Po mnoha letech, kdy mezinárodní dárci včetně rozvojových agentur z bohatých zemí, placených z veřejných rozpočtů a nadnárodních organizací typu OSN nebo Světové banky v dobré víře promrhali nepočítaně dolarů či eur, se dospívá k závěru, že jestli má příroda v národních parcích přežít, musejí být řízeny…jako firma.
S profesionálním managementem a motivovanými zaměstnanci placenými za výsledky své práce. Pomalu přichází výsledková sezóna a s ní i výroční zprávy a finanční výkazy. Stojí za to si v nich počíst, už jenom pro porozumění problémů, s nimiž se subsaharská Afrika v ochraně přírody potýká.
Nejprofesionálnější organizace v oboru a regionu je African Parks Foundation (APF), která spravuje parky a rezervace od Malawi přes Zambii, obě Konga, Středoafrickou Republiku, Rwandu, Čad. Vybírá si mimořádně biologicky cenná území, často extrémně odlehlá a v oblastech s ozbrojenými konflikty, typicky buď zcela „vybydlené“ anebo „papírové“ parky (terminus technicus pro územ, kde ochrana funguje jen na papíře).
Jinými slovy ta, kde tradiční struktury v podobě národních agentur pro ochranu přírody a zvěře, případně správ národních parků selhaly jako třída, a bylo potřeba se rozhodnout. Buď pokračovat, a dívat se, jak se situace dál zhoršuje, anebo zkusit něco úplně jiného v podobě předání manažerské kontroly a veškeré odpovědnosti za správu parku do rukou někoho, kdo to chce a umí dělat.
Politická ekonomie ochrany přírody je mimořádně citlivá, a v případě zvlášť ohrožených druhů to platí dvojnásob
Ekonomicky a právně vzato APF, která je registrovaná v Jihoafrické republice, spravuje parky na principu přímé koncesní smlouvy na dvacet až padesát let, anebo zřizuje projektovou společnost, oblíbené „espévéčko“, které přebírá správu nad daným chráněným územím, tedy vlastně také koncese.
Velký a zcela zásadní rozdíl spočívá v tom, že veškeré výnosy se reinvestují opět do provozu, a to v dané zemi, což vládním úředníkům ulehčuje politické rozhodování o tom, že správu národního přírodního dědictví předávají do rukou nějakým (bílým) Jihoafričanům nebo jiným cizincům.
Vůbec nejde o prkotinu- politická ekonomie ochrany přírody je mimořádně citlivá, a v případě zvlášť ohrožených druhů to platí dvojnásob. Vyplatí se připomenout, že převoz posledních žijících nosorožců bílých severního poddruhu ze zoo ve Dvoře Králové před pár lety do rezervace Ol Pejeta v Keni, byl ve skutečnosti zoufalou reakcí na předchozí nezdar.
Tehdy totiž ještě tihle nosorožci v nepatrném počtu přežívali v Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo) v národním parku Garamba, ale vláda se na poslední chvíli rozhodla nepovolit odchyt a převoz pár kusů za účelem vytvoření záložní populace v bezpečnější zemi.
Mimořádná profesionalita
Dopadlo to, jak dopadlo, Garambu sice dneska APF spravuje, ale nosorožci tam už nejsou, a poslední zprávy říkají, že tři strážci byli před pár týdny zabiti v potyčce s pytláky. Ne všechny vlády jsou takhle tvrdohlavé, ale fakt je, že závazek reinvestice pomáhá.
Zároveň investuje do škol, zdravotních středisek, zaměstnává místní lidi a snaží se od nich nakupovat potraviny, aby přesvědčila místní obyvatelstvo, že se ochrana přírody se jim vyplácí.
Velkou výhodou AFP je její nadační jmění, které umožňuje zaplatit management a administrativu na úrovni zastřešující organizace z výnosů z nadačního jmění, takže veškeré dotace a dary dává přímo na ochranu příslušné rezervace. Což zase přesvědčuje dárcovské organizace, že z těchto peněz nekrmí úředníky někde v Johannesburghu. Finanční výkazy audituje KPMG.
APF dělá svou práci mimořádně profesionálně, dneska v sedmi zemích, osmi parcích a rezervacích, které dohromady zabírají území, jež pro srovnání představuje asi pětinásobek rozlohy lesů spravovaných Lesy ČR. Dodnes nemá ani jediné území, které by zaplatilo byť jen provozní náklady…
Skrovné výkazy
Tanzánská správa národních parků TANAPA poskytuje velmi skrovné finanční výkazy, které jsou o hodně chatrnější než ty African Parks Foundation, ale zase má prvotřídní aktiva včetně asi nejslavnějšího národního parku Serengeti.
Nicméně jenom dva národní parky včetně Serengeti vydělávají, tři se zaplatí, a dalších jedenáct prodělává. Ty, které nemají návštěvnost, jsou pochopitelně terčem ohromného ekonomického tlaku, pytláctvím počínaje, pastvou, zemědělstvím a těžbou nerostů konče.
Takže tvrdit, že ekoturistika zaplatí velkoplošnou ochranu africké přírody, je bohužel jeden velký omyl. Buď bohaté země přispějí, a budou trvat na dobrém managementu, anebo o tohle dědictví lidstva z valné části přijdeme.
Přitom regenerační síla je obrovská- na území jihoafrického neznámějšího národního parku, Krügerova, zbývalo před nějakými sto lety při jeho vyhlášení údajně pouhých sedm slonů… Dnes je jich tam bezmála dvacet tisíc.
Pro ty, které to zajímá, včetně nekonečné debaty, zda povolit regulovaný lov, a přispět tak ekonomické motivaci na ochraně, dávám pár odkazů:
Zprávy organizace Kenya Wildlife Services
Čtěte další komentáře autora:
