perex místo podtitulku
„Byl po mně pojmenován jeden druh barevného křísa. Je příbuzný cikád, vypadá jako motýlek. Na Papuji je endemický čili nevyskytuje se nikde jinde,“ vypráví třiačtyřicetiletý entomolog Vojtěch Novotný, jenž se zabývá ekologií tropů. Jihočeský profesor má dva domovy. „Do Melanésie se z Čech vracím vždy na konci semestru, tedy v únoru. V součtu jsem tam už strávil osm let,“ konstatuje. Nehostinnou Novou Guineu, největší tropický ostrov světa, poprvé navštívil tak trochu náhodou. Spolu s kolegou Yvesem Bassetem přijel před dvanácti lety na půlroční stáž, která však vedla k založení stálé stanice The New Guinea Binatang Research Center v zátoce Nagada, v níž nyní pracují Češi, Američané, Britové i místní znalci. Od roku 1997 jim Novotný šéfuje.
Jak se rodák z Čech dostane do vzdálené Melanésie?
To, kde kdo skončí, je vždy kombinací náhod. Mou profesí je tropická ekologie. V době, kdy jsem obhájil doktorskou práci, jsem byl na stáži ve Velké Británii. Nejaktuálnější šancí byl projekt výzkumu hmyzu na fíkovnících ostrova Krakatau, ale konkurence byla veliká a já jsem měl jedinou zkušenost z tropického Vietnamu. Až pak přišla šance na Papuji. Nová Guinea je druhově mimořádně rozmanitá a na periferii zájmu, o to větší však existuje možnost přijít na něco originálního. Je tam ale - zásluhou poměrné divokosti - obtížnější pracovat.
Vy jste začínal na americké stanici, že?
Ano. Existuje několik zavedených tropických institucí, kde se střídají desítky vědců. Je o ně dobře postaráno. Naše původní stanice Christensen Research Institute, ležící na severu ostrova, skončila kvůli financím. Zatímco oni balili kufry, my jsme se rozhodli, že zůstaneme a pokusíme se založit vlastní základnu. Od ostatních jsme se lišili v tom, že jsme spolupracovali s místními asistenty, vytvořili si vazby. Bylo to v oblasti, která bývala německou kolonií a posléze australským územím, ale jako první běloch tam přijel až etnograf N. N. Miklucho-Maklaj, jenž se tam asi před 130 lety usídlil.
Asi jste tam museli překonat řadu obtíží…
V první řadě to bylo získání místa. Od misionářů jsme pronajali v zátoce Nagada pozemek uprostřed kokosové plantáže. Nyní se už stanice rozrostla. Máme vymoženosti, jako jsou elektřina, telefon. Když jsme v terénu, je komunikace obtížnější. Zbývá nám satelitní telefon.
S místními se zřejmě dorozumíváte zkomolenou angličtinou – pidžinem …
Jistě. Melanéský pidžin je zjednodušený jazyk, který se lexikálně i gramaticky liší od angličtiny. Musíte se mu učit, ale pasivní porozumění je možné. Když pracujeme s asistenty, pidžin preferujeme. V zemi, kde se mluví osmi sty jazyky, je to řeč, která vám otevírá komunikaci. A troufám si říci, že naši pracovníci ji znají nadprůměrně dobře; a v Českých Budějovicích je jedna z největších skupin pidžinem plynně mluvících lidí v Evropě…
Prozraďte, jak se v nesnadných podmínkách dopravujete?
Ostrov je řídce obydlen, k tomu přidejte kopcovitý terén, řeky, bažiny. Vnitrostátní spojení je omezené a třeba „metropole“ Port Moresby není spojena silnicí se žádným městem. Použít se dají jen terénní auta a letecká přeprava. Země je poseta polními letišti, což jsou srovnané pruhy půdy osázené trávou. Takových letišť je tam asi 150.
To bude přeci jen více než na „divočejší“ indonéské půli ostrova, na Irian Jaye…
Vše je dáno i tlakem zespoda - pro každou vesnici je vlastnictví letiště prioritou. Takže když se dají vesničané dohromady, mohou svépomocí letiště vybudovat. Velkou společností je Missionary Aviation Fellowship, primárně církevní organizace, která zajišťuje zásobování misií, ale její letadla jsou i k pronajmutí. Působí tam také firmy, jež mají jednu cessnu, pět zaměstnanců. Toť vše. Ono se říká, že v přepočtu na kilometr jde o nejbezpečnější druh cestování, ale neplatí to docela. A pro Novou Guineu už vůbec ne. Letiště i aeroplány mají špatnou kvalitu, létá se v krušných podmínkách.
Bál jste se někdy?
V malé cessně. Je špatným znamením, když přiletí dva piloti, protože ten druhý se teprve učí. A jednou jsem si dost uvědomil, jaký je to rozdíl, letět s pilotem začátečníkem.
A šlo vám někdy o život?
Kdysi jsem si náhodně vybral mezi dvěma lety v rozpětí dvaceti minut z Madangu. Letělo se do provinčního města Goroka. My jsme letěli v sedm hodin, druhý letoun týchž aerolinií vzlétal o dvacet minut později. Rozbil se, protože pilot neviděl horu. Lety mají jisté kouzlo, ač jsou nebezpečné. Vznášet se nad nekonečným pralesem v maličké cessně, která má velikost mikrobusu, a pak směřovat na obdélníček svěží zeleně je zajímavé.
Prý se ale vžilo reklamní rčení jedněch aerolinií „New Guinea - The Land of Unexpected“.
Air New Guinea měly skutečně motto „Země neočekávaného“, což se ujalo. Papua je fascinující společnost. Mimořádně nestabilní v tom smyslu, že není možné brát něco jako dané. Přesunuji se mezi Budějovicemi a tropy, každý rok jsem tam půl na půl a vždy je větší šance, že při návratu nenajdu naši novoguinejskou stanici, než že by zmizela jihočeská Akademie věd.
Už po pár letech se tam prý člověk cítí pamětníkem.
Ano, dynamika změn mi připomíná období v Česku po roce 1989, kdy vznikl rozdíl v generační zkušenosti. Třeba babička našeho papuánského kolegy se vdávala, když prvně slyšela o běloších. Byl to jiný svět. Neznali kolo, ocel, písmo. Víceméně doba kamenná. Pak přišla další generace, která zažila kolonialismus. A další pokolení už pracuje s počítači, létá, takže během pouhých tří generací se vnímání přeměnilo. Společnost se rychle vyvíjí a já obdivuji, jakým způsobem dokáže absorbovat vnější podněty, aniž by to narušilo její funkčnost.
Jezdí s vámi i mladí Češi?
Loni jsme pořádali kurz pro studenty. Byli v nížinném pralese, potápěli se na korálovém útesu a někteří vystoupali až na nejvyšší vrchol Mt. Wilhelm s nadmořskou výškou 4500 metrů. To je pro biologa zajímavé - výšková zónace, alpinské louky i ledovcová plesa.
Nebylo to pro ně nebezpečné?
Studenti jsou dospělí. A musejí si být vědomi rizik. Pochopitelně, míra ohrožení je větší než v Česku, jenže na druhé straně mají šanci dělat něco unikátního. Někteří i onemocněli malárií, ale trvale se to na nich snad nepodepsalo.
Ve vaší knize píšete, že máte sadu „postmalarik“ stále při sobě.
Malárie je fenoménem, má velký vliv na společnost. U nás už neznáme situaci, kdy je v zemi běžná infekční nemoc vedoucí i k úmrtí. Pro návštěvníky jde o trable, místní mají jistou vrozenou odolnost. Malárii lze předejít, ale při dlouhodobé expozici není přípravek, který by vás ochránil dokonale.
Četl jsem, že těžkou horečku jste dostal i v Budějovicích.
Jak studenti, tak vědci, kteří do Guineje jezdí, s tím musejí počítat, a proto by každý z nás měl mít minimálně rok po návratu k dispozici léky. Při vší úctě k české medicíně je zkušenost našeho týmu s malárií větší než průměrného lékaře. Vyléčili jsme více než sto případů. Takže tropického ekologa poznáte i podle toho, že nosí s sebou antimalarika.
Bádání má i další úskalí: v Hospodářských novinách jste psal o přepadení stanice.
Papua je známa jako země s tradicí kmenových válek. A dodnes platí, že v případě konfliktů není k násilí daleko. Jako výzkumná stanice, jež má auta i počítače, jsme lákadlem pro vykradení. Ale zaměstnáváme i dvacet Papuánců, kteří jsou připraveni k obraně.
Jste ozbrojeni?
Střelnými zbraněmi nikoli, ale ačkoliv se to nezdá, luky a šípy jsou na krátkou vzdálenost dosti efektivní zbraní. A mačety rovněž (úsměv). Problém je v tom, že když máte stanici, která může být napadena, většina zahraničních institucí a univerzit bohužel reaguje jejím uzavřením.
Zažil jste nějaký vyhrocený okamžik?
Jednou nám ukradli automobil, který jsme však získali zpět. Základna byla přepadena dvakrát. Na našeho zaměstnance násilníci mířili pistolí a vykradli laboratoř. Při druhém přepadení jsme útočníky zahnali. Šlo o ozbrojený útok. Pravidla „hry“ jsou tam jiná než v Česku. Když se rozhodnete někam vloupat, musíte počítat s tím, že můžete být zabit. Celá hra na lupiče a četníky má vyšší emoční náboj, a když dojde ke střetu, obě strany se upřímně snaží protivníky zabít.
Už tedy víme, v jakých podmínkách děláte vědu. Nač jste přišli?
Zaměřujeme se na tropické lesy a vztahy mezi rostlinami a hmyzem, zejména býložravým, který je požírá. A řešíme zásadní ekologické otázky, například jak je možné, že na hektaru roste 150 až 300 druhů dřevin, což je více než v celé Evropě. Je záhadou, proč v prostředí, které vyhovuje některému z těchto druhů, tento druh nezvýší svou početnost a nevytěsní ostatní. Jedna z teorií říkala, že každý druh je „držen pod kontrolou“ svými specializovanými hmyzími nepřáteli a chorobami, a když se začne rozšiřovat, namnoží se tím i nepřátelský hmyz a srazí ho na původní stav. Zjišťovali jsme počet takových nepřátel stromu. Zjistili jsme, že jich není zase tolik a nejsou specializovaní. Naše studie počtu hmyzích druhů revidovaly odhady jejich počtu na Zemi z původních až 30 milionů na pět milionů.
Jaký měly výzkumy ohlas?
Měli jsme dva články v Nature, jeden v Science, které zaujaly jak odborníky, tak běžná média. Referovaly o nich BBC, Associated Press (AP) i New York Times, protože otázka počtu hmyzích druhů je zajímavá. A je to jistá ostuda biologů, že na ni stále neznají konečnou odpověď. Popsány jsou asi dva miliony druhů, takže odhadujeme, že je známa méně než polovina! Ale má to i následky pro ochranu přírody, neboť ochránci nebyli nadšeni, když věřili údajům o 30 milionech druhů a najednou jim jich 25 milionů zmizelo. Rozptyl jen ukazuje, jaká nejistota panuje, což má vliv na renomé biologických věd. Experti by měli pojmenovat a katalogizovat druhy, jako se tomu stalo u savců a ptáků, jichž je ale méně. Zatímco počty ornitologů převyšují počty druhů ptáků, u entomologů a hmyzu je tomu naopak. Dosud se popis děje hlavně na základě morfologie - stavby těla.
Sestavují se tedy atlasy s taxonomií oněch dvou milionů brouků?
To jste narazil na velký problém biologie. Ani tyto katalogy nebyly donedávna k dispozici. Řada druhů byla popsána v drobných článcích. Chyběla příručka či kompendium, internetový atlas, takže jedinou možností bylo zajet do muzea, kde byl uchováván typový exemplář čili brouk napíchnutý na špendlík, což je metoda 19. století. Ale ukazují se nové možnosti: digitální fotografie, internetové databáze, lepší archivace a metody molekulární biologie, kde určité geny lze použít jako jedinečné „čárové kódy“ pro rozpoznání daného druhu.
Jaké nejzajímavější druhy jste na Papuje poznali?
Ostrov je biodiverzitní velmocí - žije na něm pět procent rostlinných a živočišných druhů světa. Výběr kuriozit je značný. Jsou tam až 25 centimetrů velké strašilky, dále bizarní mouchy, které mají oči doslova na šťopkách - na dlouhých výběžcích. Platí i představa o pestrých motýlech. Někdy jde o jednotlivě nepříliš nápadné druhy, ale záplava rozmanitosti vás ohromí. Když v noci zapnete světelnou výbojku a máte štěstí, ocitnete se v oblaku motýlů. Na jednom místě jsme během osmi dnů nachytali více než tisíc druhů! Obrovská škála variant, kreseb křídel, barev. Ve skupinách velkých denních motýlů jsou takřka všechny druhy známé, ale třeba jiné čeledi maličkých motýlů, jejichž housenky prožírají tunel uvnitř listové čepele - tak jsou malincí - bývají vědě neznámé z 90 procent. Objevovat druhy je tam snadné, ale pro nás ekology je to spíš nechtěná potíž, protože my se snažíme porozumět vztahům mezi druhy. A raději mezi těmi snadno určitelnými.
Když hovoříme o hmyzu, pochoutkou Papuánců je ságový červ. Jak se stravujete vy?
Melanésie je pozoruhodná nudnou a nenápaditou kuchyní, při níž si člověk uvědomí, jak je naše touha po pestrosti stravy kulturním návykem. Jídla rozhodně není nedostatek, ale Papuánci se nesnaží o rozmanité chutě. Liší se to dle oblastí, někde jedí neustále ságo a ryby. Celý život. Stále. V horách to jsou sladké brambory, batáty, občas maso. Ale naši zaměstnanci si na pestrý jídelníček zvykli, je to kombinace kupovaných australských surovin a místních ryb a zeleniny. Ale v terénu jsme okusili i speciality, hada škrtiče, kasuára, různé druhy vačnatců, ptactvo.
Píšete eseje, máte dar slova. Patří popularizace k vědě?
Vědci by měli sdělovat, nač přišli. Je to další výsledek, který je oddělen od prací v odborných časopisech, ale každá dobrá věda - šikovně popsaná - je zajímavá i pro veřejnost. A když někdo říká, že to, co dělá, je příliš složité, mám spíše podezření, že to bude nezajímavé. Věda se stala průmyslem, aktivitou, která přitahuje i množství lidí, kteří by se vědci stát neměli.
Ve své knize plánujete: „Důchodová léta jsem vždy zamýšlel prožít jako opilý dědek, obtěžující hospodské štamgasty vyprávěním neuvěřitelných historek.“
Prahnutí lidí po příbězích je zjevné, kromě zajímavosti mají i poučení. Vytvářejí vazby, což platí i mezi vědci - na kongresech, kde se brzy překlopí odborná diskuse do historek u baru. A příběhy tropických ekologů bývají poněkud zábavnější než molekulárních biologů (smích)…
Čím vás léta na Papuji poznamenala?
Těžko říci, protože jakýkoliv aspekt mých názorů je tím zasažen, mám již obtíže od toho nějak „odstoupit“. Je to obohacení. Výzkumy přinášejí vědecký vklad, i u studentů je přínosné poznání jiné společnosti a pochopení, jak funguje.
A naopak čím obohacuje váš tým Papuánce?
Je to symetrické, poněvadž i oni mají „okno“ do jiné civilizace. Vidí svět jinak. Tím, jak s námi žijí, poznávají řadu lidí, novinek. Deset z nich jsme nakonec pozvali do Česka na návštěvu, což byla součást strategie budování týmu, v němž se každý cítí rovnocenně.
Býváte dlouho pryč. Nepostrádá vás rodina?
Není to tak hrozné. A reakce kolegů? Jsou spíše mírně závistivé. Každý cítí, že úplně se tam odstěhovat je už příliš. Ale mít režim, kdy můžete žít uprostřed dvou světů, je atraktivní. Cítím to jako privilegium.
CV:
Prof. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc. (44)
vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. Doktorát z entomologie získal v roce 1993, profesorem je od roku 2005. Zabývá se ekologií herbivorního hmyzu v tropických ekosystémech. Je pracovníkem Entomologického ústavu AV ČR, přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a vede stanici Binatang Research Center v Madangu. Výsledky vědecké práce publikoval v časopisech Nature (2002, 2007) a Science (2006). Je editorem odborných časopisů Biotropica a Ecology Letters. Vědu popularizuje, své eseje publikované v časopise Vesmír vydal knižně jako Papuánské (polo)pravdy (2004). Píše pro Hospodářské noviny, spolupracuje s rozhlasem. V roce 1999 obdržel ocenění Akademie věd ČR pro vynikajícího mladého vědce, roku 2002 i cenu Otta Wichterleho. Hovoří anglicky, rusky a melanéským pidžinem.
BOX (foto zelené strašilky)
Hyperhmyz
Na severu Nové Guineje žije největší motýl světa – ohrožený Ptákokřídlec Alexandřin (Ornithoptera alexandrae), jehož rozpětí křídel činí jednu stopu čili 31 centimetrů. Housenky se živí podražcem, který obsahuje jed, což dodává „letounům“ ochranu před predátory. Za nocí zase létá jihovýchodní Asií obrovská noční můra Atlas velký (Attacus atlas), jejíž osmadvaceticentimetrové rozpětí občas uvede lidi v omyl, když si ji spletou s ptákem; kokony visící ze stromů vypadají jako ovoce. A obrana před nepřáteli? Tou je můře - žijící pouhých pár dnů - zbarvení na zádech podobné hadímu. Na Papuji nejsou raritou ani strašilky dlouhé čtvrt metru (rekordní malajská má 35 centimetrů!), ale největším lezoucím broukem světa zůstává amazonský tesařík Titanus giganteus popsaný již Linném – největší exempláře měly délku ženského chodidla (v roce 1970 byl uloven brouk, jemuž profesor Martins naměřil 22 centimetrů. Pro srovnání: tuzemský roháč jich má maximálně tucet).
Pramen: J. Mareš, V. Lapáček - Nejkrásnější brouci tropů, Praha ČSAV 1980; internet
