V okamžiku, kdy je jasné, že z Iráku se nestane druhý Vietnam, se Německo, Francie a další "nepřátelští spojenci" Angloameričanů nechávají slyšet, že jsou velmi ochotni a připraveni podílet se na znovuvybudování Iráku, neboť je silně zapotřebí bezprostřední humanitární pomoci.
Pod hezkými slovíčky se však skrývá jediné: ochota a připravenost okamžitě se podílet na výborných kšeftech, investicích a posléze na privatizaci iráckého petroprůmyslu, o vlivovém působení v oblasti nemluvě. Být Angloameričany, kopnul bych je za jejich postoj „když naši mlátili, já ještě ležel, když naši snídali, já taky běžel“ do zadku. Kam se ovšem hrabou tyto státy na vyčuranost české vlády, která chce poslat do Iráku polní nemocnici (nechceme si to přece rozházet s USA), ale zároveň chce od OSN bumážku, že nejde o pomoc USA (nechceme si to přece rozházet s Německem a Francií).
