Švýcarský proces ukázal, nakolik byl plán na ovládnutí MUS za její vlastní peníze komplexní a dobře promyšlený.
Federální soud ve švýcarské Bellinzoně vynesl 29. listopadu druhou polovinu svého verdiktu v kauze MUS a prozatím tak završil jeden z největších soudních případů roku 2013.
Jestliže v říjnu soud rozdal tresty někdejším manažerům Mostecké uhelné společnosti (MUS), nyní šlo o odškodnění obětí (nebo těch, kteří se za ně označují). A soudce JeanLuc Bacher nebyl štědrý. Česká republika ani společnost Czech Coal Services (nástupce MUS) nedostaly nic a veškeré zabavené peníze, tedy více než 13 miliard korun, propadly zatím ve prospěch Švýcarska.
V případě Česka to soudce Bacher vysvětlil tak, že výše utrpěné škody (soud dospěl k částce zhruba dvě miliardy korun) je spíše jen odhadem a přesné vyčíslení by pro soud představovalo „nepřiměřené úsilí“. V případě Czech Coal Services (tady soud odhadl škodu na zhruba tři miliardy korun) přidal Bacher pochybnosti, jestli firma skutečně prokázala své nároky.
Bezprostředně po oznámení rozsudku začalo v Česku hledání viníků. ČSSD okamžitě napadla exministra financí Miroslava Kalouska za to, že se Česká republika kvůli jeho údajné nečinnosti nepřihlásila do trestního řízení coby poškozená strana. Řada jiných za totéž (a také za několik let staré absurdní prohlášení, že Česko neutrpělo žádnou škodu) kritizovala bývalého pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu.
Jenže pohled do historie ukazuje, že viníků (byť se třeba provinili jen trestuhodnou ignorancí či hloupostí) je daleko víc, včetně minimálně tří českých vlád. A nezapomínejme na ty, kteří MUS zprivatizovali za její vlastní peníze – na šestici manažerů, které potrestal bellinzonský soud.
Zpronevěra, díl první Všechno začalo 26. května 1995, kdy valná hromada jmenovala tři z pozdějších obžalovaných – Antonína Koláčka (chemika a předlistopadového manažera Čokoládoven Praha), Oldřicha Klimeckého a již zemřelého odborářského bosse Luboše Měkotu – do funkcí v představenstvu a dozorčí radě tehdy polostátní MUS. Většinu v MUS tenkrát držel stát, respektive Fond národního majetku (46,29 procenta akcií) spolu s okolními městy a obcemi postiženými těžbou (devět procent). Zbytek byl rozdělen mezi drobné držitele investičních kuponů a investiční fondy. Toto rozložení sil vzniklo v éře Václava Klause, a jak se ukázalo, vedlo velmi rychle k marginalizaci vlivu státu na dění v MUS.
Dalším nezbytným předpokladem pro chystaný podraz byla skutečnost, že od roku 1993 se o rekultivaci těžbou zasažených území přestal starat stát a přenechal tuto povinnost důlním společnostem, které kvůli tomu musely zřídit zvláštní rekultivační fond. Právě díky tomu disponovali později manažeři MUS obrovskou volnou hotovostí.
Mohutné skupování akcií Mostecké uhelné za peníze z rekultivačního fondu začalo v říjnu 1996, kdy MUS bez povolení své valné hromady uzavřela smlouvu s brokerskou společností Newton Financial Management Group (NFMG), kterou ze 70 procent vlastnil Koláček a na jejím chodu se podíleli dva další odsouzení – Petr Kraus a Marek Čmejla.
Na základě této a dalších smluv poskytla MUS brokerské společnosti půjčku ve výši 2,5 miliardy korun a NFMG jí za to zřídila investiční portfolio, tedy skupovala – většinou přes dceřinou společnost NSI (Newton Stock Investments) – volně obchodovatelné akcie MUS a ukládala je k různým prostředníkům. Platí přitom, že velké nákupy akcií zpravidla následovaly krátce poté, co MUS převedla na účet společnosti NFMG peníze.
Paralelně se rozjel hon na devět procent akcií MUS, která vlastnila okolní města a obce (šlo o volně neobchodovatelné akcie na jméno, k jejichž převodu byl nutný souhlas představenstva MUS – to si ho však pochopitelně udělilo). Na konci roku 1997 začala odkup těchto akcií nabízet společnost Synergo Suisse, kterou rovněž přes několik dalších krycích společností vlastnili manažeři MUS a jejich spojenci. Skutečné majitele ani zdroj peněz však tenkrát nikdo neznal, a Synergu se tak na jaře příštího roku podařilo od radnic skoupit skoro všechny akcie na jméno (koneckonců Klimecký tenkrát zasedal v radě největšího „obecního“ akcionáře – města Most a pomohl i zástupce Mostu v představenstvu MUS, sociálnědemokratický poslanec Josef Hojdar).
Na jaře 1998 se tak v rukou manažerů sešel z obou těchto proudů nadpoloviční balík akcií MUS a dozrál čas oškubat stát.
Podvod Fakt, že někdo masivně skupuje akcie hnědouhelných dolů, neunikl pozornosti. Na nebezpečí, že se za nákupy skrývá management dolů, upozorňoval už na přelomu let 1997 a 1998 šéf Fondu národního majetku (FNM) Roman Češka. Ovšem MUS měla mocné krytí a o Češkovu hlavu začala u Tošovského úřednické vlády usilovat sociální demokracie v čele s již zmíněným Hojdarem.
Vláda razantně nezasáhla a 24. dubna 1998 proběhl poslední zoufalý pokus státu o udržení kontroly v Mostecké uhelné – FNM konečně svolalo mimořádnou valnou hromadu.
Nebylo ale co řešit, protože management již tehdy zřejmě vlastnil většinu akcií a požadavkům FNM na své odvolání hravě odolal.
Nezpochybnitelné důkazy o dosažení majority managementem mají vyšetřovatelé až pro následující měsíc – pro květen 1998.
Synergo (respektive jeho mateřská společnost Investenergy SA) tenkrát vlastnilo 49,98 procenta akcií a NSI (dceřiná společnost NFMG) dalších 0,04 procenta – dohromady tedy 50,02 procenta akcií MUS.
Podle tehdejších zákonů měli majitelé nadpolovičního podílu nabídnout odkup akcií dalším akcionářům do dvou měsíců po dosažení majority. Management však dosažení majority nepřiznal a dál tahal stát za nos.
Pro Česko by přitom prodej menšinového podílu v MUS byl tehdy výhodný, protože za poslední volné akcie dával management na jaře 1998 i 1600 korun za kus a výkupní cena stanovovala se z průměrné ceny akcií na burze během uplynulého půl roku) by tak činila 615 korun.
Návrh na veřejný odkup akcií byl však zveřejněn až v červnu 1999, tedy více než rok po skutečném dosažení majority, a mezitím se seběhla spousta věcí.
Především masivně poklesla cena akcií MUS, zřejmě vůbec ne náhodou. Naprostou většinu akcií vlastnil skrze své firmy management spolu se státem a s drobným zbytkem akcií se v první polovině roku 1999 prakticky nic nedělo. Zdaleka největší transakcí tohoto období tak byl prodej 4087 akcií MUS (jde o oněch rozhodujících 0,04 procenta) z majetku společnosti NSI do vlastnictví Investenergy
SA, tedy z jedné firmy ovládané managementem do druhé. Prodejní cena byla 120 korun za kus a to stačilo ke stlačení průměrné půlroční ceny akcií MUS na pouhých 128 korun. A právě tolik měl také dostat stát. Starý pán zasahuje Tady začíná zřejmě nejpozoruhodnější část operace ovládnutí Mostecké uhelné. Už v roce 1998 si šíbři do svých služeb najali kdysi slovutného belgického finančníka – někdejšího výkonného šéfa MMF Jacquese de Groota. Zároveň si od věhlasné americké investiční skupiny Appian koupili za milion dolarů právo užívat její jméno.
De Groote, kterému pověst otevírala v Česku dveře dokořán, sehrál s vládou (nyní už sociálnědemokratickou Miloše Zemana) škaredou komedii. Navenek vystupoval jako zástupce amerického Appianu, společnosti, která měla dle jeho slov v plánu investovat do tuzemského průmyslu miliony dolarů, a oháněl se vlastnictvím těsně nadpolovičního
balíku akcií MUS, který údajně pro Appian držela firma Investenergy SA (či její dcera Synergo). Ve skutečnosti však český Appian, Investenergy SA i Synergo byly jen prázdné skořápky, které skrytě reprezentovaly zájmy managementu MUS.
De Groote (respektive zástupce Investenergy SA a další odsouzený Čechošvýcar Jiří Diviš) nabídl v červenci 1999 „velkoryse“ více, než musel, a české vládě oznámil, že menšinový podíl v MUS (46,29 procenta) vykoupí za celých 158 korun na akcii. Vláda v srpnu téhož roku souhlasila a zbylé akcie prodala za „žebráckých“ 650 milionů korun. O rok dříve by za svůj podíl obdržela čtyřikrát tolik.
Tuto komedii hájili manažeři a jejich advokáti u švýcarského soudu zuby nehty. Trvali na tom, že americká skupina Appian měla zpočátku o vstup do dolů seriózní zájem, ovšem pak ho prý ztratila a jim nezbylo než si pronajmout její jméno. „Appian nakonec od dohody odstoupil, řekl, že MUS od nás nekoupí (…) v roce 1999 pak došlo k dohodě o odkoupení značky Appian,“ bránil se Čmejla.
Už během vyšetřování vyrukovali manažeři s tvrzením, že nemohli stát vzhledem k rozsáhlosti aparátu jeho odborníků podvést, a dodávali, že se o jejich angažmá v pozadí celé operace přece dobře vědělo, protože na to přece Češka veřejně upozorňoval.
Tenkrát v 90. letech každopádně mluvili jinak. Například Koláček v dubnu 1998 v Hospodářských novinách vyloučil, že by management dolů stál za skupováním akcií, a de Groote byl stejně striktní. „Ne, ne, ne, říkám to třikrát,“ rozčiloval se.
Češka dnes tvrdí, že Zeman a jeho vláda museli vědět, že za Appianem ve skutečnosti stojí manažeři dolů. Zeman to popírá.
Zpronevěra, díl druhý Už někdy v druhé polovině roku 1998 začali šíbři řešit, jak podezřelé transakce lépe zakrýt a jak zamaskovat zmíněnou dvouapůlmiliardovou „půjčku“, kterou MUS poskytla společnosti NFMG na nákup svých akcií. Řešení bylo prosté i složité zároveň – vytvořit nepřehlednou změť offshorových firem a uměle v ní „roztočit“ peníze a akcie tak, až se realita rozmlží do ztracena.
Jak konstatoval bellinzonský soud, „inženýring“ těchto zahraničních společností měli na starosti Čmejla s Krausem a výkonnou rukou byl Čechošvýcar Diviš.
Popsat celý složitý systém není možné, takže jen stručně. Nejdřív si manažeři na ostrově Man založili firmy – Koláček (Richmond), Klimecký (Vauxhall), Měkota (Russel Square), Čmejla (Albert) a Kraus (Gordon). Každá z těchto firem měla dvacetiprocentní podíl (dohromady 100 procent) v dalším manském holdingu jménem Camra.
A právě Camra stála nad několika dalšími společnostmi (šlo o Portoinvest, EERL a již zmíněné firmy Investenergy SA a Synergo), které se zapojily do „transakčního kolečka“, jehož účelem bylo z MUS vypumpovat další prostředky a toky peněz a akcií zastřít. Na počátku „kolečka“ stála MUS, která do něj nalila celkem 150 milionů dolarů (4,5 miliardy korun).
Z oněch 150 milionů dolarů byla zpětně „splacena“ původní dvouapůlmiliardová „půjčka“ MUS společnosti NFMG, zaplaceno 650 milionů českému státu za menšinový balík akcií, něco se zadřelo za nehty manažerům a zbylo i pět milionů dolarů, o kterých švýcarská strana tvrdí, že šly na úplatky v Česku.
Nepřehledné řetězové toky peněz a akcií probíhaly léta. Poté nastal čas věci znormalizovat, MUS prodat a užívat výdělku. Stalo se tak v několika etapách. V roce 2003 MUS fúzovala s nově založenou krycí společností Ležáky, která se mezitím stala majitelem větreport šiny akcií MUS. V nově vzniklé společnosti se vše spojilo, započetlo a vyrušilo – včetně oněch 150 milionů dolarů, které MUS poslala do změti offshorových firem.
Najednou bylo vše účetně čisté. V květnu 2006 prodali Koláček s Měkotou 40 procent akcií nástupnické firmy MUS za osm miliard korun kyperské společnosti Indoverse Coal Investment (kterou později koupil miliardář Pavel Tykač a jeho Czech Coal Services), přičemž ostatní spoluodsouzené vyplatila dvojice z prostředků dolů již dříve a rovněž šlo o částky v řádech miliard.
I tyto soukromé peníze se okamžitě dostaly do víru krycích transakcí. Ovšem Švýcaři je dokázali identifikovat a peníze zabavili – na přibližně 100 účtech patřících zhruba 40 subjektům zmrazili 661 milionů švýcarských franků, tedy přes 13 miliard korun pocházejících z prostředků MUS.
Trest Pokud se právě popsaná souslednost dějů – zakládání firem, převody akcií a finanční transakce – rozloží na jednotlivé kroky, jde často o běžné obchodní praktiky. Když se však tyto kroky dají do souvislostí tak, jak to učinila švýcarská obžaloba, svědčí to o dlouhodobém a promyšleném kriminálním plánu.
Všichni obžalovaní během vyšetřování existenci takovéhoto plánu vehementně popírali, a navíc tvrdili, že bez jejich péče by důlní společnost nepřežila. Snad nejlépe to v červnu ve své odpovědi na dotaz prokurátorky Grazielly de Falco Haldemannové shrnul Koláček (z byznysu již před lety odešel a nyní se prezentuje jako neškodný buddhista): „Jsem přesvědčený o tom, že jsme MUS v podstatě zachránili, že jsme vynaložili všechny své schopnosti, aby MUS mohla dále fungovat, že jsme v rámci našeho počínání nikoho nepoškodili a nepřekročili jsme rámec zákona.“
Bellinzonský soud jim neuvěřil. Celou šestici (sedmý Měkota zemřel v březnu v Berouně na golfu) uznal vinnou podvodem na českém státu. Všichni až na de Groota se navíc dle soudu dopustili praní špinavých peněz a došlo i ke zpronevěře. Dostatečné důkazy pro zpronevěru však soud shledal jen v případě Koláčka.
Tresty jsou následující. Koláček dostal 52 měsíců vězení, Klimecký 37 měsíců, Čmejla 48 měsíců, Kraus 36 měsíců (z toho 16 nepodmíněně), Diviš 46 měsíců a de Groote vyklouzl s peněžitým trestem. Definitivně však o vině či nevině manažerů MUS rozhodne až odvolací nejvyšší švýcarský soud v Lausanne.
Cesta na léta Zbylou část verdiktu – tedy rozhodnutí o odškodnění – bellinzonský soud vynesl 29. listopadu. Česká republika (stejně jako Czech Coal Services) nedostala nic a musí se nyní odškodnění domáhat civilní žalobou nebo se se Švýcary dohodnout mimosoudně – prostřednictvím diplomacie.
Porážka to je i není. Je – prostě proto, že Česko nedostalo nic a všechny představitelné možnosti, jak se k penězům přece jen dostat, zaberou spousty času. Není – z toho hlediska, že soud by takto asi rozhodl i tehdy, pokud by se Česko dokázalo do trestního řízení přihlásit coby poškozená strana. Soud totiž konstatoval, že výpočet škody je natolik složitý, že by ho v rámci trestního řízení nebylo ekonomické provádět. Nic by na tom zřejmě nezměnila ani skutečnost, že by Česká republika v Bellinzoně prezentovala svou vlastní představu o utrpěné škodě, která se nota bene od švýcarského minimálního odhadu diametrálně liší (Česko dospělo k částce 6,5 miliardy korun).
Roman Pečenka z advokátní kanceláře PRK Partners, který spolu s kolegy jednání bellinzonského soudu z pověření České republiky sledoval, říká: „Vítáme rozhodnutí soudu, že České republice byla způsobena škoda. Je to potvrzení usilovné práce, která byla v posledních letech za tímto účelem podniknuta, je to ale pořád jen první krok, aby se Česká republika domohla nápravy.“ Korupce Zbývá pokusit se odhadnout, co Koláčka & spol. čeká doma v České republice, jejíž úřady projevovaly při vyšetřování divoké privatizace MUS dlouhá léta pozoruhodnou netečnost.
Někdejší manažeři MUS jsou sice v Česku stíháni, ovšem policie věc zřejmě zastaví, protože jsou obviněni z velmi podobných skutků jako ve Švýcarsku. Úvahy o případném zastavení stíhání však začnou být aktuální až po rozhodnutí nejvyššího soudu v Lausanne. „Švýcarský rozsudek bude mít pravděpodobně vliv a může vést až k částečnému zastavení stíhání,“ připouští Petr Šereda z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který českou část případu převzal v roce 2011.
Něco však pro české soudy nejspíš zbude i po případném zastavení stíhání. Švýcaři se totiž jen velmi okrajově dotkli korupce, která patrně doprovázela rozhodování vlády Miloše Zemana o odprodeji menšinového balíku akcií MUS v roce 1999.
Klíčových je v tomto ohledu oněch již zmíněných pět milionů dolarů z majetku MUS, které podle švýcarské obžaloby dopluly v létě 1999 prostřednictvím Investenergy SA na účty dvou kyperských firem kontrolovaných Pavlem Muselou, obchodníkem se zbraněmi a lobbistou, a Jiřím Martínkem, vedoucím marketingu ČSSD. Menší část těchto peněz, zhruba tři miliony korun, pak navíc podle obžaloby skončila na účtě Antonína Sýkory, jehož syn Robert byl v té době náměstkem ministra obchodu Eduarda Grégra a přímo se podílel na přípravě usnesení vlády o prodeji menšinového podílu v MUS.
Česká policie Sýkoru s Muselou (ten však v říjnu 2008 spadl z posedu na hlavu a od té doby se spekuluje o jeho příčetnosti) stíhá od letošního srpna kvůli korupci a minimálně tato větev případu by měla běžet dál, bez ohledu na švýcarskou justici.
Struktura nejdůležitějších akcionářů MUS v roce 1995 (v %)
Fond národního majetku 46,29 %
Investiční kapitálová společnost KB Plus 7,12 %
Město Most 5,46 %
Město Litvínov 2,43 %
Druhý spořitelní privatizační investiční fond 2,61 %
v květnu 1998 (v %)
Synergo Suisse 49,98 %
Newton Stock Investments (NSI) 0,04 %
Fond národního majetku 46,29 % Výpočet škody českého státu v případě MUS byl tak složitý, že se jím švýcarský soud nezabýval.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
