Po bezmála čtyřiceti letech od islamistického převratu v Íránu se přiblížil bod zlomu. Legrace vypadá jinak.
Na první pohled je to stejné jako vždycky: Mladá generace Íránců vyjde do ulic, protestuje proti mocipánům, požaduje to či ono; následně zaplní ulice Teheránu příslušníci Revolučních gard, desítky studentů zatknou, případně dokonce zabijí. Pak se demonstranti unaví, jdou na Facebook a země jede dál po křivolaké cestě nalinkované podivuhodnou směsicí řízené demokracie a autoritářských - nominálně duchovních - postav.
Západní hodnocení tohoto periodického jevu se dělí podle gusta komentátorova. Demokraté si myslí, že Íránci požadují více demokracie; liberálové vidí odmítnutí teokracie; Američané jsou přesvědčeni, že mladí Íránci jsou zkrátka prozápadní; feministé tvrdí, že protestující chtějí dostat ženy z hidžábů a do vedení firem. Všichni se vždycky shodli pouze na tom, že tentokrát je to už skutečně doopravdy a že protesty mají naději na prosazení režimní změny.
Desetiletý interval
Protesty přicházejí vždy zhruba po deseti letech. Po islámské revoluci v roce 1979 zaznamenal nový režim první vážný odpor v roce 1988, kdy vyšlo najevo, že popravuje tisíce politických vězňů; v roce 1999 následovaly nepokoje po uzavření proreformního deníku; v roce 2009 se bouřily davy proti zmanipulovaným prezidentským volbám.
| Írán v číslech |
|---|
| Nezaměstnanost (odhad 2017): 12,4 % |
| HDP na hlavu (odhad 2017): 20 000 |
| 10,4 % tvoří orná půda z celkové rozlohy Íránu. |
Na přelomu letošního roku to však vypadalo jinak. Hlavní síla demonstrantů nepocházela z velkoměst a jejich univerzit, nýbrž z venkova. Nešlo jim o svobodu slova či politickou reprezentaci, nýbrž o to, že jsou ekonomicky na dně a hrozí jim hlad.
Proč je tomu tak, notabene zrovna ve chvíli, kdy země může po letech bohatnout díky uvolnění západních sankcí, zní logická otázka. Důvodem je, že miliony íránských zemědělců přicházejí o vodu, jež pro ně je nezbytnou podmínkou přežití (90 procent země je klasifikováno jako vyprahlá či polovyprahlá půda). Viníkem je nesmyslný vodohospodářský systém, jejž vymysleli šéfové (ajatolláhové), aby se udrželi u moci; dnes se jim to velmi nepěkně vrací. Politika tak znovu přichází ke slovu.
Krize je skutečná
„Když lidé přicházejí o úrodnou zem, přicházejí o všechno, což znamená, že se už se nemají čeho bát,“cituje Thomas Friedman v článku pro New York Times Nikahanga Kowsara, íránského geologa, jenž vyrostl na jihu země, než jej režim přinutil k emigraci, „vodní krize je skutečná a doslova zem ničí. Kvůli klimatickým změnám dostává méně srážek, než bývalo obvyklé ještě před několika lety. Ale i to by nebyl takový problém, nebýt mizerné zemědělské politiky. Dnes je to jako časovaná bomba“ Podle Kowsara samotný teheránský režim odhaduje, že miliony jeho poddaných budou muset do konce 21. století ze země odejít.
Jak k tomu došlo? Když v roce 1979 v zemi vypukla islámská revoluce, prakticky okamžitě se její výkonnou složkou staly Revoluční gardy. Jejich příslušníky se zprvu stávali především špičkoví vojáci oddaní myšlence revoluce. Když zanedlouho vypukla válka s Irákem, ležel proto najednou na gardistech největší díl odpovědnosti za její výsledek.
Po válce, v roce 1988, si režim ajatolláha Chomejního musel gardy předcházet. Umožnil jim jednak vznik de facto paralelní mocenské struktury (například vlastní tajnou službu), ale především jim vyšel vstříc ekonomicky. Povolil jim zakládat „náboženské nadace“, jež ve skutečnosti fungují spíše jako holdingové společnosti. Díky lepším kontaktům a přístupu k financování, jakož i bohapusté korupci dnes ovládají plnou třetinu veškeré íránské ekonomiky.
Všemocné gardy
Pro ilustraci - největší z těchto firem - Khatam al-Anbia - má 135 tisíc zaměstnanců, kteří se věnují stavebnictví, ropě a veškerým armádním zakázkám. Kromě toho se firma mimo jiné stará o fungování přístavů, provozuje telekomunikačního operátora, a dokonce se zabývá laserovými operacemi očí. Podle washingtonského think tanku Foundation for Defense of Democracies mají Republikánské gardy prostřednictvím nejméně 229 firem pod palcem až 40 procent íránského byznysu.
Není to úplně neobvyklý model; na škále ekonomického mismanagementu stojí Revoluční gardy někde na půli cesty mezi jihokorejskými čeboly a zimbabwskými veterány. Podle výsledků však má íránská ekonomika namířeno spíš do Zimbabwe než do Koreje. Jak píše list Financial Times (FT), za posledních třicet let vzniklo v Íránu více než 600 přehrad (server Aquastat.com jich ke konci roku 2015 spočetl 647), přičemž ještě na tři sta dalších je rozestavěných.
Stačilo pár suchých let
To všechno byly pochopitelně státní zakázky (podle FT jen ropa a plyn měly tou dobou více státních peněz než přehrady), z nichž většinu dostaly právě firmy spojené s Revolučními gardami. Protože stavbě přehrad veleli lidé, jejichž kvalifikace se z velké části opírá o ochotu použít kalašnikov, byly přehrady zhusta stavěny na místech k tomu účelu málo vhodných. A když pak přišlo několik suchých let po sobě, začaly se dít věci.
Dříve, než jsme čekali. Nepokoje v Íránu jsou prvním rizikem roku 2018
Některé nádrže před přehradami vyschly částečně, jiné docela. Co to dělá s tamními ekosystémy, ještě vědci ani pořádně nezačali zkoumat. Zároveň vychází najevo, že přehrady slouží převážně k zavlažování polí, na nichž se pěstují lukrativní pistáciové oříšky. Asi moc nepřekvapí, píše Friedman, že většinu z nich ovládají Republikánské gardy a jejich firmy.
Naopak chudší zemědělci, kteří pěstují pšenici (ta na rozdíl od pistácií nejde na vývoz, nýbrž živí tamní obyvatelstvo), se ocitli bez vody. Buď její zásoby z podzemních nádrží vyčerpaly průmyslové podniky (kdo byste řekli, že je mívá pod palcem?), nebo je voda z přehrad odkloněna jinam - výsledek je pokaždé skoro stejný.
Opatrnosti nezbývá
Proto se lidé z nejvíce postižených oblastí začali hromadně stěhovat na okraje měst v naději, že tam seženou obživu snadněji. Poslední oficiální údaj o počtu těchto lidí je jedenáct milionů z roku 2013; podle bezpečnostního serveru Stratfor.com, jenž se o takové věci zajímá, jich však dnes může být už kolem šestnácti milionů. „To jsou města, kde je málo práce a která se v uplynulých týdnech stala dějištěm obzvlášť silných nepokojů“ píše šéf Stratforu George Friedman (se jmenovcem Thomasem jej spojuje právě jen shoda jmen). A právě to odlišuje protesty z přelomu letošního roku od všech předcházejících.
Ajatolláhové v čele s nejvyšším vůdcem Alím Chameneím to vše samozřejmě dobře vědí. Svědčí o tom i zpráva, kterou přinesla média minulý týden: Ministr obrany, generál Amír Hátamí, řekl, že Chameneí „nařídil Revolučním gardám, aby zmírnily svůj vliv na íránskou ekonomiku“.
To je přinejmenším netypické. Když Chameneí nechce, aby se něco dostalo na veřejnost, ministr si to obvykle nedovolí nerespektovat. A naopak, pokud si nejvyšší vůdce přeje, aby nějaký jeho tah znala veřejnost, neposílá s tím za novináři ministry. Podle blízkovýchodního serveru Al-monitor.com to může znamenat, že Chameneí je ve svých požadavcích vůči gardistům velmi opatrný a jen vypouští pokusný balonek, aby mohl sledovat reakce na straně vlády, gardistů i veřejnosti. Nebylo by divu; ti divočejší z příslušníků Republikánských gard by v případě ohrožení svých mocenských pozic mohli snadno přijít na nápad nastolit v zemi vojenskou diktaturu, ajatolláh neajatolláh.
Důvodů k opatrnosti by tedy Chameneí měl dost a dost, i kdyby skutečně měl zájem na změně poměrů. Koneckonců vláda, která s reformami začne, je sama obvykle nepřežije. A to je také to jediné, co lze na přelomu ledna a února v Íránu považovat za jisté.
Čtěte také:
