Byla to vzácná
chvíle, kdy spolu až na solitérní výjimky (Klaus jr. proti, Skopeček, Ondráček,
Dolínek, Krejza se zdrželi) hlasovali všichni, vláda i opozice, komunisté i
pravicová ODS, vulgární národovci z SPD i liberální Piráti. A dokonce i
důvody, proč byl původní návrh vlády omezen, byly u všech stran stejné, a to je
v dějinách české porevoluční demokracie chvíle ještě vzácnější.
Nikdo nechce
v tak důležité a napjaté chvíli dávat vládě do rukou více méně neomezenou moc,
protože se bojí toho, že by jí bez kontroly mohla zneužít, a proměnit tak
nastavené mantinely systému. Kontrola parlamentu, sdílení moci, se tedy staly
něčím, co je pro všechny parlamentní strany minimálním společným jmenovatelem,
na němž stojí a s nímž padá český demokratický systém. A to je jistě dobrá
zpráva, zejména v těchto chvílích, kde se v jiných zemích spíše
utahují šrouby moci. Další mocenská koncentrace moci byla, byť pouze jako
případná možnost v Česku odmítnuta.
Potřebuje česká ekonomika dlouhodobý plán?
Druhý důvod,
proč sněmovna vládě omezila nouzový stav, je prakticko-procesní, ale
z hlediska českého demokratického vládnutí posledních třiceti let je možná
ještě podstatnější než mantinely minimálně sdílené moci. Vláda nedostala od
Sněmovny delší mandát, protože neměla plán. Nepředložila poslancům nic, co by
je přesvědčilo o tom, že má jasno ve strategii boje s virem, ať už
v medicínském, epidemiologickém, ekonomickém či sociálním,
celospolečenském smyslu.
„Jediný, kdo má
plán, je ten virus. Nechtějte po nás plán s postupnými cíli,“ prohlásil
v rozpravě Jan Hamáček (ČSSD), šéf Ústředního krizového štábu. „Nevíme, co
přijde, nemáme křišťálovou kouli, ale připravujeme se na to,“ dodal
místopředseda vlády a předseda ČSSD. Nad požadavky na plán či širší strategii
se rozčiloval i premiér Andrej Babiš. Šéf ANO již tradičně argumentoval tím, že
vláda maká od rána do večera, její členové se ani nevyspí (vicepremiér Hamáček
dodal i časový údaj, 4 hodiny denně), a na nějaké výhledy a plánování prostě
není čas.
Hamáčkův
bonmot, že plán má jen virus a všichni, včetně vlády, se mu musí přizpůsobovat,
byl vědomě či nevědomě převzat od německé kancléřky Angely Merkelové. Ta ovšem
nemluvila o přirozené absenci plánu, nýbrž o harmonogramu dalšího uvolňování
restrikcí, který se bude řídit tím, jak se bude vyvíjet práce viru. „Fahrplan“,
tedy jakýsi jízdní řád, strategickou úvahu, kudy a jak dál jít, německá vláda
samozřejmě má. Tak jako by ji měla mít každá odpovědná vláda. Bez širší
strategie se nedají provádět žádná dílčí taktická opatření, bez rozvrhu a
koncepce se propadáme do zmatku každodenního rozhodování, které hned zítra
neplatí, protože nám došlo, že den předtím jsme rozhodovali špatně.
Typickou
ukázkou toho, proč je potřeba plán, je rozhodování o ekonomické pomoci,
speciálně o pomoci osobám samostatně výdělečně činným. Zatímco německá vláda
připravuje rovnou celý balík opatření, aby zasáhla všechny, kteří potřebují
pomoct, byla relativně spravedlivá a působila na ekonomiku a společnost vcelku,
česká vláda nastřeluje opatření a parametry, jak si řekne den. Jeden den je to
tak, druhý zase jinak, takže kdo pečlivě nesleduje denní vývoj, nemá šanci se
v tom vyznat. Rozhoduje se od stolu, bez výhledů, podle nálad, které
momentálně v reakci na vládní postup vyběhnou na facebooku.
U vlády Andreje
Babiše to není nic nového. Bez plánu či širší strategické úvahy a na základě
digitálního populismu, sbírajícího a řídícího nálady lidu přes sociální sítě,
fakticky funguje celou dobu. Žije se politicky jen pro ten dnešní den, jenže
jak se ukazuje, to nejde ani v poklidné každodennosti ani v čase
krize. Omezení nouzového stavu pouze do konce dubna je tedy správné rozhodnutí,
ale jen pokud donutí vládu k tomu, aby začala jednat koncepčně a
s jasným, byť jen rámcovým a stále se zpřesňujícím plánem.
Nakonec nejde
jen o to, aby celá země měla papíry, podle nichž se dá jet, někam směřovat,
námitka absence vládního plánu není formalistická schválnost, úřednický,
technokratický klacek na vládu, který se teď v krizi hodí. Plán je
především koncept, představa, idea, s níž se mohou ztotožňovat i lidé,
kterým kabinet vládne. A více či méně rozumná identifikace s vládním
plánem jako s ideou je něco, co může nám všem pomoci s překonáváním
nepříjemností, narůstajícího stresu a virové úzkosti. Máme-li plán, představu,
vizi, pak se lépe jde tunelem, v němž se na konci zatím nerýsuje vůbec
nic.
