Obdivovatel volného trhu
V sedmdesátých letech byl v Itálii soukromý kapitál pod palbou kritiků z řad levicových radikálů, zisk se všeobecně považoval za něco nezákonného a státní vlastnictví bylo tak rozšířené, že neexistoval ani žádný zákon nebo úřad na ochranu hospodářské soutěže. Jeden mladý a hloubavý profesor ekonomie na univerzitě Bocconi ale z davu vyčníval a nahlas a často mluvil o výhodách deregulace, liberalizace a konkurenčního prostředí. Jmenoval se Mario Monti. V následujících dvaceti letech se podílel na celostátní diskusi o modernizaci italské ekonomické politiky, stal se vyhledávaným poradcem nejvyšších politiků a manažerů a sám zasedal v představenstvu společností Fiat, Generali, IBM a Mediobanca. „Když mluvil Monti, všichni poslouchali,“ vzpomíná přední milánský bankéř, který Montiho poradenských služeb využíval.
Devětapadesátiletý evropský komisař pro hospodářskou soutěž bojoval za volný trh už z učitelského stupínku a bezesporu déle než kdokoli jiný v Evropě. Na univerzitě Bocconi, kde získal v roce 1994 funkci prezidenta, vybudoval na zelené louce fakultu monetární ekonomie a vychoval novou generaci mezinárodně uvažujících ekonomů. Zároveň urychlil internacionalizaci celé univerzity a výrazně rozšířil napojení Fakulty managementu na průmysl. „To, co dělal dříve v Itálii a co dnes dělá v Bruselu, spolu bezprostředně souvisí,“ domnívá se Franco Bruni, bývalý Montiho student a současný profesor ekonomie na milánské univerzitě.
Montiho nezávislé názory většinou nebyly za zdmi volnomyšlenkářské stoleté univerzity Bocconi příliš populární. V 80. letech Monti rozlítil šéfy italských podniků, kteří žádali, aby vláda snížila úrokové sazby, a umožnila tak firmám zachovat si konkurenceschopnost. Když Monti upozornil na to, že kvůli vysoké inflaci jsou vlastně skutečné úrokové sazby poměrně nízké, vyvolal bouři nevole. Jako první ekonom spočítal množství peněz v italské ekonomice. Zveřejněním svého peněžního agregátu M1 a M2 zdůraznil roli italské centrální banky a vytvořil fórum pro ekonomickou diskusi. Montiho analýzy nakonec vedly k reorganizaci ve vedení národní banky. „Neuvěřitelně v Itálii pozvedl úroveň diskuse o ekonomické politice,“ říká profesor ekonomie na Harvardově univerzitě a bývalý Montiho žák Alberto Alesina.
Přesto Monti pokaždé, když dostal nabídku vstoupit do italské politiky, odmítl. Nepřijal ani ministerská křesla, dokonce ani tehdy, když mu ho nabízela vláda Carla Azeglia Ciampiho, dnešního italského prezidenta. Monti se při šíření evangelia volného trhu nespoléhal na politiku, ale na svůj intelekt. Psal sloupky do vlivných periodik, jako Corriere della Sera, a pořádal veřejné diskuse k úloze státu v moderní ekonomice a podobným tématům. „Byl to takový italský Alan Greenspan,“ říká o něm Michele Frantianniová, profesorka podnikové ekonomiky a veřejné politiky na fakultě Kelley School of Business na Indiana University. „Monti dokázal lidi koordinovat a dosahoval výsledků.“
Montiho neviditelnou zbraní, jíž se pokoušel dosáhnout v Itálii strategických změn, byla samotná univerzita Bocconi. Přesvědčoval studenty, aby odjížděli na stáže na přední zahraniční univerzity, protože chápal, že bez dostatečného počtu ekonomů světové třídy se v jeho zemi modernizace neprosadí. Zatímco před deseti lety studovalo určitou dobu v zahraničí pět procent milánských posluchačů, z dnešních 2000 absolventů je to už celá polovina. Monti také v roce 1990 založil výzkumný ekonomický ústav, který má na univerzitu v Miláně přilákat přední ekonomy, a zabránit tak úniku mozků.
Monti, který dříve o změnu systému začal usiloval z bezpečí akademické obce, se po desetiletí obratně stranil tvrdých politických konfliktů. Při dnešních soubojích na mezinárodní aréně s Jacky Welchy nebo Billy Gatesy se však bývalý profesor Monti vyhýbá ranám mnohem obtížněji.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
