Když na značce záleží

Banky odmítají nést odpovědnost za zneužité platební karty

Díky podpisu na zadní straně je platební karta bezpečnější než hotovost. Tak znějí marketingové argumenty bank, když lákají potenciální zákazníky, aby si pořídili platební kartu. Realita je ale jiná, proužek s podpisem majitele kartu před jejím zneužitím příliš nechrání.

Cédéčko za osmdesát tisíc.

Pan Roman pracuje jako konzultant ve velké softwarové firmě v Praze. Letos v květnu při dvouhodinové poradě, při níž nechal svou tašku vedle stolu, mu z ní někdo ukradl peněženku. Po návratu do kanceláře Roman krádež zjistil a telefonicky zablokoval obě platební karty - Visu i MasterCard, které v peněžence měl. Pozdě. Zlodějovi stačily dvě hodiny na to, aby na jeho karty nakoupil při osmi nákupech zboží za více než osmdesát tisíc korun. „Protože jsem si ale byl jistý tím, že můj podpis při nákupech byl padělán, očekával jsem od banky po reklamaci vrácení peněz,“ vzpomíná. Banka však jeho reklamaci zamítla a lépe nepochodil ani u ombudsmana České spořitelny (ČS). „Podpisy na prodejních dokladech nevykazovaly výrazné odlišnosti od podpisu na podpisovém proužku platebních karet. Česká spořitelna bohužel již v těchto případech nemá dle mezinárodních pravidel karetních asociací možnost sporné transakce u zpracovatelské banky obchodníka dále reklamovat, a prokázat tak obchodníkovo porušení těchto pravidel,“ napsal ombudsman ČS klientovi a jako malou pozornost mu zaslal cédéčko s vážnou hudbou. „Banka mi dala k nahlédnutí kopie účtenek z nákupů u obchodníků vybavených terminály České spořitelny. Podpisy na účtenkách jsou na první pohled jiné než mé. To spolu tvrzením ČS, že nemá možnost zkontrolovat nesoulad podpisů u obchodníků vybavených terminály jiných bank, mne vedlo k tomu, že jsem podal návrh na zahájení řízení u Finančního arbitra ČR,“ říká pan Roman.

Tichá změna pravidel.

„Dříve to bylo opravdu tak, že banky mezi sebou mohly nárokovat vrácení peněz z transakcí vždy, když se podpisy na kartě a prodejním dokladu neshodovaly. Nyní již toto pravidlo neplatí. Banky si na základě pravidel kartových asociací navzájem vracejí peníze jen v případě, že je karta zadržena. Kopie zadní strany karty s podpisem se již nepovažují za plnohodnotný důkaz,“ řekl týdeníku EURO odborník, který nechtěl být jmenován. Zabývá se bezpečností platebních karet v jedné z největších bank v Česku. Pan Roman měl prostě smůlu. Zloděj všechny nákupy stihl před zablokováním karty, kdyby se pokusil nakoupit po blokaci a karta byla v některém z obchodů zadržena, jeho postavení vůči bance by dnes bylo jiné. „Je to logické opatření, které chrání banky před podvodníky. Sporné transakce si musejí vyřídit se svými klienty sami,“ řekl týdeníku EURO Miloslav Bouček z karetní společnosti Diners Club. Pan Roman nakonec dlužné peníze na svůj účet dostal. Finanční arbitr Otakar Schlossberger rozhodl v jeho prospěch a přikázal počátkem září České spořitelně sporné peníze vrátit včetně úroků na klientův účet. Česká spořitelna se ale bránila do poslední chvíle. V polovině srpna nasadila takový argumentační kalibr, který kdyby klienti znali, žádnou kartu by si patrně nepořídili. „Není pravdou, že obchodník je povinen zkontrolovat podpis, a že při nesouladu podpisů nesmí transakci přijmout a že musí okamžitě zadržet kartu. Podpis slouží pouze obchodníkovi pro kontrolu, nikoliv pro vlastní autorizaci transakce,“ argumentovala ve sporu svým výkladem pravidel spořitelna. Rozhodnutí finančního arbitra se ale nakonec rozhodla podřídit. „Banka považuje případ za uzavřený a nebude tuto částku po klientovi dále vymáhat soudní cestou,“ informovala týdeník EURO Helena Matuszná z oddělení firemní komunikace.

Místo přenositelnosti čísla blokace.

Zatímco boj mezi bankami a ministerstvem financí o přenositelnost bankovního čísla, poplatky za vedení účtů či poskytování bankovních služeb státu zdarma zuří naplno, oblast platebních karet zůstává poněkud stranou. Přitom právě v této oblasti existují možná největší rozdíly mezi Českou republikou na jedné straně a starými zeměmi Evropské unie a Spojenými státy na straně druhé. „V USA a ve Velké Británii banky náklady za zneužití platebních karet vůbec nepřenášejí. V zemích Evropské unie platí obecné doporučení, že klient ručí za své karty maximálně do výše 150 eur,“ řekl týdeníku EURO karetní odborník Pavel Juřík. V Česku tomu tak není. Protože jde pouze o doporučení Evropské komise, Česká národní banka způsob ručení za karty do svých vzorových obchodních podmínek vůbec nezapracovala, a banky proto nechávají plnou odpovědnost za zneužití karty na klientech. „Snaha, aby se více respektovala doporučení Evropská komise, je jedním z opatření, která při snahách zlepšit postavení klientů vůči bankám prosazujeme,“ řekl týdeníku EURO náměstek ministra financí Tomáš Prouza. V Česku si bohužel zatím klient musí pomoci sám. Cesty, jak v případě krádeže nepřijít o zůstatek na kartě, jsou v zásadě dvě. Buď si pořídit prestižní karty Diners Club nebo American Express, které na klienta škody nepřenášejí, nebo si ke kartám Visa či MasterCard pořídit pojištění ztráty karty. To při pojištění osmdesáti tisíc korun vychází zhruba na tisíc korun ročně.