Právě teď na české občany svítí jedno obrovské číslo. 500 miliard korun! Tak velký schodek chystá vláda Andreje Babiše na letošní rok. Nejvyšší schodek v dějinách České republiky, křičí palcové titulky, a mladí konzervativci volají všechny do zbraně, protože vláda hazarduje s osudem celého hospodářství, s osudem každého z nás. Je typické, že konzervativní politici, mladí i staří, reagují každý rok stejně, bez ohledu na to, kolik aktuální rozpočtový deficit je.
I původně schválených 40 miliard korun schodku vyvolalo
kritiku, protože šlo o deficitní rozpočet v čase růstu, kdy mají vznikat
přebytky na horší časy, což je v souladu s vulgárně vykládanou
národohospodářskou teorií Johna Maynarda Keynese, obvykle konzervativci
považovaného za socialistu. Ale někdy se v debatě jednoduše hodí všechno,
i ideologický nepřítel.
Schodek ve výši 40 miliard nebyl v té době ani
procentem HDP (výkon české ekonomiky byl zhruba 6 bilionů korun, tedy 6000 miliard),
a přidával k celkovému zadlužení 1,64 bilionu korun jen drobný zlomek,
přesto se v ideologizované debatě mluvilo o plýtvání penězi a hrozném hazardérském
zadlužování. Jemnější kritici, kteří zřejmě četli Keynese podrobněji,
kritizovali nedostatečný sklon k investicím, přesněji to, že vláda schodek
neinvestuje, nýbrž spotřebovává a nezvyšuje tím růstový potenciál ekonomiky. A
konečně zazněla i důležitá věta, že v kontextu málo zadlužené české ekonomiky
nejde ani tak o absolutní výši schodku, jako o to, kam se peníze investují a co
mají ve veřejném zájmu přinést.
Tato věta, která počítá s uvážlivou prací „viditelné
ruky vlády“, odkazuje opět nepřímo i na Keynese, který vládní zásahy do tržního
hospodářství obhajoval vyrovnáváním „neurčitých panických strachů a stejně
neurčitých iracionálních nadějí“, které vychylují lidi z běžné ekonomické
racionality a nečekaně tak mění jinak pečlivě logicky konstruovaný chod hospodářství.
Investiční aktivita státu zakulacuje předkrizové hroty cyklických extrémů a
umožňuje relativně hladký běh ekonomiky.
Ani oněch 500 miliard schodku není z hlediska celkového
zadlužení a stability hospodářství žádný velký výkyv. Jde přibližně o osm a půl
procenta výkonnosti ekonomiky, při letošním očekávaném poklesu HDP by to mohlo
být i o trochu více. Zadlužení České republiky se tak dostane na 40 % HDP, což
je stále jeden z nejnižších dluhů v EU.
Žádná katastrofa, žádná hrůza – jde pouze o to, že tato
viditelná ruka ekonomiky si nyní bere o trochu více moci a kvůli nečekané
koronakrizi posiluje státní kapitalismus, což kvůli viru s pokorou
překvapivě přijímají i zásadoví zastánci neviditelné ruky trhu. Přijde-li
krize, jsou v Česku všichni socialisté! Na všech je teď pečlivě
kontrolovat, jak a na čem bude tato velmi viditelná vládní ruka pracovat, jak
efektivně schválených 500 miliard a svou rostoucí moc v ekonomice využije.
A tak tu vystupuje další důležité číslo. Koronavýdaje
zvýšily podíl rozpočtu vlády na ekonomice, 1,8 bilionu výdajových korun bude s poklesem
výkonu už nějakých 40 % HDP. Ekonomická síla kabinetu se blíží polovině celého
hospodářství, což už není jen tak, a proto jsou na místě úvahy o tom, jak
rychle se po tomto krizovém rozpočtu bude vláda své nově získané moci zbavovat.
Ekonomické moci vlády se ale Češi nebojí, v době
koronakrize ji, jak ukázaly průzkumy, dokonce velmi chtějí. Zato se dlouhodobě bojí
Evropské unie, která teď Česku „vnucuje“ pomoc s ekonomikou, za níž bychom
ale ručili za úvěry dalším zemím za více než 300 miliard korun. Z pohledu
českého rozpočtu a celé ekonomiky, jak bylo vidět výše, jde pořád jen o
minimální peníze, navíc vyvážené dotacemi a půjčkami, které tuto záruku,
rozloženou do několika desítek let, výrazně převyšují. Tedy opět, žádná hrůza,
spíše minimální riziko a větší plus.
V 90. letech minulého století se čeští občané od
Václava Klause a jeho lidí naučili, že moc jsou peníze, a že čím větší rozpočet
politici ovládají, tím větší potom mají moc. Politický střet se pak
zjednodušeně vede o to, kolik peněz politici chtějí ovládnout, někteří více,
jiní méně. Z tohoto pohledu je Evropská unie vlastně velmi nevinné, až bezmocné
společenství, protože ovládá ročně rozpočet, který sotva překračuje jedno
procento celého HDP unie.
Pokud projde návrh Evropské komise na vytvoření Fondu obnovy
ve výši 750 miliard eur na další čtyři roky, proti němuž se premiér Andrej
Babiš zásadně staví, neboť by to prý velmi zatížilo českou státní pokladnu
cizími dluhy, zvýší se rozpočet EU krátkodobě na dvě procenta HDP. Obrovské
transfery peněz, kterých se bojí čeští kritici Fondu a EU jako takové, se jaksi
nekonají. Nekonaly se nikdy.
Fiskálně je Evropská unie vlastně velmi slabá, fiscus,
tedy společná pokladna či košík jsou skoro prázdné, Unie je jako finanční celek
spíše velká filantropická nadace než vážný ekonomický hráč, jakkoliv přímé
dotace viditelně jednotlivým národním ekonomikám (V4) místně i plošně pomáhají.
Jsou-li peníze moc, a klausovcům se v tomto jistě dá dost dobře věřit, není
skutečná moc v EU, v Bruselu, ale úplně jinde.
Někdy je zkrátka dobré prověřit čísla reálnými souvislostmi,
aby dávala smysl a mluvila i jinak než svými číslicemi. Hodí se to zvláště
tehdy, když jde o peníze. Počítat a interpretovat, a taky pamatovat na Klause –
moc jsou peníze!
