Stárnoucí, zadlužená, neakceschopná země. Takový osud nejpíše brzy čeká Spojené státy
Současný globální řád balancuje na pomyslné hraně. Každou chvíli se může stát minulostí a na jeho místo přijde jiný, téměř jistě horší scénář. Pole mezinárodních vztahů totiž dost možná vyklidí dosavadní hlavní hráč – Spojené státy americké, předpovídá v knize Šetrná velmoc (The Frugal Superpower) Michael Mandelbaum, profesor se specializací na americkou zahraniční politiku z renomované Johns Hopkins University. Na to, aby Spojené státy dál aktivně působily za vlastními hranicemi, budou jednoduše příliš chudé. Coby vítězný hegemon po skončení studené války narýsovaly současný řád, který garantují v chaotickém prostředí mnoha suverénních států. Teď se ale potýkají s následky úvěrové krize, astronomickým deficitem a rostoucími náklady na sociální programy. Co by se dělo, kdyby zchudlý světovládce rezignoval na svou pozici?
Dobro jako cíl
Autor jaksi samozřejmě předpokládá, že cíle USA jsou totožné se zájmy všech ostatních mírumilovných zemí planety. Pakliže je americké působení tak blahodárné, je tedy v zájmu celého světa, aby USA ve své vedoucí roli vytrvaly. Pokud by se z mezinárodní arény stáhly, nastalého mocenského vakua by mohla využít k prosazení svých zájmů Čína nebo Rusko. Vyhrotit by se mohla také situace na strategickém Blízkém východě, odkud proudí nepostradatelná ropa.
Těžce vydobytá stabilita současného systému, v němž se při historickém srovnání bezprecedentně daří míru, se může brzy stát minulostí. Alespoň pokud Spojené státy rychle nepodstoupí nezbytnou, leč bolestivou léčebnou kůru.
Ozdravení hegemona je přitom hlavně v zájmu Evropy a východní Asie. Právě jim americké angažmá dlouhodobě přináší bezpečnost a stabilitu, zdůrazňuje profesor. Rozkolísání současného mezinárodního řádu by postihlo i všechny další vyspělé ekonomiky. USA přitom zůstanou nadále dost silné, aby se bez větší úhony adaptovaly na nové, méně bezpečné globální poměry.
Ať to stojí cokoliv
Září roku 2008 znamená v dějinách Spojených států konec jedné éry. Zhroucení banky Lehman Brothers a následný rozjezd globální ekonomické krize zamíchaly kartami v neprospěch nerušeně dominující velmoci. Od vstupu USA do druhé světové války se zahraniční politika této země nikdy nemusela příliš ohlížet na výdaje. Nejprve se zaměřila na zničení německého a japonského nebezpečí, posléze na zadržování vlivu Sovětského svazu a komunistické ideologie. Po skončení studené války nahradila bipolarismus dvou velmocí americká hegemonie, ambice Spojených států ovlivňovat dění daleko za vlastními hranicemi ještě vzrostly. Po rozpadu Sovětského svazu se washingtonským stratégům uvolnily ruce, a přestože se významně snížil rozpočet na zbrojení, zbylo dost na akce, které ani nebyly v životním zájmu USA. Mandelbaum mezi takové dobročinné vojenské výpravy řadí humanitární intervenci v Somálsku, zásah na Haiti, v Bosně a Kosovu. Ještě odhodlaněji a bez přílišných starostí o náklady pak Spojené státy zasahovaly po září 2001 tam, kde šlo o jejich vlastní obranu a zájem –tedy v Afghánistánu a Iráku. Některé kroky USA v posledních dvaceti letech byly dokonce odhodlané a bezstarostné až příliš. Mandelbaum vidí dva takové úlety. Jedním z nich je invaze do Iráku, druhým rozšíření NATO na východ. Irácké tažení bylo podle něj řízeno nekompetentně, lehkomyslně a nezodpovědně. Jedním příkladem je fakt, že přechod země k demokracii si Bushova administrativa malovala podobně hladce, jak se udál v Československu a dalších postkomunistických zemích střední Evropy. Do Severoatlantické aliance byly přijaty země bývalého sovětského bloku, což se odrazilo na zhoršení rusko-amerických vztahů. Navíc toto riziko nebylo vyváženo výrazným bezpečnostním přínosem: členství nebylo nabídnuto Ukrajině ani Gruzii, zemím, které by mohly být ruskou agresí ohroženy nejvíce.
Chybějící biliony
Proč začíná americké zahraničněpolitické bohatýrství ochabovat, není příliš těžké uhádnout. Uvadající velmoc postihla krize finančního sektoru, následně ekonomická recese a propad příjmů. Rozpočtový deficit se z roku na rok víc než ztrojnásobil. Letos USA hospodaří s rekordním deficitem 1,65 bilionu dolarů – opět vysoko nad třemi procenty HDP, která se ještě považují za únosná. Během dalších deseti let se bude deficit každoročně pohybovat okolo jednoho bilionu dolarů a přispěje k dalšímu navyšování zhruba devítibilionového státního dluhu. Obrovským problémem pro americkou kasu se stávají také sociální programy Social Security, Medicare a Medicaid. Americká společnost navíc stárne. Výdaje na zdravotní péči a důchody v příštích letech výrazně porostou, protože silná poválečná generace začíná dosahovat věku pětašedesáti let. Naopak porodnost už delší dobu slábne, takže mladší lidé nezvládnou průběžný systém udržet nad vodou. Spojeným státům tedy reálně hrozí ještě mnohem vážnější hospodářský sešup, než jaký zažily po září 2008. Pak by této zemi s největší pravděpodobností nezbylo, než se soustředit na sebe samu.
Bez nástupce
Podle Mandelbauma bylo působení Spojených států v uplynulých desetiletích spojeno s šířením míru, demokracie a modelu otevřeného trhu. To vše jsou pozitivní hodnoty, které by stálo za to pokud možno dále posilovat. Záleží ale na tom, zda se USA dokážou u kormidla přece jen udržet, nebo jestli je vystřídá jiná velmoc. Na uvolněnou pozici by v příštích desetiletích mohly aspirovat jedině Čína nebo Rusko. Ostatní hráči, včetně Evropské unie, jsou na takové sousto příliš slabí. Oba potenciální konkurenti přitom mají dost vlastních potíží. Čína musí najít recept, jak vyvést z chudoby stamiliony vesničanů. Navíc se v důsledku politiky jednoho dítěte začne zhruba od roku 2030 potýkat s problémem stárnoucí populace. Ale ani v případě, že by čínský vliv výrazně narostl, nehrozí velké nebezpečí. Země má zájem na globální tržní ekonomice v podobě, v jaké funguje dnes. Čína přijala její zákonitosti a jednoznačně se jí to vyplatilo. Rusko by mohlo mít k radikální změně současného uspořádání světa větší motivaci. Vladimír Putin označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou tragédii dvacátého století a nelze přehlédnout, že chuť vydobýt zpět alespoň část ztraceného prostoru Rusku neschází. Jeho reálné možnosti jsou ale téměř nulové. Země propásla šanci diverzifikovat své příjmy a je zcela závislá na vývozu ropy a zemního plynu. Má také zastaralou armádu a musí čelit nepříznivému demografickému vývoji. Na výraznější prosazování svých zájmů v Evropě a Asii jednoduše v nastávajícím desetiletí nebude mít.
Léčba šokem
Mezinárodní prostředí, které po léta utvářely Spojené státy, tak zatím neopanuje a nepromění žádný nový hegemon, soudí Mandelbaum. Americké vlády ale budou stát před dilematem, jak s málem zajistit stabilitu v oblasti, která je pro ně klíčová a zároveň vyžaduje notnou dávku péče. Řeč je pochopitelně o Blízkém východě. Zatímco o stabilitu v Evropě a východní Asii se Američané bát nemusejí, strategický ropný region jim dělá vrásky neustále. Jejich dosavadní snahy zajistit v regionu klid nebyly příliš úspěšné, ať už se jedná o Irák, Írán nebo palestinsko-izraelský konflikt.
Mandelbaum navrhuje vlastní recept, jak ze začarovaného a nákladného kruhu ven: Spojené státy musejí výrazně snížit spotřebu ropy. Kdyby se tak stalo, celosvětově by významně poklesla poptávka. To by vedlo ke snížení ceny ropy a následně omezení příjmů vlád, které z černého zlata doslova žijí. Zcela jednoduše by se tím docílilo oslabení režimů, které Spojené státy ohrožují. A ropné země často mají nedemokratickou a autoritativní vládu.
Zbavit se ničivé závislosti na ropě je podle Mandelbauma snadné. Stačí zavést zvláštní daň nebo stanovit minimální ceny benzinu. V porovnání s Evropou a Japonskem je benzin v USA až třikrát levnější. Nízká americká cena ale nezahrnuje dopady těžby, výroby a spotřeby paliva na životní prostředí, ani náklady na vojenské operace, které Spojené státy ve světě kvůli ropě podnikají. Výrazné zdražení benzinu by mělo samozřejmě i další pozitiva: zvýšily by se investice do alternativních zdrojů energie a došlo by ke snížení emisí skleníkových plynů. Nakonec by se pomohlo i vysychajícímu rozpočtu – nová daň by alespoň z části vykryla náklady na penze a zdravotní péči pro stárnoucí Američany.
The frugal superpower: America’s global leadership in a cash-strapped era
(Šetrná velmoc. Globální vůdcovství Ameriky v éře omezené hotovosti)
Autor Michael Mandelbaum
Vydal PublicAffaires New York, 2010
Rozsah 224
