Pobyt na Kubě mě stál stovky tisíc korun
Jan Bubeník (32) V roce 1989, když studoval ve čtvrtém ročníku medicínu na Karlově Univerzitě, se stal jedním ze studentských vůdců sametové revoluce. V roce 1990 byl krátce poslancem Federálního shromáždění. Na poslanecký mandát stejně jako na studia medicíny rezignoval. Odjel se učit angličtinu do USA a potom si založil vlastní poradenskou firmu. V roce 1995 se vrátil za oceán a začal studovat ekonomii na univerzitě v Coloradu v USA. Po návratu do Prahy v roce 1996 pracoval v poradenské společnosti McKinsey & Co. V roce 1999 organizoval akce spojené s oslavou deseti let svobody. Poté začal pracovat jako vedoucí konzultant v pražské pobočce nadnárodní headhunterské společnosti Korn/Ferry International (portrét EURO 49/1999).
EURO: Cesta za kubánskými disidenty s organizací Freedom House nebyla vaší první cestou na podporu demokracie. V několika rozhovorech jste zmínil, že jste v devadesátých letech jel na podobné mise do Bulharska, Jihoafrické republiky a Zimbabwe. Kdo byli organizátoři těchto cest a jak jste se s nimi seznámil?
BUBENÍK: S Freedom House jsem se setkal poprvé až při této cestě, s ním dříve spolupracoval Ivan Pilip. Sám jsem se s podobnými institucemi potkal již v roce 1990, kdy jsem však – ostatně jako většina českého politického spektra – byl na straně přijímajících. Pomoc od zahraničních organizací, jakou byla i National Democratic Institute for International Affairs (NDI), jejíž nynější předsedkyní je Madaleine Albrightová, byla pro nás tehdy politicky nezkušené osoby velmi užitečná. Dvě lektorky NDI dávaly v Československu všem stranám, které projevily zájem, know–how, jak by měly vypadat demokratické volby, jak by se v nich strany měly ucházet o hlasy voličů, jak připravovat kandidáty na volební kampaň. NDI je nevládní neziskovou organizací, která je ideově navázaná na Demokratickou stranu.
EURO: V roce 1990 jste se tedy účastnil programu, který NDI připravila pro nové české politiky. Kdy a jak jste začal s nimi spolupracovat jako dobrovolný školitel politiků v jiných rodících se demokraciích?
BUBENÍK: V roce 1991 mě kontaktovala s nabídkou, jestli bych byl ochoten jako dobrovolný lektor jet s nimi do Bulharska. To byla v té době jediná postkomunistická země, ve které ve svobodných volbách v roce 1990 vyhráli komunisté. Později se však ukázalo, že v Bulharsku bylo v tomto roce mnoho technických problémů se svobodou, s rovností voleb. Bylo tam mnoho zastrašování, podvodů, nebyly všude vyvěšeny seznamy voličů, někteří občané nebyli připuštěni k volbám a tak dále. Vznikla tam potom občanská iniciativa Bulhaři pro svobodné a férové volby, která poprosila NDI o vyškolení a prostředky pro zajištění férovosti dalších voleb. NDI mě oslovila s tím, že mám zkušenosti jako poslanec Federálního shromáždění a jako člověk připravující volební kampaň v roce 1990 v Západočeském kraji. A mluvil jsem anglicky, což byla podmínka, kterou ne všichni porevoluční politici splňovali. Spolu se mnou pak do Bulharska přijela řada zajímavých lidí z celého světa: členka učitelských odborů z Chicaga, profesorka sociologie z univerzity v Santiagu de Chile, která organizovala referendum proti Pinochetovi, člověk z americké federální volební komise. V Bulharsku jsme byli asi týden a uspořádali jsme řadu seminářů o tom, za jakých podmínek lze volby považovat za svobodné a férové, jak se sestavuje seznam voličů, jak předcházet manipulacím s volebními lístky. Školili jsme dobrovolníky z celé země, kteří pak obcházeli dům po domu a vysvětlovali lidem, proč je důležité, aby šli k volbám, že každý občan má v demokracii důležitou roli a podobně. Do Bulharska jsem se vrátil ještě na podzim roku 1991 jako pozorovatel předčasných voleb. Objížděli jsme jednotlivé volební místnosti, dělali parametrická pozorování a dotazníkové rozhovory s voliči. Tuto oficiální pozorovatelskou misi organizovala NDI společně s International Republican Institute (IRI), obdobnou organizací, ale svázanou s Republikánskou stranou. Zajímavé je, že řadu programů v rodících se demokraciích organizují a financují tyto dvě instituce společně. Pomáhají nejen připravovat volby, ale třeba i napsat novou ústavu.
EURO: Zmínil jste významné osoby, které byly společně s vámi s NDI jako dobrovolníci v Bulharsku. S jakými dalšími osobnostmi jste se na těchto svých cestách potkal? Kdo všechno pracuje jako dobrovolník pro americký neziskový sektor podporující rodící se demokracie?
BUBENÍK: Dalšími dobrovolníky na bulharské misi byli třeba předseda Republikánské strany Floridy, předsedkyně Republikánské strany Aljašky, Angličan vedoucí neziskovou organizaci, kanadský senátor či budoucí albánský prezident Beriša. V Jihoafrické republice byli například šéf průzkumů veřejného mínění z týmu Billa Clintona nebo jeho hlavní mediální poradce. To jsou lidé, kteří si běžně účtují stovky dolarů za hodinu práce, ale přesto jedou na pár týdnů zadarmo pomoci do zemí, kde se rodí demokracie.
EURO: Po Bulharsku jste jel se stejnou organizací jako dobrovolník do Jihoafrické republiky?
BUBENÍK: Z důvodů pracovní zaneprázdněnosti jsem musel několik cest odmítnout a v roce 1993 jsem pomáhal čtrnáct dnů jako dobrovolník na společném projektu NDI a IRI v Jihoafrické republice. To bylo krátce poté, co bylo u kulatých stolů dohodnuto, že se apartheid otevírá svobodným volbám. Všem stranám, které se hodlaly ucházet o hlasy voličů v prvních svobodných volbách, byla nabídnuta pomoc. Byla to vlastně obdoba programu, který v roce 1990 zorganizovala NDI v Československu. Co mě tehdy jiní zadarmo učili, učil jsem zase zadarmo já jiné. Část programu byla specializovaná, třeba již zmíněný šéf průzkumů veřejného mínění z týmu Billa Clintona tam vysvětloval Jihoafričanům, jak správně provádět výzkumy veřejného mínění, aby politici zjistili, co občané od nich očekávají. Já jsem společně se šéfem vysokoškolské organizace amerických republikánů vedl v JAR sekci seminářů pro mládežnické organizace. O rok později jsem jel pomáhat do Zimbabwe, to organizovala pouze IRI.
EURO: Pracoval jste jako dobrovolník pro NDI, IRI a Freedom House, tedy vždy pro americké instituce. Proč pouze s Američany? BUBENÍK: Zatím mě žádná evropská či jiná mimoamerická organizace podobného charakteru neoslovila. Vyvinulo se to přirozeně, jak jsme spolu navázali kontakt brzy po sametové revoluci. Že byla ta instituce z USA, byla náhoda. Také to ale může být tím, že si s Američany rozumím nejen jazykem, ale i kulturně. Strávil jsem ve Státech téměř čtyři z porevolučních jedenácti let. Kdyby mě ovšem oslovila podobná organizace z Evropy, tak bych nabídku zvažoval úplně stejně.
EURO: Jak jsou organizace, jako NDI či IRI, financované? Kdo platí jejich programy?
BUBENÍK: Jsou to nevládní neziskové organizace a jsou financované vždy z několika zdrojů. Zčásti z prostředků rozpočtu federální americké vlády, například skrze agenturu US AID, z jejíchž peněz byli mimochodem placeni privatizační poradci českého ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci na začátku devadesátých let. Významným zdrojem je také National Endovement for Democracy (NED), což je národní nadace poskytující granty na podporu demokracie a lidských práv. V Čechách jsou dnes z těchto peněz spolufinancovány některé projekty organizace Člověk v tísni. Dalším pramenem finančních prostředků jsou daňově odečitatelné dary od korporací, které mají někdy formu věcného plnění. Často přispívají i fyzické osoby, jimž tyto dary rovněž snižují daňový základ. Poměr těchto zdrojů se liší projekt od projektu. Na akcích, na kterých jsem participoval, byly pro NDI a IRI největším zdrojem zmíněná agentura US AID a nadace NED.
EURO: Žil jste v Americe několik let. Nakolik tam patří k dobrému tónu, aby nejen korporace, ale i fyzické osoby dávaly peníze na charitu a jiné obecně prospěšné účely?
BUBENÍK: Téměř se tomu nemohou vyhnout. Člověk, který by toto donátorství ignoroval, by byl považován za neslušného. Stejně jako společnosti. Jen bych upřesnil označení adresátů, nejde jen o charitativní organizace či instituty podporující rozvoj demokracie a dodržování lidských práv. Daňově odečitatelnou položkou může být dar pro fond na obhajobu Billa Clintona, když se soudil s Lewinskou, nebo dokonce i příspěvky pro extremistické a téměř rasistické organizace. V tom je svoboda v USA široká a všechny tyto spolky mají právo na život v občanské společnosti. Firmy se většinou snaží podporovat organizace a projekty, které mají vztah k části města, kde sídlí. Například korporace financuje vybudování cyklistických stezek ve své čtvrti. Skoro každý v Americe dává buď svůj čas, nebo své peníze na dobrovolné aktivity.
EURO: Čím je ten tlak, ve kterém si téměř nikdo nedovolí nedat, vyvinut? Jak vzniká tato atmosféra a čím je udržována při životě?
BUBENÍK: Paradoxně je třeba říct, že i podobné dary a dobrovolné aktivity se musí v jistém smyslu vyplácet. Společnost uznává, že tyto aktivity se jí jako celku vyplácejí, a proto jsou podporovány nejen legislativně a daňově, ale i společenskou etiketou. Firmy mohou část svých daní místo do státního rozpočtu odvést na konkrétní obecně prospěšnou věc. Tím vlastně mají mnohem větší prostor ovlivnit, na co budou jejich peníze využity. Korporace si těmito dary pochopitelně rovněž vytvářejí i dobré jméno, dovytvářejí tím svůj image. Dále často podporují projekty, které mají přímý pozitivní vliv na kvalitu života svých zaměstnanců. Americká společnost usiluje, aby byla vnímána nejen jako schopná produkovat zisk, ale také jako občansky odpovědná. Občanská společnost je v Americe natolik propracovaná, že tam fungují i organizace, které sledují a vyhodnocují, jak jednotlivé firmy dávají na charitu, a tyto informace zveřejňují. Tím je posilován tlak veřejného mínění na chování soukromých firem a svobodných jedinců.
EURO: Pracujete jako headhunter pro různé mezinárodní firmy podnikající v České republice. Nemáte pocit, že u nás tuto snahu o dobré jméno vytvářené skrze donátorství zanedbávají? BUBENÍK: Ne. Dělal jsem projekt Deset let poté k výročí listopadové revoluce a musím konstatovat, že největší porozumění pro něj měly právě zahraniční podniky. České firmy přispívaly mnohem méně. Nadnárodní koncerny jdou i u nás příkladem, jak být odpovědným korporátním občanem.
EURO: Jak konkrétně byla financována akce Deset let poté? BUBENÍK: Největším donátorem byla společnost Paegas, kde má majoritu Deutsche Telekom. Dále IBM, Pojišťovna Zürich, General Electric, ABB, Meritor. Ryze česká firma žádný významný dar nedala, pokud nepočítáme mezi české firmy Patrii Finance. Konkrétní částky nemohu zveřejnit.
EURO: Vraťme se k vašim dobrovolnickým cestám s organizacemi podporujícími rozvoj demokracie ve světě. Kubánskou misi se společností Freedom House od dřívějších cest výrazně odlišovala její „nelegálnost v cílové zemi. V Bulharsku i v Africe jste byli oficiálně, kdežto na Kubě jste hráli turisty a do určité míry konspirovali. Předstírali jste jinou aktivitu, než jakou jste ve skutečnosti vykonávali. Jaké vám dala společnost Freedom House školení pro tuto cestu? BUBENÍK: Téměř žádné. Navíc vůbec nezmínila možnost, že by nás mohli na Kubě zavřít do vězení, že bychom za tuto činnost mohli být souzeni. Je třeba ale připomenout, že rok předtím podobná cesta Ivana Pilipa s Pavlem Bratinkou proběhla naprosto hladce. Což neznamená, že nedělali stejné chyby jako my. Chyby, které možná přispěly k našemu zadržení. Freedom House by se měl z tohoto případu poučit a snažit se snížit riziko prozrazení svých dobrovolníků. Stejně tak by je měl předem informovat o všech rizicích, která jsou s cestou spojená, aby se mohli svobodně rozhodnout.
EURO: Kontaktovali vás poté, co jste byl propuštěn z vězení? Poděkovali vám? Nabídli vám nějakou pomoc, třeba pokrytí dodatečných nákladů, které vaší rodině v souvislosti s touto akcí vznikly?
BUBENÍK: Trochu mě mrzelo, že zavolali pouze Ivanovi. Mně zatelefonovali až po dvou týdnech. Nenabídli, že by mi pomohli nějak uhradit náklady spojené s pobytem bratra na Kubě či s mojí mnohem déle než původně plánovanou nepřítomností v práci.
EURO: Co si po této zkušenosti myslíte o organizaci Freedom House? Byl byste ochoten s nimi dále spolupracovat?
BUBENÍK: Zatím jsem neměl příležitost s nimi jejich postoj k našemu případu probrat. Společná diskuse samozřejmě může ovlivnit můj budoucí vztah s Freedom House. Nicméně žádnou hořkostí k nim netrpím. Jsem otevřen spolupracovat na podobných projektech nejen s nimi, ale i s dalšími podobnými organizacemi, třeba s nadací Člověk v tísni.
EURO: Televize Nova a poslanci ODS naznačovali či přímo explicitně uváděli, že jste na Kubu jeli za svým byznysem. Co všechno vám Freedom House hradil a nakolik vás celá dobrovolnická akce přišla?
BUBENÍK: Jsou to nesmysly, co vyprávěli redaktoři na Nově či politici ODS ve sněmovně. Zdá se mi, že si Václav Klaus hloupým odsudkem aktivit Petra Pitharta uřízl ostudu. Víc to nechci komentovat. Pokud jde o cash–flow kubánské cesty, tak Freedom House hradil letenku, ubytování a stravu, všechno ostatní jsme si platili sami. Tedy i letenky rodinných příslušníků, jejich ubytování, telefonní poplatky za jejich komunikaci do České republiky, najmutí kubánských advokátů a tak dále. Ještě jsem to nespočítal, ale řádově mě to stálo stovky tisíc korun.
EURO: Co si po tom všem myslíte o kubánském vůdci Fidelu Castrovi?
BUBENÍK: Castro začínal s krásnými ideály svobody a rovnosti a skončil jako obyčejný totalitární diktátor.
