(Prezidentské volby v USA)
Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že v nynější americké prezidentské kampani neexistuje prakticky nic jiného než neustále se opakující fenomén „Sarah Palinová“. Dokola a vytrvale je připomínána její nezkušenost zejména v zahraniční politice, jako by jiná témata neexistovala. Její kandidatura je však v dějinách volby amerického prezidenta jedinečná.
Obvykle se předvolební diskuse dělí v podstatě na dvě části: v první jsou zkoumány osobnosti kandidátů a v té druhé jejich navrhované programy. Více než osobnosti kandidátů ale zajímá voliče, co si nový prezident dá na svůj stůl poté, když do Oválné pracovny poprvé vstoupí. Anomálií nynější kampaně je, že osobnostem adeptů na vrcholná místa americké politiky je věnována větší pozornost.
Od jmenování do pozice McCainovy spolukandidátky byla Sarah Palinová zjevně držena daleko od reportérů. Na mítincích se neobjevovala bez přítomnosti McCaina. Z toho média správně usoudila, že vzhledem k její nezkušenosti jí nebylo dovoleno vystupovat sólově, čímž byla ponechána na pospas „zuřivým a krvelačným“ reportérům.
Teprve 11. září vedení McCainovy kampaně rozhodlo, aby Palinová poskytla samostatný rozhovor Charlesu Gibsonovi, jednomu z nejzkušenějších televizních reportérů.
Za tento rozhovor může být volič vděčný, protože mu umožnil spatřit skutečnou nezkušenost Palinové v oblasti zahraniční politiky. Chytrý Gibson republikánské kandidátce položil ještě chytřejší otázku: „Co soudíte o Bushově doktríně?“ Nutno podotknout, že většina amerických žurnalistů (a lze bezpečně říct, že většina světových žurnalistů), by stěží dovedla citovat zmíněnou Bushovu doktrínu. Samozřejmě, že ani Palinová neměla ponětí, co tato doktrína je. Proto odpověděla – jak to v politice a s politiky bývá – na něco, na co se jí Gibson vůbec neptal. Když ji moderátor televizní stanice ABC „nepustil z háčku“, zeptala se ho kandidátka na viceprezidentku, kterou část Bushovy doktríny má na mysli.
Ukázala tím, že neví, o co jde (ona totiž ta doktrína má jednu, a ne více částí). Gibson taktně, aby ji nezesměšnil, vysvětlil, že Bushova doktrína zní: „Hrozí-li Americe uvěřitelné nebezpečí z kterékoli země, mohou Spojené státy preventivně na takový stát zaútočit.“ Po této lekci samozřejmě Palinová doktrínu pochválila.
Potud je vše v pořádku. Co však následovalo, bylo ještě pozoruhodnější. Na dotaz, zda by Gruzie měla být přijata do NATO, Palinová bez váhání odpověděla ano. A když Gibson poznamenal, že byl-li by pak tento již členský stát NATO znovu napaden Ruskem, musela by mu Amerika a ostatní členské státy (včetně České republiky) jít na pomoc, a to by mohlo znamenat válku, s neuvěřitelnou lehkostí odpověděla, že ano, to by mohlo znamenat válku… Tedy, jak Američané říkají: „ …plain and simple.“
Je přijatelné, že Palinová je doživotní členkou NRA (National Riffle Assotiation) a obhajuje ústavou garantované právo nosit a používat zbraň. Je však něco jiného, když potenciální příští viceprezidentka USA bez váhání připustí možnost války kvůli sporu, na nějž má okolní svět a zejména členské státy NATO malý vliv, a o možném útoku se snad dozví „post faktum“.
Interview opravdu nesmazalo dojem, že zahraničně-politické znalosti Sarah Palinové jsou žalostné.
Pokud jde o její názory a program v domácí politice, tam je samozřejmě erudovanější. Argument, že byla starostkou malého města, a tudíž má malou zkušenost s ekonomikou, neobstojí. Jak je právem zdůrazňováno, Spojené státy se skládají právě z malých měst, která jsou takříkajíc základními kameny národní ekonomiky. Každé z nich se denně v malé, ale dohromady v podstatné míře podílí na ekonomice USA. I starosta malého města má tedy exekutivní zkušenost, stejně jako starosta města většího.
Tak jako mnohokrát v dějinách USA osobnost pověřená jejím řízením se učila a naučila „za pochodu“, jak dělat osudová rozhodnutí. Palinová zanechala dojem, že není zabedněný ideolog, jehož názory téměř nelze změnit, nýbrž že snad je připravena být úspěšným žákem McCaina, stane-li se tento v listopadu prezidentem USA.
SOUVISLOSTI Takzvaná Bushova doktrína z roku 2002 (neboli Strategie národní bezpečnosti) zní: „Hrozí-li Americe uvěřitelné nebezpečí z kterékoli země, mohou Spojené státy preventivně na takový stát zaútočit.“
