Je bankovním centrem Latinské Ameriky, žije v ní přes sedm set tisíc obyvatel a má problém. Nemyslím ten s historickým jádrem Casco Antiguo, do nějž se nedoporučuje vstupovat pokud možno ani před setměním, natož po něm, a kde na domech visí cedulky s varovným nápisem: „Ostražití sousedé!“ Panamskou metropoli Ciudad de Panamá v současnosti více trápí spíše veřejná doprava.
V rukou božích
Na hlavní autobusové nádraží Grand Terminal de buses Albrook jsem dorazil před osmou hodinou ranní. Než jsem ho prošel z jednoho konce na druhý, pomalu se začínalo plnit lidmi a kromě restaurací na obou koncích začaly otevírat i krámky podél vestibulu s pokladnami. Mířím do hostelu uprostřed bankovní, a tedy nejbezpečnější části Ciudad de Panamá v ulici Ricardo Arias. Ptám se policisty ve svítivé vestě u odjezdových stání, kterým autobusem mám jet. Jeden barevný „Blue Bird“ za druhým tu nabírá cestující a jediným vodítkem jsou nápisy hlavních ulic a částí města, kterými projíždějí, na předním skle.
Tyhle autobusy potkáte ve všech zemích Střední Ameriky. Ve Spojených státech neprošly technickou kontrolou, ale Latinoameričanům slouží dál. Zvenku vypadají báječně, řidiči si dávají na outfitu záležet a mnohé z nich jako by právě vyzdobila ruka zkušeného sprejera.
Když nastoupíte, trochu vám zatrne. Jediné, co uvnitř funguje, je mechanické otevírání dveří a reproduktory, z nichž se neúnavně line většinou dost nahlas puštěný rytmus Latinské Ameriky dneška – reggaeton. Zpočátku milé zpestření jízdy, které při delších přejezdech mezi městy přeci jen začne unavovat.
Sedám si za řidiče, který slíbil, že mě včas upozorní, že jsem u cíle cesty. Jeho pomocník u dveří se naposledy vykloní, zamává a s výkřikem „Dale!“, tedy „Dej mu!“ nebo „Jedeme!“, vyrážíme. Hřmění motoru se mísí s reggaetonem a zcela v rukou božích (prostor kolem řidiče zdobí množství nápisů jako „Ježíši pane, odpusť, jestli si na tebe dnes nevzpomenu, ty však na mě nezapomeň nikdy“), se noříme do kolony aut jedoucích stejným směrem.
Divadlo v ceně 25 centů amerického dolaru, v Panamě zvaného balboa (po španělském mořeplavci Vasku Núñezovi de Balboa) teprve začíná. Řidič kličkuje v koloně a snaží se získat co nejvýhodnější pozici oproti jiným autobusům, které cestou míjíme. Hrozen lidí u krajnice dává tušit, že se blížíme k zastávce. Obratným manévrem ve stylu brzda – plyn zastavujeme a pomocník už nahlas vykřikuje klíčové body naší cesty, ještě za jízdy vyskakuje a začíná směrovat lidi k předním dveřím. Autobus za námi s kvílením brzd manévruje stejně a dav se rozděluje.
Následuje hlasité „Dale!“ a za hřmění jak na závodním okruhu trucků se opět vrháme mezi automobily. Po několika podobných eskapádách se noříme do srdce města a zastavujeme vlastně kdekoliv, když si někdo na ulici mávne rukou. Přibrzdíme, mnohdy ani nezastavíme úplně, nabíráme pasažéra a „Dale!“
Palancas a ayudantes
Pro turistu možná zábavná show, zejména pro chudší vrstvu obyvatel panamské metropole, kteří jsou na veřejnou dopravu odkázaní, spíše černá můra. A ohrožení života. Například v říjnu roku 2006 bylo osmnáct Panamců ušlapáno v hořícím autobusu, ze kterého se nedalo uniknout ani nouzovým východem, ani okny. Kořeny současného tristního stavu čtyř tisíc autobusů v metropoli je přitom třeba dle znalců místních poměrů hledat již v období jednadvacetileté vojenské diktatury, která v Panamě skončila v prosinci roku 1989 svržením Manuela Noriegy.
Zatímco dříve poskytovaly veřejnou dopravu soukromé firmy a jejich řidiči byli chráněni zákoníkem práce, po pádu diktatury se problémy s dopravou začaly i kvůli populismu nastoupivší politické garnitury prohlubovat. Hromadná doprava skončila v rukou odborových předáků, z řidičů se stali jejich „otroci“ a z pasažérů oběti.
Z čistě pracovních vztahů totiž novodobí „zaměstnavatelé“ učinili vztahy pouze obchodní a v rozporu s ústavou i zákoníkem práce donutili řidiče pracovat více než osm hodin denně. Spousta z nich – říká se jim „palancas“, podle španělského výrazu pro řadicí páku, z níž řidiči téměř nesundají ruku - nemá stálý plat ani zaměstnavatelem placené sociální či zdravotní pojištění. Proto ta každodenní honba za výdělkem, aby šofér splnil určené kvóty, kdy navíc musí každý den odevzdat autobus s plnou nádrží. Nemluvě o jejich „ayudantes“, tedy pomocnících, kteří spoléhají na pár drobných, jež jim řidič na konci šichty odsype.
Kloubové autobusy? Možná.
Majitelé licencí pro provozování veřejné dopravy kolem sebe postupně vytvořili až mafiánské struktury a odpovědné orgány se situaci snaží vyřešit bez valných výsledků. Jako nejlevnější varianta pro zvýšení nedostatečné kapacity a tristního stavu dopravních prostředků se jeví zavedení kloubových autobusů. Poslední zprávy ale říkají, že původně plánovaný termín jejich startu na trasy v metropoli, tedy konec roku 2009, již bere za své.
S kloubovými autobusy by totiž souviselo zavedení vyhrazených jízdních pruhů a rozsáhlé stavební práce, které by panamskou metropoli letos zcela paralyzovaly. Ochladnutí podpory navíc vyvolala negativní zkušenost s kloubovými autobusy v hlavním městě Chile. Zanedbatelný není ani fakt, že představitelé panamské vlády udržují kontakty s japonskými a francouzskými diplomaty, kteří navrhují poněkud odlišná řešení, přestože i v nich figurují kloubové autobusy.
Obě země se snaží prosadit v Ciudad de Panamá městské vlaky na způsob metra. Japonci představili projekt na spojení mezinárodního letiště Tocumen s centrálním náměstím Panamy Plaza 5 de Mayo mimoúrovňovou vlakovou dráhou o délce 23 kilometrů. Projekt navíc počítá s pokrytím dalších částí města velkokapacitními a kloubovými autobusy.
Francouzské řešení dopravní krize zpracované již v roce 2002 spočívá v zavedení dvou městských vlakových linek a kloubových autobusů. Náklady na realizaci by dosáhly částky kolem 150 až 240 milionů dolarů. Francie také pečlivě sleduje možnosti své účasti na rozšiřování Panamského průplavu.
Vyřešení problémů s nedostatečnou veřejnou dopravou, znečišťováním ovzduší starými autobusy a neomaleností panamských řidičů kličkujících mezi mrakodrapy světových bank a investičních společností je zřejmě v nedohlednu. Otrlejší turisté se sice nemusejí obávat o jednu z atrakcí, která je čeká nedaleko ústí Panamského průplavu do Tichého oceánu, místním ale nezbývá než se každý den svěřit do rukou božích. Snad Pán vyslyší pestrobarevné modlitby, jež zdobí většinu panamských autobusů: „Que dios bendiga este bus!“ Pánbůh žehnej tomuto autobusu!
