Kapitola XII
Tatar, Kazach, Čech a Říman * Bush a Stiglitz * Škromach na burze
Tatar, Kazach, Čech a Říman
Jistá všeobecně uznávaná pražská rodina, která dala národu skvělé umělce či vědce, nedávno prodávala svoji prvorepublikovou vilu v Praze. Přihlásil se zájemce, kontroverzní obchodník z daleké země, která není členem ani NATO ani EU. Nabízel hodně peněz, protože dům, který je jen pár metrů od nemocnice, by se mu prý hodil pro případ, kdyby byl postřelen. Rodina kvůli sousedům a známým ve skvělé pražské čtvrti však na tuto velkorysou nabídku nekývla. Vilu prodala za méně peněz, ale zájemci, který byl slušný a který neznamenal sebemenší potenciální nebezpečí pro sousedy či celou čtvrť.
Vila může být jako strategická firma, kterou prodává stát, a není jedno, kdo ji koupí. Takovou společností je třeba Unipetrol.
Poslanci ODS Martinu Římanovi, který sedí ve sněmovní vyšetřovací komisi pro privatizaci Unipetrolu, se ale nelíbí cena, za kolik byl podíl státu prodán. Nechápe, proč byli v roce 2004 z tendru vyřazeni zájemci, kteří v ve svých nezávazných nabídkách operovali o několik miliard vyšší cenou, než za jakou byl nakonec Unipetrol prodán. Jako by nevěděl, že sumy, které zájemci uvádějí ve svých nezávazných nabídkách, jsou vesměs hausnumera, protože se jedná o hrubé odhady předtím, než uchazeč může provést ve prodávané firmě due diligence. Navíc zájemci, kteří nabízeli více, pocházeli ze zemí bývalého Sovětského svazu, jednalo se o podniky, které v Tatarstánu či Kazachstánu ovládají příslušníci kontroverzních rodinných klanů nejvyšších politických představitelů. Takové bezpečnostní riziko by Římanovi, který zastupuje členskou zemi NATO a EU, zřejmě nevadilo. Hlavně, aby stát získal více.
Poslanec ale zapomněl, že nejvíce peněz nenabídl ani Tatar ani Kazach, ale Čech. Kdyby o prodeji Unipetrolu rozhodoval Říman, českou petrochemii by dnes vlastnil živnostník Jindřich Jakeš. Ten 23. dubna 2004, kdy se o privatizaci rozhodovalo, poslal Fondu národního majetku dopis a nabízel rovných dvacet miliard! O pět více než kdokoliv jiný. Jeho nabídku poslali z FNM v sedm hodin večer do kanceláře právní firmy White & Case, kde se obálky uchazečů odevzdávaly. Jakešova nabídka vyvolala mezi účastníky veselou atmosféru. Ještě dvacet minut před vypršením lhůty totiž nepřišla žádná jiná obálka. Před tři čtvrtě na deset dorazila první, od maďarské firmy MOL, ale byla prázdná. Pár minut před vypršením termínu se dostavili zástupci PKN Orlen s řádnou nabídkou. Byla jediná a Poláci vyhráli.
Bush a Stiglitz
Známý kritik amerického prezidenta George W. Buse a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz a jeho expertní tým odhadují, že válka v Iráku (pokud potrvá do roku 2010) bude USA stát minimálně 1000, maximálně 1854 miliard dolarů. Ekonomové však započítali všechny možné i nemožné náklady, například dopad léčení těžce zraněných vojáků či investice do obnovy irácké infrastruktury a podobně. Bílý dům před invazí odhadoval náklady až na 200 miliard dolarů, podle současných oficiálních údajů válka dosud přišla na 173 miliardy.
I kdyby měl nakonec Stiglitz pravdu (jako že asi nebude), válka se americkým korporacím a vysoce postaveným politikům štědře vyplatí a investice se vrátí mnohonásobně zpět. Jestliže připustíme, že válka je pouhým pokračováním politiky jinými prostředky a že politici jsou jen služebníky byznysu, v případě Iráku půjde o velice slušné zhodnocení kapitálu. Odhadované zásoby ropy v Iráku činí 115 miliard barelů, což dnes, pokud počítáme jen se šedesáti dolary za barel, dělá hodnotu minimálně 7000 miliard dolarů. Ale kdo ví, jaká bude cena ropy za deset let. Sto dolarů za barel? Připočteme-li zatím neobjevené zásoby a také nemalé zásoby zemního plynu, o výhodnosti akce pro USA nemůže být pochyb. Jediným rizikem této investice je otázka, kdo vyhraje. Prezident Bush to dobře ví, a proto přesvědčuje občany USA, že třeba být trpěliví a zvítězit.
Škromach na burze Dobře investovat umí nejen Američan George W. Bush, ale i Čech Zdeněk Škromach. V září 2004 vláda souhlasila se směnou podílu ministerstva práce a sociálních věcí v Jihočeské energetice a v Jihomoravské energetice za akcie německé firmy E.ON. Malé podíly státu v těchto dvou distribučních společnostech elektřiny totiž byly k ničemu, dividendy za rok 2002 byly malé, o rok později už žádné a E.ON jako většinový vlastník distribuček se netajil tím, že tomu tak bude i v dalších letech. Na základě směnné smlouvy získalo Škromachovo ministerstvo 1 229 577 kusů akcií německé energetické firmy (kus za 65 eur) a už za rok 2004 obdrželo dividendu ve výši 2 889 505 eur. Loni v září přišla z Dresdner Bank, kde jsou cenné papíry uloženy, na ministerstvo zpráva, že kurz akcií firmy E.ON se pohybuje kolem 80 eur, což znamená, že hodnota Škromachovo portfolia se pohybuje kolem 100 milionů eur. Takže došlo ke zhodnocení zhruba o 20 milionů eur. Ministerstvo po této zprávě uvažovalo o prodeji, ale čekali prý jen na to, až cena vyšplhá ještě o pět eur výš. Analytici totiž tvrdili, že dlouhodobý růstový potenciál by mohl dosáhnout i této hranice. Nyní v době rusko-ukrajinského plynového konfliktu se akcie obchodovaly na hranici 90 eur, takže hodnota balíků přesáhla 110 milionů eur. Na co ještě Škromach čeká???
