To, co je dnes dobré pro Čínu, je pro Evropu a Ameriku zaručená smrt
Vinit ratingové agentury z bídného stavu vlastní ekonomiky je stejně bláhové jako nadávat na předpověď počasí kvůli způsobu léta, který se nám zdá poněkud nešťastný. Chmurné předtuchy expertů věštících další světovou krizi to nerozptýlí. Pesimismus je dnes „in“ a každý, kdo zvěstuje brzkou prosperitu, vypadá tak trochu jako hlupáček, ne-li rovnou šarlatán. V kuloárech každého ekonomického fóra se investoři a znalci z jejich doprovodu předhánějí v depresivním očekávání nadcházejících bankrotů a nevyhnutelné recese.
Z ekonomických myslitelů světového formátu nejsenzačnější předpověď artikuloval Nouriel Roubini, člověk s pověstí jediného zvěstovatele předchozí krize. Jeho nové zjevení má náležitý apokalyptický obsah a vysokou uměleckou hodnotu: tři lokomotivy světové ekonomiky mají vykolejit takřka současně, během příštích dvou let. Eurozóna se rozpadne kvůli bankrotu svých slabých článků, z nichž Řecko bylo jen první vlaštovkou. Na Ameriku čeká „vzpoura na trhu dluhopisů“ – znamená to, že zbytek lidstva jí odmítne dále půjčovat na krytí přebujelých výdajů. V Číně dojde k prudkému zbrzdění růstu vinou sociálních výbuchů způsobených zakonzervovanou lidovou chudobou a kumulací špatných úvěrů a nepovedených investic. Jakmile se tyto faktory shodnou v čase, což je podle Roubiniho velice pravděpodobné, nikoli však jisté, vznikne „ideální bouře“, ve srovnání s níž se vlnobití let 2008 a 2009 bude zdát letmým zčeřením na hladině zahradního jezírka.
Dnešní soutěžení expertů o to, čí předpověď je horší, je každopádně krokem kupředu ve srovnání s dobou před minulou krizí, kdy varováním nikdo nenaslouchal. Právě proto zůstala krizí smysluprázdnou, bez závěrů a poučení. Nic nezměnila, pouze předala štafetový kolík další krizi, brzké a nevyhnutelné. Leckdo namítá, že jsou-li neduhy jasné, nic nebrání jejich vyléčení. Čína kupříkladu není odsouzena k poklesu – může přece ještě rychleji než doteď přehodit výhybku z kumulace na stimulování spotřební poptávky vlastního obyvatelstva. Bylo by to zcela v duchu keynesiánsko-monetaristického konsenzu, do něhož Západ vkládal v minulých letech velké a zbytečné naděje. Navzdory skvělým radám keynesiánství funguje jako antibiotikum. První použití činí hotové zázraky, avšak s každou další aplikací je účinek stále nepatrnější. Na finanční injekce přestává hospodářství časem reagovat nebo odpovídá zcela nežádoucím způsobem. Kupříkladu vznikem bublin na ropném trhu. Jinými slovy – to, co je dnes dobré pro Čínu, je pro Evropu a Ameriku zaručená smrt.
Ukázalo se, že radikál Obama a jeho Fed žijící vzpomínkami na Velkou depresi jsou příliš staromódní a málo srdnatí na to, aby čelili bouřkám 21. století. Nic nového nevymysleli. Amerika jako dříve žije na dluh a žádná formule jeho radikálního snížení (ořezání sociálních a vojenských výdajů nebo plošné uvalení mimořádných daní na bohaté, nejen na miliardáře) nemůže být ani vyslovena nahlas. I když obě dvě strany jsou zajedno v tom, že opatření vydávané za „protikrizový program“ jsou účinná asi tak jako Priessnitzův obklad, žádná z nich není připravena k rozhodnutím odpovídajícím osudovosti výzvy.
Za zavedení jednotné měny v podmínkách stále méně jednotné ekonomické politiky platí Evropa rozštěpem mezi pevným jádrem a periferními zeměmi, které vězí po krk v dluzích a recesi. Na rozdíl od Spojených států EU formálně uznala cestu nejpřísnějších úspor za jediné východisko z dluhové pasti. Není však jasno, zdali unijní národy jsou připraveny dojít tou cestou až na konec, anebo se po pár kilometrech vzepřou.
Symptomy nadcházející krize jsou patrné již dobrý tucet let, jenže předchozí varovné záchvaty se dařilo tlumit přikládáním pijavic a jinými babskými metodami. Byl to sebeklam, problémy se neřešily, ale odkládaly na později. Pocit, že kromě puštění žilou už nic nezafunguje, je příčinou unylých předpovědí znalců.
Na konci minulého století byl mezi odborníky populární příměr: opilce, který v podroušeném stavu spadl do vody a uhnal si zápal plic, přece nezačínáme léčit z alkoholismu dříve, než odstraníme akutní pneumonii. Tak se vysvětlovalo, proč je třeba uprostřed krize bojovat s vedlejšími projevy, jako je nezaměstnanost, a nezačínat hned se strukturálními reformami. V nové době tyto bohulibé žvásty neobstojí. Navrch začíná mít jiná logika: když někdo notoricky chlastá a páni doktoři před tím zavírají oči a úporně do něho píchají léky proti nachlazení, dříve nebo později přijde okamžik, kdy ho pro záchranu holého života budou muset léčit zároveň ze všech myslitelných fyzických a duševních chorob. Ať už mu představa radikální terapie je či není po chuti.
