Návštěva v ráji nekroturistů
Nemusíte zrovna vidět Neapol, toužíte-li po velkolepém způsobu opuštění tohoto světa. Nesrovnatelnou tradicí pohřbívání se pyšní Vídeň. Město plné skvostných mauzoleí, melancholických smutečních plastik a veřejně přístupných hrobek zaplněných kostmi a mumiemi. Ne náhodou pojmenoval známý výtvarník Andre Heller metropoli na Dunaji „afrodiziakem nekrofilů“ a lidový vídeňský literát Helmut Qualtinger zase trefně napsal: „Ve Vídni musíš nejdřív zemřít, aby tě velebili. Ale pak žiješ dlouho.“ Kdo se chce seznámit s opouštěním tohoto světa po vídeňsku, měl by zamířit do místního unikátního Muzea pohřebnictví.
Smrt je veselý kumpán
Hned u vchodu návštěvníky zarazí logo se smrtkou v podobě rozesmátého mužíka s nosem ve tvaru obráceného srdíčka. „Nejde o hrozící smrt ve středověkém pojetí, ale o jakéhosi veselého kumpána, který na každého čeká v okamžiku, až k tomu jeho život dozraje. Smrt byla ve Vídni prostě vždy považována za součást života a zacházelo se s ní i satiricky,“ vysvětluje kurátor Muzea pohřebnictví ve Vídni Wittigo Keller. Téma smrti se významně odrazilo v tvorbě všech významných umělců, kteří v podunajské metropoli v posledních dvou stoletích působili, včetně Gustava Klimta či Egona Schieleho. Příčiny takového příklonu k zobrazování smrti je třeba hledat v dobách Rakouska-Uherska, kdy Vídeň byla jakýmsi tavicím kotlíkem národů z celé monarchie. „Takové publikum bylo velmi sentimentální a nakloněné inscenaci svého odchodu ze života,“ dodává Keller.
Posmrtná francouzština
Okázalé pohřby byly doménou bohaté střední třídy, která se ve městě rozrostla během 19. století. „Vítanou předlohou se staly monumentální šlechtické barokní pohřby. Při jisté pozici ve společnosti se člověk bez pompézního pohřbu neobešel. Funkci pořadatele pohřbů rychle převzaly od církve soukromé pohřební služby, které se předháněly v okázalosti připravovaných obřadů. První soukromé pohřební ústavy nesly francouzské názvy – bohatí se chtěli odlišit od proletariátu mluvícího pouze německy,“ říká Keller a dodává, že pohřbívání se rychle stalo kvetoucím podnikáním. Jednalo se totiž o volnou živnost, k jejímuž provozování nebylo třeba žádného výučního listu. Během krátké doby ve Vídni vzniklo osmdesát soukromých pohřebních služeb, které počátkem minulého století každoročně uspořádaly kolem 22 tisíc pohřbů. Ty se konaly ve čtyřech třídách od luxusních až po prosté obřady.
Spoření na věčnost
Vídeňské pohřby se nekonaly v úzkém rodinném kruhu, ale byly otevřeny široké veřejnosti, proto se na nich opravdu nešetřilo. Pohřeb se stal jakousi poslední manifestací zemřelého, na které se mohlo podílet až padesát zřízenců – od jezdce před rakví, kočích, hudebníků až po nosiče rakví. Bohatě zdobené uniformy některých lze dodnes v Muzeu pohřebnictví obdivovat. Podívaná měla samozřejmě svou cenu, okázalejší pohřby by v dnešním měřítku vyšly na řádově desítky tisíc eur. Méně zámožní měšťané museli na lepší pohřeb celý život šetřit. I proto se ve Vídni některé finanční ústavy specializovaly na pohřební spoření a jejich popularita byla srovnatelná se současnými stavebními spořitelnami.
Módní přehlídka a výchova hrou
Okázalost se nevyžadovala jen od zesnulých, ale i od účastníků. „Lepší pohřby připomínaly módní přehlídky,“ vysvětluje Keller. Prestižní časopisy dokonce každoročně v říjnu publikovaly nové pohřební modely pro následující sezonu. Jelikož opakované pořizování nových smutečních šatů si mohl dovolit jen málokdo a přijít ve starém modelu bylo společensky nepřijatelné, vznikla řada půjčoven. A protože vídeňské pohřby nebyly určeny jen pro dospělé, účastnily se jich i děti ve věku od čtyř pěti let. Vysvětlit pohřební rituály capartům přitom nebylo snadné, a tak se rozvinula celá kultura pohřební výchovy hrou – velmi oblíbené se staly speciální papírové skládačky postav z pohřbů. Figurky si malí Vídeňané vystřihovali a pomalovávali, až si postupně složili vlastní pohřební průvod. Muzeum pohřebnictví vystavuje například skládačku z vojenského pohřbu z roku 1850 s přibližně stovkou postav. Pro umocnění dojmu jsou figury umístěny na pohyblivém páse a za zvuku smuteční hudby defilují před zraky návštěvníků.
Pohlednice od Františka Josefa
Nejokázalejší pohřby přirozeně pořádal císařský dvůr. U takových podívaných mnozí obyvatelé rakousko-uherské metropole neváhali a brali si den dovolené, aby se obřadů mohli zúčastnit. Každý pohřeb provázel detailní a dopředu oznámený program. I proto majitelé kaváren a bytů dopředu inzerovali možnost pronájmu míst s dobrým výhledem na smuteční průvod. „Tak si bylo možné užít výhled v pohodlí a se skleničkou sektu, aniž by vám někdo clonil,“ vypráví kurátor Keller. K pohřbu Františka Josefa I. byly například navíc vydány speciální pohlednice s fotografií mrtvého imperátora. Poslední velkolepý tradiční pohřeb se ve Vídni konal v roce 1989, kdy zemřela choť posledního rakouského císaře Karla I. Zita. Smuteční obřady se tehdy protáhly na celé čtyři dny a staly se doslova turistickým magnetem. Dokonce i vídeňské restaurace zareagovaly a upravily svou nabídku. Protože zesnulá císařovna pocházela z rodu Bourbon-Parma, servírovala se parmská šunka, císařský trhanec, císařská káva a na závěr se naléval Bourbon z Madeiry.
O pouhých devět let později se Vídeň dočkala znovuzrození okázalého pohřbu v moderní podobě. V roce 1998 totiž zemřel známý rakouský zpěvák Falco, občanským jménem Johann Hölzel. „K hrobu jej odnesli v mahagonové rakvi členové rockové kapely Outsiders za doprovodu jezdců na motorkách Harley-Davidson. Rakev byla překryta purpurovým pláštěm, který Falco při vystoupeních s oblibou používal,“ říká Keller.
Nebožtíci na drátě
Každému pohřbu předcházelo vystavení mrtvých v márnici. Jeho smyslem nebylo jen umožnit pozůstalým truchlit, ale šlo hlavně o prostředek ochrany před zdánlivou smrtí. „Při exhumacích se nacházely mrtvoly s ulámanými nehty a v neobvyklých pozicích, což vedlo k obavám, že se pohřbený v rakvi probudil a následně zemřel udušením,“ říká Keller. Proto musel být každý nebožtík veřejně vystaven přinejmenším 48 hodin. V zimě a na podzim se v márnici dokonce topilo, aby se předešlo případnému úmrtí z prochladnutí. Nebožtíkům byla na končetiny uvazována ocelová lanka vedoucí do domu správce hřbitova. Jakýkoli pohyb mrtvoly spustil zvonek.
A zvonilo se pochopitelně v jednom kuse – u mrtvého totiž dochází k tělesným změnám. Zdánlivou smrt se však nikdy prokázat nepodařilo. Tyto plané poplachy však byly skvělým marketingovým tématem a přístroje se výborně pronajímaly. Na jednom vídeňském hřbitově dokonce nahradili mechanické zařízení elektromagnetickým, na něž mohlo být napojeno až dvacet nebožtíků. Kromě toho se konstruovaly záchranné systémy zajišťující zásobování rakve vzduchem anebo takové, s jejichž pomocí bylo možné dát znamení na povrch. Kdo chtěl mít naprostou jistotu, že se neprobudí pod zemí, mohl si nechat probodnout srdce speciální dvojitou dýkou. Ránu jistoty prováděli dva lékaři po potvrzení smrti. „Zákrok je ve Vídni dodnes legální, ale vyjde přibližně na 300 eur, proto se nevyužívá,“ dodává Keller.
Tramvají i fiakrem
S růstem Vídně narůstal i počet nebožtíků a zejména jejich odvoz ze špitálů a chudobinců představoval logistickou výzvu. Proto město začala v 19. století brázdit tramvaj určená pro odvoz mrtvých s kapacitou až dvanácti rakví. Nicméně ani tento způsob dopravy brzy nedostačoval, a tak vznikl dokonce návrh na přepravu zesnulých na pneumatické bázi. Mělo se jednat o podzemní rouru, kterou by se za pomocí tlaku posílaly rakve s nebožtíky na hlavní vídeňský hřbitov Zentralfriedhof. „Projekt byl technologicky připravený a na jeho návrhu se podílel i známý architekt Otto Wagner, ale nakonec se z pietních důvodů neuskutečnil,“ říká Keller. Přitom Vídeň si v oblasti dopravy zesnulých připsala ještě jednu zvláštnost, za kterou může posedlost Vídeňanů fotografováním. „Každý lepší občan se musel nechat jednou za život vyfotit. A to neznamenalo nutně během života. Jistý fotograf Albin Guterl se specializoval na zvěčňování nebožtíků a propagoval se sloganem: Fotografujeme mrtvé jako živé,“ popisuje Keller. Nicméně nefotil zesnulé v rakvi, naopak ti cestovali za ním do ateliéru, kde byli oblečeni do svátečních šatů, usazeni do křesla a následně zvěčněni. Problém představovala doprava zesnulého k fotografovi. „Řešení bylo elegantně vídeňské. Truchlící rodina si objednala fiakr, kde kromě živých cestoval i nebožtík. Tuto praxi zakázala až počátkem 20. století hygienická služba. Nicméně praktika to byla oblíbená. V předminulém století totiž fotografování znamenalo hodně nepohodlí, bylo třeba sedět osm až deset minut bez hnutí s hlavou na podpěrce, proto někteří raději vědomě nechávali fotografování až na dobu po smrti,“ říká Keller.
Knihovna v rakvi a reformní císař
Kromě smutečních průvodů si pozornost zaslouží i rakve, ve kterých zesnulí nastupují svou cestu na věčnost. V Muzeu pohřebnictví spatříme hned několik exemplářů hodných pozdviženého obočí. První z nich přitahuje pozornost návštěvníků pestrým pomalováním a používala se na rakouském venkově. Tam totiž bylo obtížné rakev sehnat, proto si ji sedláci kupovali do zásoby ještě za života. Rakev se pak postavila do světnice a vyzdobila se malováním, aby nerušila. Navíc se do ní přidaly příčky, aby sloužila jako skříň na šaty nebo knihovna, dokud v rodině někdo nezemřel. Dalším pozoruhodným kouskem je rakev z doby císaře Josefa II. na více použití. „Císař v roce 1784 vydal dekret, že všichni zesnulí musejí být pohřbíváni, jak je Pán Bůh stvořil – nazí a ve lněných pytlích. Rakev má na dně otvírací dvířka, kterými nebožtík propadl do hrobu. Důvod pro tuto pohřební revoluci byl jednoduchý. Josef II. zrušil všechny hřbitovy ve vnitřním městě a nahradil je několika malými za hradbami. Ty se ale rychle plnily, umístění zesnulých do hrobů bez rakve spolu s nehašeným vápnem se stalo způsobem, jak urychlit proces rozkladu těl a uvolnit tím hroby pro další nebožtíky,“ vysvětluje Keller. Císařova novinka však dlouho nevydržela. Po masových protestech Vídeňanů bylo nařízení po pouhých čtyřech měsících zrušeno a bohatí občané mohli opět pohřbívat s plnou parádou. Naopak u chudších vrstev obyvatel se josefínská rakev využívala ještě několik desetiletí. V Muzeu pohřebnictví si lze kromě dospělé verze prohlédnout i dětskou rakvičku s vyklápěcím dnem, od které se zachovaly již jen dva originály.
Ve skle i vsedě
Kromě venkovské a josefínské varianty rakví si pozornost zaslouží ještě další dva kousky, oba vznikly poměrně nedávno. Muzeum pohřebnictví je totiž součástí komunálního podniku Bestattung Wien (Pohřbívání Vídeň), který je největší firmou svého druhu v rakouské metropoli. Firma má dnes v nabídce kolem 440 typů rakví. Jelikož i v oblasti posledních věcí člověka je třeba inovovat, společnost pravidelně představuje na specializovaných pohřebnických veletrzích nové modely. Dva nejoriginálnější z nich najdeme přímo v muzeu. První je letos v dubnu v Salcburku představená kompletně skleněná rakev. Výrobní doba je čtyři týdny práce a cena činí 32 tisíc eur. Druhou specialitou je sedací rakev, kterou Keller sám vyvinul. Inspiroval se přitom přemalbou klasicistního obrazu Jacquese-Louise Davida s názvem Madame Récamier belgickým surrealistou Reném Magrittem. Ten obraz ženy sedící na pohovce překryl dřevěným sarkofágem, který Keller následně vyrobil a představil v roce 2002. Model vzbudil pozornost. O pořízení této speciální rakve se již zajímali dva klienti.
BOX
Roztomilá urna Sisy
Kromě klasického uložení mrtvoly do hrobky se samozřejmě ve Vídni odchází z tohoto světa i žehem. Tento způsob odchodu na věčnost byl však dlouho zakázán katolickou církví, která za něj hrozila exkomunikací. Až do roku 1923 nebylo v Rakousku žádné krematorium a zájemce o tento způsob pohřbu museli vozit až do Durynska. Dodnes je podíl kremací na všech pohřbech ve Vídni poměrně nízký a dosahuje jen dvaceti procent. „Významnou překážku v rozšiřování žehu představovala estetika pohřbívání – urna byla příliš malá na to, aby mohla sehrát významnou roli během inscenovaného obřadu,“ vysvětluje kurátor vídeňského Muzea pohřebnictví Wittigo Keller. Přesto v muzeu nalezneme celou kolekci zajímavých uren, nejpopulárnější model nese jméno choti císaře Františka Josefa Elisabeth známé pod přezdívkou Sisi. Nejluxusnější urny přitom pocházejí ze známé porcelánky Augarten a jsou stylizovány do secese a art deco. V loňském roce se kolekce těchto schrán rozrostla o zajímavý model ve tvaru fotbalového míče. Podnik Bestattung Wien se inspiroval Mistrovstvím Evropy v kopané, které právě loni v Rakousku a Švýcarsku proběhlo. A když už jsme u ohně, není možné nepřipomenout ještě jednu kuriozitu, která potvrzuje smysl Vídeňanů pro černý humor. Jedná se o pouzdro na cigarety v černé barvě s bílým křížem s nápisem Rauchen sichert Arbeitsplätze, tedy Kouření zajišťuje pracovní místa.
BOX
Nekroturistika
Vídeňské muzeum pohřebnictví je světovou raritou, protože je jediným muzeem svého druhu provozovaným pohřební službou. Sídlí v Goldeggasse nedaleko známého letohrádku Belvedere. Vzniklo v roce 1967 a disponuje tisícovkou exponátů. Současnou podobu získala expozice v roce 1987. Nezaměřuje se jen na vývoj kultu pohřbívání v čase, ale především sleduje jednotlivé části pohřebního ritu – od vystavení mrtvoly přes přípravu pozůstalých, smuteční průvod až po vlastní pohřeb. Předloni muzeum ke stoletému výročí založení mateřského podniku Bestattung Wien uspořádalo rozsáhlou výstavu Existus – smrt každodenně, kterou si za šest týdnů prohlédlo přes deset tisíc návštěvníků. Muzeum má vlastní knihovnu s více než čtyřmi tisíci publikacemi o pohřbívání a archiv s přibližně třiceti tisíci dokumenty. Návštěvníci muzea, to je velmi pestré společenství lidí – od dětí školního věku až po zájezdy z domovů důchodců, kdy mnozí penzisté přijíždějí v kolečkových křeslech. V posledních dvou letech se počet návštěvníků muzea zvýšil o 250 procent. Kromě běžných prohlídek muzeum nabízí i zvláštní výukové programy pro základní, střední i vysoké školy. Otevřeno je v pracovní dny od dvanácti do dvou odpoledne a na prohlídku je dobré se předem telefonicky objednat.
Po načerpání teoretických znalostí v Muzeu pohřebnictví lze vyrazit do terénu. K nejpopulárnějším cílům nekroturistů patří již zmíněný Zentralfriedhof (Ústřední hřbitov) plný okázalých hrobek, kde leží například Beethoven, Brahms, Schubert a celá rodina Straussů. Jedním z nejpozoruhodnějších náhrobků se může pochlubit již zmíněný zpěvák Falco. Místo jeho posledního odpočinku zdobí skleněné průhledné CD o průměru tři metry a uprostřed je zobrazen zpěvák jako něco mezi Batmanem a andělem. Z Falcova hrobu se stalo poutní místo, kde příchozí fanoušci nechávají milostné dopisy a také nějaký ten dárek. Zajímavý je také hřbitov Hietzing nedaleko Schönbrunnu. Tam lze najít hrobky většiny významných rakouských šlechtických rodů a také místo posledního odpočinku malíře Gustava Klimta. Chceme-li zůstat u modré krve, musíme se přesunout do Císařské hrobky (Kaisergruft) ležící pod kapucínským kostelem nedaleko Hofburgu, kde bylo pohřbeno 145 Habsburků.
Komu se rakve oškliví a raději si prohlédne přímo nebožtíky, nesmí vynechat kryptu v kostele zasvěceném archandělu Michaelovi (Michaelerkirche), kde bylo pohřbeno kolem čtyř tisícovek lidí. V tamních katakombách je několik stovek rakví, z nichž jsou mnohé otevřené, se zesnulými ve skvěle zachovalých šatech. Proudící teplý vzduch a stálá teplota se postaraly o přirozenou mumifikaci. Perličku při putování po vídeňských pohřebištích pak představuje hřbitov St. Marx, který je jediným zachovalým biedermeierovým hřbitovem na světě. Byl zde pohřben Wolfgang Amadeus Mozart. Jelikož ale hudební génius skončil v neoznačeném masovém hrobě, Vídeňané mu nakonec postavili alespoň pomník.
