„Vždy jsem tvrdil, že se do politiky vrátím, až vlast zavolá. Jak víte, vlast jen tak nevolá, ale zavolal prezident republiky,“ vysvětlil svou novou roli volebního „superlídra“ SPO hudebník a bavič František Ringo Čech. Nelze mu upřít rétorický talent: „vilný stařec“, jak se sám popisuje, dostal do dvou souvětí veškerou bídu české politiky, jíž se pořád nemůžeme zbavit.
SPO se sice před časem na žádost Miloše Zemana osvobodila od jména „Zemanovci“, i na jejího duchovního otce a velkého inspirátora to bylo moc. Ve skutečnosti je to ale naopak: „Zemanovci“ se měli zbavit spíš výsměšného názvu SPO, protože pořád jde o spolek, který drží pohromadě jen láska k Zemanovi. A ten když zavolá a vybere volebního „superlídra“, tak prostě mají nového „superlídra“. Ještě že ne supergurua, jednou to úplně stačilo.
„Zemanovci“, připomínající i díky Čechovi špatnou recesi, jsou ale jen jednou z mnoha pidistran, které parazitují na české politice, jež tak v každých volbách připomíná nehezké puzzle. „Zemanovci“ sice nemají žádného poslance, sedí ale v Senátu, stejně jako třeba Ivo Valenta nebo před časem Tomio Okamura. Andrej Babiš není daleko od věci, když chce Senát zrušit.
Senátem totiž u nás politický byznys obvykle začíná, jak zjistíte při pohledu na jeho složení. Nebo jste snad někdy slyšeli o politických stranách jménem SLK, S.cz, OPAT, HPP11 nebo HOPB, tedy pokud se zrovna nerozkládají? Ano, ty všechny máme v Senátu. K senátním volbám sice skoro nikdo nechodí, podle jeho složení v nich ale zřejmě rádi volí lidé s nějakým vážným osobním problémem, jejichž motivací je msta vlasti.
Už přišel kouzelník? Kapesní průvodce politických slibů, verze 2017
Po roce 1989 se u nás obnovili ČSSD a lidovci, vznikla, etablovala se a téměř zase zanikla ODS a biologicky dodnes drží komunisti. Nejsilnější je ale nyní nedávno vzniklé ANO. To se asi muselo stát, kmotrovský systém nemohl držet na věky. A zvlášť, když jsme se blížili do doby, kdy se z politiky ukradlo skoro víc peněz, než v ní bylo, jak ukazuje i kauza ROP Severozápad.
Spolu se zmíněnými stranami parlament permanentně dobývají i političtí zlatokopové typu Jany Bobošíkové, Víta Bárty, Tomia Okamury a nově i Realistů. K nim si připočtěte všechny bláznivé „Moravany“, monarchisty nebo „Rozumné“. Ti všichni jdou do politiky, protože je to dobrý byznys, jak nejlíp ví právě Bobošíková, Bárta i Okamura. Stačí vám 1,5 procenta volebního zisku a už od státu inkasujete miliony korun.
Politická mapa se samozřejmě občas překreslí i na Západě, který nikdy nevytrhli z normálního světa komunisti, historicky nejhorší zločinci. V Itálii se to stalo počátkem 90. let, to je ale Itálie. Nyní se to ve Francii povedlo Emmanuelovi Macronovi a v USA částečně i Trumpovi, byť tomu v dresu republikánů přezdívaných ne náhodou „Velká stará strana“. Podívejte se ale do Británie, Německa nebo Rakouska; víceméně stejný politický pořádek tam platí od 2. světové války. Lidé zde podnikají v jiných oborech.
Stropnický nabídl Starostům novou koalici. Ti ho odmítli
Ne že by samozřejmě i politice občas neprospěla kreativní destrukce známá z kapitalismu. Problém je, že v Česku ji máme víceméně permanentně, takže se z ní stává spíš jen destrukce. A kreativní část se přesouvá víc do roviny inkasa, jak nejlíp jako obvykle předvedl Okamura, když státní (náš) příspěvek za volby „vytěžil“ a nechal zmizet v rekordně krátkém čase.
Záhy po listopadu 1989 jsme byli demokraticky hodně velkorysí: máme dvoukomorový parlament i prezidenta a politickým stranám v podstatě platíme už za vznik. Možná teď přišel čas udělat něco jako audit naší demokracie. Třeba zjistíme, že kromě současného Senátu nebo prezidenta nepotřebujeme ani desítky pidistran, které nejsou politickými, ale ryze podnikatelskými projekty. Takže si za sebe klidně můžou platit samy. Jinak budeme politicky donekonečna banánovou republikou, jen bez banánů.
Přečtěte si další komentáře autora:
