Když Bůh hraje kostky. Jakou roli hraje v podnikání štěstí?

Kniha amerického ekonoma o roli náhody v lidském životě se stala hitem letošního léta. Ač její sdělení je takřka banální, její přijetí prozrazuje o lidské nátuře více, než bychom sami chtěli.

To nejlepší, co se může ekonomovi stát, je pořádný infarkt. Kdo nevěří, nechť si zajede do města Ithaca hluboko ve vnitrozemí amerického státu New York a v sobotu ráno se staví u tamních tenisových kurtů. Nejspíš tam najde čilého sedmdesátníka, jak pinká s lidmi o pěkných pár let mladšími.

Je to Robert H. Frank, profesor behaviorální ekonomie z Cornell University. Chodí tam takhle v sobotu už léta; ale nechybělo mnoho, a kdybyste jej chtěli navštívit, museli byste za ním na nedaleký hřbitov Lake View Cemetery.

Stalo se to před devíti lety, když bylo Frankovi dvaašedesát. V sobotu po ránu hrál jako obvykle s kolegou, když zničehonic zkolaboval. Kolega okamžitě zavolal sanitku; Frank však měl velmi malou šanci na přežití. Náhlá srdeční zástava končí v devadesáti procentech případů smrtí, v lepším případě těžkým postižením. Pro záchranu je v takovém případě navíc klíčová rychlost a sanitky, co čert nechtěl, mají stanoviště na druhém konci města, zhruba osm kilometrů od tenisových kurtů.

V tu chvíli se však stalo nečekané: sanitka se objevila už za několik desítek vteřin. Důvod byl prostý; nedaleko kurtů došlo těsně předtím ke dvěma na sobě nezávislým dopravním nehodám. Sanitky vyjely k oběma, u jedné však vyšlo najevo, že byla natolik lehká, že zdravotnických služeb nebylo jejím účastníkům zapotřebí. V tu chvíli se Frankův kolega dovolal na linku 911. Lékaři si ho okamžitě vzali do práce a za dva týdny už profesor znovu chodil na tenis.

Mýtus meritokracie

Všechno při starém však nezůstalo. Frank je sice ekonom, ale ne člověk zcela nesoudný; bylo mu jasné, že na svém přežití v onen kritický den má sám pramalou zásluhu. Lze samozřejmě právničit kolem toho, že z vlastní vůle žije ve vyspělé společnosti; že jedním ze znaků její vyspělosti je možnost v případě potřeby telefonicky přivolat sanitku se schopným personálem, jenž umí rychle a účinně zasáhnout, jestliže někomu na kurtu selže srdce. Ale přes to všechno je více než zjevné, že to by onu sobotu Frankovi nebylo bez pořádného kusu štěstí nic platné.

Profesorovi to dlouho leželo v hlavě. Přivedlo jej to k sepsání knihy s názvem Úspěch a štěstí: Šťastná náhoda a mýtus meritokracie (Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy). Její hlavní tezí je, že mít kliku je pro podnikatelský úspěch důležité, jakkoli si můžete myslet opak.

Řeknete si možná, cože proboha Frank dělal do té doby, když mu až v pokročilém věku bezprostřední blízkost smrti ozřejmila, co je jinak intuitivně jasné každému s alespoň polovinou mozku. Reakce na jeho tezi je však možná zajímavější než kniha sama. V prostředí, v němž se Frank pohybuje, tedy mezi kolegy ekonomy a byznysmeny, je zvykem náhodu jako faktor individuálního úspěchu opomíjet. A nejen opomíjet. „Vyslovte v jedné větě slova štěstí a peníze a připravte se, že se stanete terčem nepříčetného hněvu,“ vyprávěl Frank letos v létě už coby autor nového bestselleru.

To jste nevybudovali vy

Akademická scéna v tom však není sama. Když před čtyřmi lety americký prezident Barack Obama v průběhu předvolební kampaně vysvětloval, proč je zapotřebí platit daně, šeredně si naběhl. „Jestliže jste úspěšní, znamená to, že vám někdo po cestě k tomu úspěchu pomohl. Někdy jste v životě měli skvělého učitele. Někdo pomohl vytvořit tenhle skvělý americký systém, který vám umožnil vzkvétat. Někdo investoval do silnic a mostů,“ řekl a rozmáchl se, aby nikdo z přítomných nebyl na pochybách, co je silnice a most. „Jestliže vlastníte nějaký byznys, tak tohle (další rozmáchnutí, aby se silnice s mostem posluchačům znovu připomněly) jste nevybudovali sami. To vám umožnil někdo jiný,“ dokončil.

„Internet nevytvořil sám sebe. Internet vytvořil výzkum americké vlády, aby všechny ty firmy na něm mohly vydělávat peníze,“ naběhl si Barack Obama. (Zdroj: čtk)

Obamův republikánský protikandidát Mitt Romney se toho okamžitě chytil. Celkem nevinná – byť nešťastně formulovaná – věta posloužila jeho kampani jako univerzální munice. Obama si neváží podnikatelského úsilí, zněl argument, jenž měl Američanům ukázat, že prezident je vlastně proti podnikání jako takovému, a tím pádem utrhává poctivým pracujícím Američanům od úst toast jejich vezdejší.

Obama přitom, ač zkušený řečník, vzápětí pronesl skutečnou pitomost: „Internet nevytvořil sám sebe. Internet vytvořil výzkum americké vlády, aby všechny ty firmy na něm mohly vydělávat peníze.“ To je nečekané: dosud se mělo za to, že podíl amerického státu na vývoji internetu měl co do činění s propojováním armádních počítačů za účely, které s komerčním využitím neměly nic společného.

Obama přitom zmínil jen zcela evidentní věc, že totiž narodit se v Americe dává člověku, aniž by se o to sám jakkoli zasloužil, větší šance na úspěch, než když se narodíte řekněme v Keni (ať to zůstane v rodině). To je nejen srozumitelné; je to dokonce základní součástí argumentace obou hlavních amerických stran, že totiž America is great, případně by měla být great again. Že tamní prostředí usnadňuje cestu k individuálnímu úspěchu, je základem toho tvrzení.

Republikáni, kteří sami sebe považují za ochránce osudu amerických podnikatelů, však na citovanou Obamovu větu vyskočili jak čertík z krabičky. Upírat prosperujícím Američanům zásluhy za jejich úspěch je nepřijatelné. Týž jev však v obráceném gardu ilustruje druhá část prezidentova výroku o americké vládě, jež vymyslela internet, aby si kdejaký Brin Zuckerbezos mohl namastit kapsu. Tady zase Obama připsal zásluhy za úspěch v oblasti technologického rozvoje instituci, jíž byl součástí (byť ne v inkriminované době), v příkrém rozporu s fakty. Že to bylo řečeno ve víru kampaně, na věci mnoho nemění – ve hře je stále týž psychologický klam.

Štěstíčko versus srdíčko

K jeho identifikaci netřeba mířit do prvoligové ekonomie či politiky; stačí běžný fotbalový zápas. Chlapík (Pavel Kuka, Tomáš Došek… dosaďte libovolného „šutéra“) netrefí ze tří metrů prázdnou branku a po zápase řekne, že mu „chybělo štěstíčko“, ačkoli všichni ostatní tuší, že dotyčný je spíš nemehlo než oběť zlomyslnosti osudu.

O týden později zavře tentýž mladý muž na půli hřiště oči, vší silou praští do balonu, ten podivně odskočí o drn a docela omylem zapadne do soupeřovy branky. Z nemehla je kanonýr a hrdina, protože, jak vás jistě neopomene upozornit, „bylo srdíčko“. Jinými slovy, aniž by si toho byl vědom, je takový fotbalista ochoten roli náhody přeceňovat nebo podceňovat podle toho, jestli je zrovna nemehlo, nebo hrdina.

Tento efekt je univerzální. Víme, že průměrný fotbalista jen nerad připouští, že by jeho úžasný gól mohl být dílem zpropadené kliky, a ne důsledek let dřiny a odříkání. Albert Einstein stejně neochotně připouštěl, že by „Bůh hrál kostky“, jak slavně pravil ve sporu s Nielsem Bohrem o to, co později proslulo jako Heisenbergův princip neurčitosti (parafrázovatelný zhruba tak, že Bůh sice vyloženě nehraje kostky, ale rozhodně nemá čas na mikromanagement).

Pokud tento jev postihuje běžného fotbalistu stejně jako Einsteina, existuje dobrý důvod domnívat se, že je tím pokryta celá šíře intelektuálního spektra, jakou lidstvo nabízí (takový Jiří Ovčáček promine), a že jde skutečně o jev univerzální povahy: podceňování role náhody v oboru, v němž dotyčný působí. Je to přirozené: když se něčím teoreticky zabýváte, odhalujete – nebo vymýšlíte, podle míry sebevědomí – zákonitosti a pravidla, jimiž se daný obor řídí. Přirozeně nestojíte o to, aby přišel nějaký hejhula a říkal vám, že ony zákonitosti a pravidla platí jen omezeně.

Už v základních školách mají všichni kantoři vyučující cokoli od fyziky po tělocvik utkvělý pocit, že na jejich oboru záleží víc než na ostatních, a to zejména kvůli jejich osobnímu přínosu řečenému poli. Přitom platí, že čím většího úspěchu jste v daném oboru dosáhli, tím sveřepěji jste ochotni kopat za zákonitosti – a tím méně jste přístupni myšlence, že prvek náhody hraje svoji roli.

Manažeři i pastor

Někdo si dá s argumentací více práce, jako například Singapurská manažerská univerzita, jejíž ekonomická fakulta vydala v roce 2013 traktát o mnoha desítkách stran s názvem Co má náhoda společného s ekonomickým rozvojem? Interpretace růstové zkušenosti rozvíjející se Asie. Tušíte správě; odpověď zní (pokud lze ze závěrů práce soudit), že žádná taková spojitost neexistuje.

Na druhém konci spektra důkladnosti stojí půvabné tříbodové odůvodnění populárního amerického pastora Warda Cushmana, proč nic jako šťastná náhoda neexistuje: zaprvé pojem „šťastná náhoda“ nechává Boha mimo hru; zadruhé nic jako šťastná náhoda neexistuje; zatřetí šťastná náhoda je modla a jako taková je zapovězena. Z toho vidíme, že náhoda je silnější emocionální hráč, než jsme si dosud mysleli. (Přitom snad je každému jasné, že náhoda existuje s výjimkou žurnalistiky, jejíž zákonitosti jsou jasně dané.)

Nechcete ponechat úspěch náhodě? Projděte si osmero zlatých pravidel začínajícího manažera: 8 tipů pro začínající manažery

Abychom se však vrátili k Robertu Frankovi – profesor tvrdí, že pokud by lidé (zejména úspěšní lidé) byli ochotni připustit, že nejsou sami neomezenými pány svého osudu, budou přístupnější potřebám ostatních – buď méně schopných, nebo menších klikařů, podle toho, komu věříte.

Nakolik je to průlom, musí se člověk ptát znovu. Frank sám jistě po desetiletí má – a v posledních letech ze zákona mít musí – zdravotní pojištění. Po popsaném zdravotním průšvihu si určitě gratuloval, protože jinak by se za poskytnutou péči nedoplatil. Sama existence pojištění však není ničím jiným než přímou reakcí na pochopení existence náhody, štěstí a smůly. Kdyby tomu tak nebylo, pojištění by v současné podobě vůbec neexistovalo – lidé, kteří o sebe dbají hodně, by se daleko ostřeji než dnes stavěli proti představě, že doplácejí na lidi lehkomyslnější. Při životě ten systém drží právě představa o tom, že smůla může potkat i toho nejsvědomitějšího z nás. Proto říkáme, že náhoda je blbec – protože nemá schopnost řídit se informací, že někdo je svědomitý a někdo flink.

Je možné, aby Frank coby ekonom něco takového nevěděl a pojištění si celý život platil jen tak ze zvyku? Jistě ne. To by musela být obrovská náhoda. Zato skutečnost, že Frankova kniha vychází v předvolební sezoně a jejím vyústěním je, že by bylo dobré zvýšit daně, náhoda být nemusí.

Dále čtěte:

Čas je postrach manažerů. Ovládněte jej v osmi krocích

Vzdělávání manažerů je celoživotní proces