1977)
Rekordní hloubky 136 metrů ve freedivingu, ponoru na nádech, docílil v dubnu 2005. Bez pomoci závaží se ponořil do 80 metrů! „Veplul do 21. století,“ napsala AFP o muži s kapacitou plic 8,4 litru.
TABULKA1:
Data z dějin potápění a poznávání hlubin:
415 př.n.l. – řečtí potápěči zničili dle Thúkýdida opevnění u Syrakus
375 n.l. – římský spisovatel Flavius popsal potápěcí kukly s hadicemi
1250 – Roger Bacon uvažoval o zásobnících vzduchu
1500 – Leonardo da Vinci navrhl ponorku a kožené vaky
1679 – G. A. Borelli spekuloval o podvodním skafandru
1692 – Denis Papin sestrojil ve Francii ponornou komoru
1837 – Augustus Siebe sestrojil skafandr moderního typu
1863 – Denayrouze a Roquayrol přišli s dýchacím aérophorem
1920 – A. G. Mayor jako první studoval pod hladinou korálové útesy
1943 – automatický „aqua-lung“ J. Y. Cousteaua a Gagnana
1950 – zařízení Davida Owena pořídilo fotografie z 5486 metrů
1951 – odebrány vzorky z hlubiny 10 363 metrů
1961 – batyskaf Trieste II dosáhl ponoru 10 911 metrů
1962 – Homo aquaticus, projev J. Y. Cousteaua o žití ve vodě
1969 – v kabině Sealab III bylo 60 osob ubytováno v moři po dvanáct dní
1971 – dohoda velmocí o zákazu umísťování zbraní na dno moří
Pramen: Z. Dobřichovský – Člověk dobývá mořské hlubiny, 1987
TABULKA 2:
Zajímavosti z moří a oceánů:
Plocha oceánů na Zemi: 361,18 milionu km2
Plocha souše na zemi: 149,39 milionu km2
Poměr moří a souše: 2,44 ku jedné (71 %)
Nejhlubší místo: 10 924 metrů (Marianský příkop)
Největší oceán: 179,68 milionu km2 (Tichý)
Nejmenší oceán: 13,1 milionu km2 (Severní ledový)
Pramen: Z. Kukal a kol. – Základy oceánografie, 1977
