Mohlo by se zdát, že grunge, hudební styl, který dominoval první polovině devadesátých let, je opět na vzestupu. Dvě jeho klíčové nahrávky – Nevermind Nirvany a skvostný debut Pearl Jam Ten – letos vyšly v opulentních reedicích upomínajících dvacátá výročí původních vydání. Po skupině Alice in Chains, která se předlouho vzpamatovávala z úmrtí zpěváka Layna Staleyho a nakonec se předloni znovu přihlásila o slovo vynikajícím albem Black Gives Way to Blue, se alespoň na pódia vrátili poslední z velké čtyřky žánru – Soundgarden. Nirvana vstala z hrobu alespoň symbolicky. Bez Kurta Cobaina nemůže být o pokračování ani řeč, k oprášenému Nevermind alespoň baskytarista Krist Novoselic poskytoval rozhovory. A Pearl Jam ze svého kréda ani vysokého tempa neslevili nikdy. V roce jedenadvacátých narozenin vydali nejprve živé album Live on Ten Legs a po reedici Ten doplněné o záznam dobového vystoupení ze série MTV Unplugged následoval na podzim filmový dokument o skupině, stroze pojmenovaný Pearl Jam Twenty.
Ale zdání klame: novou vlnu ani tyto události očividně strhnout nemohou. Menší, pro vývoj žánru stejně důležité kapely hrají podobně jako před dvaceti lety klubovému publiku bez většího zájmu médií (například v říjnu kultovní Melvins „zbourali“ pražskou malou Lucernu). Zvýšená poptávka po letitých nahrávkách jen potvrzuje, že už nepatří k čemusi okrajovému, ale že dávno spadly do přihrádky klasického rocku. I že to podstatné, co žánr přinesl, se již nenávratně rozpustilo na pomezí středního proudu a alternativy.
Ne tak ponurý jako před lety
Zpěvák progresivně-metalových Nevermore Warell Dane mi kdysi v rozhovoru potvrdil, že „díky klimatickým změnám už Seattle není tak ponurým místem jako před lety“. Zjednodušeně řečeno, grunge rovná se Seattle přelomu osmdesátých a devadesátých let, kterýžto je v téže mytologii městem, v němž snad neuplyne odpoledne, kdy by nezapršelo. Veselé místo to ostatně není dodnes, určitá izolovanost od kulturních tepen měla za následek, že právě tady šel vývoj vlastní cestou.
Tradičně bývá grunge spojován i s rokem 1991. Vyšla zásadní alba jeho „velké čtyřky“, která žánr od nezávislých vydavatelů postrčila do prodejních žebříčků a komerčních rádií. Byl to rok, kdy styl definitivně prorazil. Ale rozhodně ne ten, kdy vznikl. Vinutými stezkami se vyvíjel po celá osmdesátá léta a bylo by možné jmenovat i jeho „předskokany“, rockové solitéry desetiletí předcházejícího. Osmá dekáda dala scéně klíčové postavy, z nichž mnohé později prošly „velkou čtyřkou“, i charakteristicky rozostřený špinavý zvuk.
Bylo by možné líčit útrapy s nechápajícími dramaturgy nebo blahořečit pokoutní nadšení vydavatelů. Ale to vše, včetně dobové atmosféry, již v knize Grunge Is Dead věrně zachytil americký hudební publicista Greg Prato. Během čtyř let vyzpovídal na sto třicet pamětníků, nejen mezi hudebníky, vydavateli a producenty, ale i mezi návštěvníky koncertů. Z pestrobarevných střípků složil na čtyři sta stránek vyčerpávající mozaiky.
I jí by samozřejmě šlo leccos vytknout. Autor zůstává především fanouškem, některé mytologizující nánosy smývá nerad, jiné ještě zalévá betonem, snad aby zůstaly zachovány dalším generacím. Například chvalozpěvy přítomných na poslední „spravedlivé mezi rockery“ Pearl Jam místy lezou krkem. Kromě enormního množství času, které autor nad textem musel strávit, fascinuje i šíře skupiny zpovídaných. Jsou zde hudebníci snad ze všech zásadních skupin. Tedy s výjimkou jediné: o Nirvaně se hovoří, z jejích členů se na knize podíleli jen ti z dob před erbovní trojčlenkou, jež je podepsána pod Nevermind. „Davida Grohla i Krista Novoselice jsem oslovil, ale oba odmítli,“ vysvětluje Greg Prato. „Stejně jako například Chris Cornell. Jiné bylo jen obtížné ulovit. Eddieho Veddera jsem naháněl opravdu dlouho, ale vyplatilo se. Snad poprvé se rozmluvil o počátcích kapely a rozhovor s ním patří k vrcholům knihy. Jakmile se šuškanda o ní rozkřikla, někteří přicházeli sami, jiní nabízeli pomoc se sháněním dalších pamětníků,“ vzpomíná Greg.
Kostkovaná výpověď
I bez této fascinující rukověti lze na dodnes rozšířeném obrazu hnutí učinit drobné opravy. Především: stovky kapel existovaly dávno před velkým třeskem v roce 1991. Garážový sound oživovaly už hluboko v osmdesátých letech, jenomže fenomén si dlouho udržoval lokální charakter. Jako o „další velké věci“ se o grunge začalo hovořit až s vydáním debutu Nirvany Bleach (1989). Opomínáno rovněž bývá, že s výjimkou posledně jmenovaných – Alice in Chains, Nirvany, Pearl Jam a Soundgarden – se kapely „velké čtyřky“ na počátečním formování zvuku příliš nepodílely. Až o mnoho let později vnesla Nirvana do syrového základu výrazný cit pro melodie a na Nevermind oslnila bombastickou produkcí. Sluší se ovšem připomenout, že se jedná až o druhou – znovu nahranou – verzi téhož materiálu! Pearl Jam na debutu Ten dokázali typicky ponurou náladu přetavit do svěžích písniček místy téměř přetékajících radostí ze života. Přesto jej proslavily až znovu smíchané singly s výraznějším zvukem, než jakým se může pochlubit album.
Ale zpátky do roku 1991, kdy žánr všude doslova přetékal. Ještě jako žák základní školy jej autor článku vnímal optikou tehdy nového časopisu Bravo, hltal informace o interpretech a po očku sledoval i módní poradnu, kterak si neutrhnout ostudu málo nebo příliš kostkovanou košilí. V dámských magazínech ostatně dodnes najdete rady, že typický grunge look s košilí, vytahanými riflemi a teniskami Converse stále nevychází z módy a je akceptován i při méně formálních společenských příležitostech. A matně se vybavuje i slovníček, kterak být správným grungerem, jeden z prvních veřejně kritizovaných pokusů o prznění krás češtiny dovezenými anglicismy.
V emblematickém roce vyšla silná alba „velké čtyřky“ a grunge se vedle vrcholící vlny crossoveru stal tažnou silou, která rock vracela do hitparád i rádií. Plnil stejnou roli jako v osmdesátých letech R. E. M. na jedné straně oceánu a The Smiths na druhé: otevíral posluchačům středního proudu dveře do světa nezávislé tvorby. Ale nebyl zdaleka jediným fenoménem, který tak činil. O rok dříve slavilo úspěch Goo legendy newyorské alternativy Sonic Youth a nezávislé kytarovky vznikaly i ve staré dobré Anglii. Faith No More a Red Hot Chili Peppers nezadržitelně stoupali na vrchol s osobitou směsí žánrů a z kořenů podobných jako grunge vzešli i Helmet, jejichž debut je dnes mnohými považován za mezník stejně důležitý jako rané nahrávky Nirvany.
Grunge tedy vlnu nestrhával, byl součástí širšího dění, které se nekoordinovaně odehrávalo po celém světě. A byl v tom i geniální tah vydavatelů, kteří zavčas rozeznali doposud zadržovaný komerční potenciál nezávislé scény a pochopili, že posluchači mají po krk rocku osmdesátých let, rocku sterilního, s jeho nebetyčnou pompou, testosteronem a hodinami u kadeřníka. Chtěli jasnou, syrovou, osobní výpověď a té se jim v mnoha podobách dostalo. A grunge byl jednou z nich.
Průlom předchází pád
Fenomenální průlom – u Nirvany okamžitý, u Pearl Jam téměř o rok zpožděný – posloužil zároveň jako spouštěcí mechanismus diskusí o zaprodání žánru. Dodnes se tvrdé jádro fanoušků pře, zda jeho zlatá éra skončila s dobytím hitparád, anebo až o pár let později, se záplavou vydavateli uměle vytvořených náhražek formátu Candlebox, sebevraždou Kurta Cobaina a várkou nových desek „velké čtyřky“.
In Utero Nirvany daleko zaostávalo za očekáváními, nejen prodejními, ale především uměleckými. Byla to zkrátka „jen další“ deska, po velkých hitech se slehla zem a o kreativitě tria více vypověděly záznamy akustického vystoupení, respektive sborník raných snímků. Soundgarden kousek po kousku odhalovali, proč se jim v počátcích přezdívalo „novodobí Led Zeppelin“, a na jinak skvělém Superunknown (1994) na vkus někdejších fanoušků zabloudili do hájemství klasického rocku až příliš hluboko. A po znamenitém akustickém setu opustila šťastná ruka i kapelu Alice in Chains. Bezejmenné album z roku 1995 představuje pro posluchače stejné trápení, jaké musela kapela protrpět při nahrávání. A v tomto období se Pearl Jam vydali na cestu, ze které již není návratu.
Její směřování i zákruty kromě příslušných kapitol Pratovy knihy načrtává i aktuální DVD s filmem o kapele Pearl Jam Twenty. Zuby nehty se drží chronologického sledu událostí, odvíjí se tudíž od povstání kapely z popela Mother Love Bone i od zkoušení a vydání veleslavného debutu. S přibývajícími minutami se však stopa začíná klikatit a rozebíhat různými směry, jako by se ani nejednalo o skutečný příběh hudební legendy, ale o bujné vize scénáristy s prapodivným vkusem.
Po euforickém přijetí Ten, a především obrovském tlaku na jeho následovníka začali Pearl Jam postupně pronikat do mechanismů nahrávacího průmyslu, aby jedno po druhém jeho chapadla od své existence odsekávali. Nejprve odmítli točit další videoklipy. Jak pevné je jejich odhodlání, ale ukázalo album Vitalogy (1994). Vyšlo nejprve na vinylu, formátu tehdy odsouzeném k zániku, po němž až s dvoutýdenním zpožděním následovaly ostatní nosiče. Dlouho na sebe nenechala čekat žaloba na monopolní praktiky rezervačního giganta Ticketmaster a díky Pearl Jam se snad poprvé začalo otevřeně hovořit o podílu z prodaného merchandise, který z kapes fanouškům vytahují pořadatelé.
Osobnější a méně předvídatelné se staly nejen desky, vstřebávající čím dál širší okruh inspirací, ale i vystoupení. Set skladeb nebyl snad ani u dvou stejný! Na pozadí toho bojovali členové kapely se závislostmi, hledali bubeníky, vypořádávali se s odlivem přízně a nezájmem médií, který znovu ožil až s bezejmenným albem z roku 2005.
Jednoznačný přelom v kariéře pětice představuje tragédie s ušlapáním fanoušků na festivalu v dánském Roskilde. Režisér Cameron Crowe využil v dokumentu tento moment jako předěl. Úvodní část filmu tvoří převážně barevné koncertní a televizní snímky různé kvality, kratší druhá pak plyne mezi obrazově dokonalými, reflektivními až meditativními plochami.
Bylo šťastným rozhodnutím, že se snímku jako režisér ujal právě Crowe, blízký kapele od prvních dnů a sám přímý účastník událostí. Vybíral z více než dvanácti set hodin materiálů různého původu i kvality. Nechal příběh přirozeně plynout, přesto se do některých témat mohl ponořit hlouběji. Ze všeho nejvíce dokument postrádá alespoň přátelské rýpnutí do nebetyčné naivity, s níž musela pětice k věcem v počátcích přistupovat. Jinak by její pozdější rozčarování sotva dorostlo takových proporcí.
Grunge je mrtev
Dokument však lze vnímat i jinak než jen jako zprávu o jedné skupině, epoše a proudu. Rok 2000 byl přelomovým nejen pro Pearl Jam, ale i pro celou hudební scénu. Moloch nahrávacího průmyslu se začal povážlivě kymácet a díky internetu rázem nic nebylo jako předtím. Vždyť se také od té doby žádný další generační fenomén, který by měl charakter hnutí a jeho jádro by přitom tvořily osobní výpovědi, neobjevil! Film tak nabízí jedinečnou příležitost vnímat kapitolu s názvem grunge jako cosi již z povahy neopakovatelného. A tím i uzavřeného. Namísto tázání, zda je žánr znovu na vzestupu, se spíše sluší přemýšlet, jak jej uchopit a k čemu se z jeho odkazu vracet.
„Byl dosud poslední velkou událostí v historii rocku, poslední revolucí a z dnešního pohledu i posledním potvrzením smyslu rokenrolu. Přišel, aby mu vrátil punkovou nesmlouvavost a oprášil neodolatelnost garážového zvuku plného prožívaných emocí,“ shrnuje odkaz žánru hudební publicista Jaroslav Špulák, v devadesátých letech coby šéfredaktor rockového týdeníku Bang! jeden z jeho hlavních propagátorů v Čechách.
Jako každý fenomén byl grunge především odpovědí na dobovou kulturu. „Vrátil do hry kouzlo syrového, poctivého rocku, který nepotřebuje Pro Tools ani další studiová kouzla. Byl bezprostřední reakcí na hair metal osmdesátých let a jeho misogynii. Což je bohužel prvek, k němuž se většina rockových hvězd vrátila hned po smrti Kurta Cobaina. To podstatné, co po sobě žánr zanechal, jsou nestárnoucí alba, stejně skvělá dnes, jako byla v okamžiku vydání,“ rekapituluje jeho přínos se čtyřletým odstupem od dokončené knihy Greg Prato.
Grunge je možná mrtvý, přesto se lze k jeho odkazu neustále vracet. Je kapitolou stejně osobitou, a přitom stejně svázanou s určitým místem jako například legendární umělecká komunita New Yorku přelomu šedesátých a sedmdesátých let nebo britská punková scéna přelomu desetiletí následujících. A přetrvávající zájem potvrzuje, že inspirací zůstane i pro další generace.
Milníky grunge rocku
Pět zásadních nahrávek podle hudebního publicisty Jaroslava Špuláka
Nirvana – Nevermind
Základ. Album, které styl katapultovalo do světa! Jedna skvělá písnička na něm stíhá druhou.
Pearl Jam – Ten
Debut Pearl Jam přinesl grunge emotivní, ne tak syrový, jak se do té doby prezentoval. Fascinující je zpěv Eddieho Veddera a jeho bolestivé texty.
Alice in Chains – Dirt
Žádná kapela nenapsala tolik písniček o sebevraždě a drogách jako Alice in Chains. Na tomto počinu byli v plné síle, na vrcholu, byť je to velice temné album.
Green River – Rehab Doll
Nahrávka z roku 1988 patří k prazákladům žánru. Je z ní patrné, jak moc se později posunul a rozvětvil. V sestavě tehdy působili dva budoucí členové Pearl Jam.
Mother Love Bone – Apple
Na tomto počinu z roku 1990 se grunge spojil s heavy metalem. Ukázalo se, že další roubování má v rockové hudbě opodstatnění. Navíc jsou na téhle desce opravdu silné skladby.
ČLÁNKY DO MAILU