Tlak na postsovětské země se Moskvě nevyplácí. Když je Rusko v úzkých, i nejvěrnější spojenci začínají hledat únikovou cestu
Byla to velká sláva. „Ukrajina a Krym, Bělorusko a Moldávie, to je moje země!“ zahřměl z pódia prošedivělý zpěvák.
„Sachalin a Kamčatka, uralské hory, to je moje země!“ pokračoval. „Krasnojarská oblast, Povolží, Kazachstán, Kavkaz a Pobaltí taky! Narodil jsem se v Sovětském svazu, jsem vyroben v SSSR!“ spustil chytlavý jásavý refrén.
Zpěvák se jmenoval Oleg Gazmanov. Někdejší sovětský gymnasta, jenž se později proslavil jako interpret vlasteneckých písní, účinkoval na scéně ze všech nejpřípadnější – v Kremlu. Psal se 12. prosinec roku 2013 a ruský prezident Vladimir Putin nechal vystrojit galavečer na oslavu 20. výročí sepsání ruské ústavy. Přítomní velvyslanci zemí, jež si Gazmanov vzal po sovětsku velkorysém způsobu do úst, nevěděli kam s očima.
Ruský prezident se jen usmíval. Jeho země seděla na půl bilionu dolarů devizových rezerv a ještě větším množství prima drahé ropy. Boj o budoucnost Ukrajiny byl už dávno rozjetý – a v té době to ještě vypadalo, že pro Moskvu úspěšně. Urazit pár diplomatů a dát jim pocítit převahu neustále sílícího Ruska bylo snadné.
Spojenci lavírují Jak je to všechno dávno. Ekonomické sankce ze strany Západu kvůli anexi Krymu a aktivní účasti na ukrajinské občanské válce plus neočekávaný propad cen ropy udělaly své. Namísto triumfálního budování místa v historii se Vladimir Putin potýká s ekonomikou, jež se podle všeho propadá do recese. A hlavně s rostoucí měrou mezinárodní izolace.
Nejpozoruhodnějším aspektem tohoto problému je posun, k němuž dochází i u nejvěrnějších spojenců Moskvy. Když polský ministr zahraničí nebo některý z pobaltských politiků varuje před ruskou hrozbou, nikdo se nediví; o zemích, které s Ruskem čas od času přímo válčí, jako jsou Gruzie nebo Ukrajina, ani nemluvě. Když se však začnou proti Putinovi zvedat hlasy na nejvyšších místech kazašské nebo běloruské politiky, je to už docela jiná káva.
Právě tyto dvě země patří po léta k nejvěrnějším spojencům Moskvy; jako takové jsou i spoluzakládajícími členy Eurasijské ekonomické unie (EaEU), projektu, jemuž Putin věnoval mnoho energie a jenž mu má zajistit nesmrtelnost „sběratele národů“. Tak samozřejmě vypadá ruský pohled; z pozice zmíněných zemí jde o de facto odmítnutí nezávislosti výměnou za přístup na ruský trh a bezpečnostní záruky.
A právě z obou zemí (k nimž se ještě v říjnu připojila v rámci EaEU Arménie; na Nový rok k nim podle všeho přibude ještě Kyrgyzstán) se začínají ozývat hlasy dosud neobvyklého protiruského disentu. Skutečnou bombu v tom smyslu odpálil v listopadu kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, když (pěkně po středoasijsku) oznámil vznik nové ekonomické doktríny. Ta nejen Eurasijskou ekonomickou unii nezmiňuje ani slovem, nýbrž dokonce snižuje vliv Ruska na běh kazašské ekonomiky. Rusko v plánech Astany samozřejmě roli hraje, ale ne větší než Evropská unie nebo Čína – a to je neslýchané, zdůraznil časopis Business New Europe.
Odbojní Kazaši Nazarbajev řekl, že počítá s „transformací světové architektury“, a připomněl, že jeho země je přímo u epicentra světového geopolitického napětí. Proto vidí další rozvoj Kazachstánu ve vzniku klíčového dopravního uzlu na cestě mezi Čínou a západní Evropou. Za tím účelem chce uvolnit peníze z národního fondu (v němž se soustředí příjmy z většiny exportu) do rozvoje energetiky a dopravní infrastruktury. Zvýšenou pozornost chce věnovat dvěma zvláštním ekonomickým zónám u měst Atyrau a Taraz; první z nich je vytvořena speciálně pro obchod mezi Čínou, Kavkazem a západní Evropou.
Stejná pozornost se má dostat vodní dopravě směřující do Kaspického moře. Nákladní trajekt z přístavu Kuryk a nová železniční trať mají rovněž zjevný společný cíl – obejít při tranzitu Rusko. A kde Kazaši na to všechno vezmou peníze? Nazarbajevova zpráva zmiňuje Asijskou rozvojovou banku, Evropskou banku pro obnovu a rozvoj či Světovou banku – Rusové zde opět nápadně chybějí, jak ve své analýze podotkl think tank Center for Eurasian Strategic Intelligence.
Korunu kazašskému odbojnému postoji nasadili minulý týden zástupci v exekutivě EaEU. Když člen ruské Národní platební komise Alexandr Muryčev řekl, že by unie měla buď rychle přejít na jednu měnu, nebo zavést platby ve vlastních měnách (s cílem eliminovat dolar a euro), odpověděli Kazaši obratem, že o ničem takovém ve smlouvě není řeč – a exekutiva necharakteristicky otočila. „V současné době komise o eliminaci některých měn z platebního systému neuvažuje,“ uvedla EaEU před týdnem v prohlášení, jež citovala agentura ITAR-TASS.
Vzdorný Lukašenko Z Běloruska přichází disent v jiné podobě.
Tamní ministerstvo hospodářství představilo svoji „národní strategii udržitelného rozvoje státu do roku 2030“, jejíž součástí je nečekaný – jakkoli symbolický – odklon od Ruska, napsal server Belarus Digest. Úřad prosazuje program bělorusizace; součástí povinné výuky mateřských a základních škol má být běloruština (95 procent obyvatel země používá jako první jazyk ruštinu). Běloruština má mít také větší zastoupení nejen v učebnicích, nýbrž i ve veškerých sdělovacích prostředcích.
Tím běloruské plány ovšem nekončí. Lukašenkův Minsk chce pokračovat v již nastoupené energetické diverzifikaci; doma se hodlá soustředit na výrobu jemné elektroniky a poskytování IT služeb se zvláštním zaměřením na asijské trhy. Každý z těchto bodů přitom znamená snižování závislosti na Moskvě.
Oslabenou pozici Ruska dobře dokládá například i postoj Tádžikistánu. Země s HDP ve výši zhruba tisíc dolarů na hlavu právě dohodla s Čínou investice ve výši šesti miliard dolarů. Znamená to, že prostoru pro významné ruské investice v zemi už mnoho nezbývá.
Podle listu Financial Times to vyvolává u místních reakce v duchu černého humoru. „Co tu zbude, až budou Číňané hotovi?“ položil si v hořkém žertu řečnickou otázku nejmenovaný podnikatel z Dušanbe.
Je ironické, že tento trend přichází ve chvíli, kdy Eurasijská ekonomická unie ještě ani nezačala oficiálně fungovat (spustí se na Nový rok). Pod Putinovým vedením měla Moskva svoji pozici pomocí EaEU konsolidovat, ale namísto toho její vliv najednou pod vlivem sankcí a levné ropy slábne. Možná Gazmanovův vlastenecký triumfalismus přišel přece jen předčasně.
Rusko a sousedé
VĚRNÍ SPOJENCI: Uzbekistán, Turkmenistán, Arménie, Kyrgyzstán
LAVÍRUJÍCÍ SPOJENCI: Kazachstán, Bělorusko, Tádžikistán, Ázerbájdžán
PARTNEŘI: Čína, Turecko, Mongolsko
PROTIVNÍCI: Evropská unie, Moldavsko, Gruzie, Ukrajina
1 Evropská unie Ruské vztahy s Evropou – coby největším obchodním partnerem – jsou na bodu mrazu, vzájemné ekonomické sankce kvůli Ukrajině poškozují ekonomiku na obou stranách sporu. Moskva podporuje evropskou nacionalistickou krajní pravici; jediným otevřeným spojencem Moskvy je maďarský premiér Viktor Orbán, jehož pověsti v Evropě to o moc víc neuškodí (Václav Klaus se už nepočítá).
2 Finsko Finové si nechávají stavět jadernou elektrárnu od Rosatomu, ale na přelomu prosince získala jeho státní firma Fortum v projektu alespoň 15procentní podíl, plus více než 50procentní podíl v konsorciu, jež obstarává tamní vodní a termální elektrárny (zbytek vlastní Gazprom). V tamním slovníku ožilo hanlivé slovo finlandizace, odkazující na podřízenost politiky vůči SSSR za studené války.
3 Pobaltí V oblasti Moskvě tradičně nenakloněné sílí protiruské emoce; Estonci mobilizují Národní gardu; litevská prezidentka Dalia Grybauskaiteová minulý týden nazvala Rusko „teroristickým státem“; americký prezident Barack Obama si letos pro dosud nejtvrdší kritiku Ruska vybral estonský Tallinn.
8 Střední Asie Kazachstán je spoluzakládajícím členem Eurasijské ekonomické unie, ale ostře odmítá její politický rozměr; na přelomu listopadu a prosince například zamítl ruský návrh na eliminaci eura a dolaru ze vzájemného platebního styku. Kyrgyzstán s již přislíbeným vstupem do unie váhá; Tádžikistán hodlá přeorientovat svoji ekonomiku na Čínu.
7 Kavkaz Rusové drží nad vodou dvě separatistická území Gruzie, jež přes ruskou invazi v roce 2008 jedná navzdory tlaku Moskvy o vstupu do EU; Arménie se letošním palácovém puči stala součástí Eurasijské ekonomické unie, ale sílí nesouhlas veřejnosti; Ázerbájdžán, další postsovětská země, je Moskvě otevřeným plynovým konkurentem.
4 Bělorusko I nejvěrnější postsovětský stát začíná odmlouvat: premiér Mjasnikovič označil exekutivu Putinovy Euroasijské ekonomické unie za „tak trochu neužitečnou“; vláda vydala program „bělorusizace“ školství, spočívající ve vytlačování dosud převládající ruštiny; vzájemný obchod letos zaznamenal osmiprocentní pokles.
5 Ukrajina Krym už je po anexi (znovu) ruský, východ Ukrajiny je zemí nikoho, zbytek země je ostře protirusky naladěný, kyjevská vláda je s Moskvou de facto ve válce; ruské ekonomické subjekty z Ukrajiny letos stáhly téměř šest miliard dolarů, Gazprom přestal Kyjevu dodávat až do minulého týdne plyn.
6 Balkán V moldavských volbách navzdory tlaku Moskvy zvítězily proevropské strany; bulharská fašistická strana Ataka, další ruský favorit, předtím ve volbách zcela propadla; Sofie na nátlak EU odmítla stavět plynovod South Stream; v téže věci tlačili Rusové i na Srbsko, svého tradičního spojence, se smíšeným úspěchem.
9 Mongolsko Do loňska bylo Rusko třetím největším exportním partnerem Mongolska. Co to znamená? Že 90 procent vývozu jde do Číny, 3,5 procenta do Kanady a 1,4 procenta do Ruska. Dovoz z Ruska naopak dosáhl 27,6 procenta. Ve srovnání se vztahy s ostatními sousedními zeměmi by to byla dobrá zpráva, nebýt skutečnosti, že i Ulánbátar se hodlá více upnout na Čínu.
10 Čína Čínská ekonomika je pětinásobně větší než ruská, roste rychleji, nízké ceny ropy jí vyhovují a není pod tlakem mezinárodních sankcí – podle toho vztahy obou zemí vypadají. Hraje se podle čínských not: letošní velesmlouva o dodávkách plynu v hodnotě 400 miliard dolarů – kterou Moskva nutně potřebovala uzavřít – je pro Rusy mimořádně nevýhodná; přesto zůstává Čína (s rozjetými společnými projekty v hodnotě bilionu dolarů) největší nadějí ruské ekonomiky. 1,2 % o tolik letos stoupl objem ruského vývozu – na 302 miliard USD 4,8 % o tolik klesl v téže době ruský dovoz – na 169 miliard USD
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
