Ke kořenům

Část členů ODS se dovtípila, že ideově čistý program je neuskutečnitelnou pohádkou

Pavel Bém, první místopředseda ODS a Topolánkův soupeř o nejvyšší funkci ve straně, 1. listopadu prohlásil: „Topolánek se prostě rozkročil do politického středu a my musíme ODS vrátit na její místo. Musíme se vrátit ke svěžím modrým kořenovým fundamentům ODS.“ Veškerou svou energii prý věnuje hledání kvalitního týmu, „který bude schopen na kongresu ODS nabídnout vizi“. Zatím nás odbývá jen obecnými frázemi. Přesto Bém minulý čtvrtek zaujal. Nikoli vizí, ale výrokem o Topolánkově „demagogii hodné Milouše Jakeše“. ODS musí být v žalostném stavu, „diskutuje-li“ před veřejností takovým ubohým způsobem.
Co to jsou vlastně ony „kořeny“, k nímž by se měla ODS vrátit? Dle Miroslava Macka, jejího dlouholetého místopředsedy, byla založena „jako nezbytné a nutné protizávaží tehdy převládajících tendencí hledání nových ,třetích cest‘. Do vínku si proto dala předsevzetí být klasickou politickou stranou s klasickou strukturou a jejím hlavním programem byla obnova tržního hospodářství a demokracie západního typu“. Opravdu? Ttřeba takzvaná opoziční smlouva ČSSD s ODS by byla v „demokraciích západního typu“ pokládána za protimluv a nepočestně skrytou koalici. Tržní hospodářství bylo nejen hlavním programem ODS, ale i nejvlastnějším důvodem jejího vzniku. Byla vymyšlena jako nástroj pro Václava Klause, aby mohl uskutečnit svůj koncept privatizace a transformace. V „klasické struktuře“ ODS se to odráželo výjimečným postavením předsedy strany a v její ideologii jasnou převahou ekonomického pragmatismu na úkor hledisek filozofických a právních. Nebyla náhoda, že když se hlavní fáze Klausovy transformace uskutečnila, ODS náhle scházelo velké téma a v parlamentních volbách na jaře 2006 neuspěla a pak sklouzla do afér a krize. Takřečený „sarajevský atentát“, Rumlův to pokus přemluvit Klause, aby se stáhl z čela ODS a udržel ji tím u moci, poněvadž jinak – to Jan Ruml věděl od Josefa Luxe – lidovci Klausovu vládu opustí, čímž ji „položí“, byl epilogem oné krize a také zázračným zmrtvýchvstáním ODS.
Pavel Bém i Mirek Topolánek začali v ODS něco znamenat až po jejím zmrtvýchvstání. Oba však jinde a jinak. Bém v Praze 6, kde jako přítel dnes europoslance a kdysi zahraničněpolitického poradce premiéra Klause Jana Zahradila absolvoval prudký vzestup ze starosty na primátora. Se svým obdivem ke Klausovi se netají, ztotožňuje se s jeho pohledem na svět včetně odporu k EU a Lisabonské smlouvě. Bémova identifikace s velkým vzorem jde natolik daleko, že částečně přejímá i Klausovo slovní instrumentárium. Topolánek je původem Valach s životní i politickou „přípravkou“ na severní Moravě v kdečem jinou než Praha. Ta, respektive její organizace ODS, „Topola“ nikdy „neadoptovala“. On si na oplátku zachoval odstup od pražských, s Klausem těsně spjatých spolustraníků.
Nikdy se na rozdíl od nich netajil například výhradami k opoziční smlouvě, na níž dle Topolánka vydělala jen ČSSD a ODS až na jednotlivce naopak prodělala. Zatímco Bém jako pražský primátor provozoval koaliční souručenství s ČSSD, Topolánek se sblížil s předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem. Když se pak na jaře 2005 stal Jiří Paroubek premiérem a ČSSD začala ve sněmovně spolupracovat s KSČM, dal Topolánek opakovaně najevo, že kdyby se stal předsedou příští vlády, preferoval by koalici ODS s menšími středovými stranami. Nedlouho po červnových volbách 2006 se proto dostal do sporu s Klausem a Bémem, spatřujícími „stabilitu“ v koalici ODS s ČSSD. V obou velkých stranách přitom za Klausových a Zemanových časů zdomácněl názor, že malé strany jen vydírají a pletou se pod nohy a že by cílenou úpravou volebního zákona měly být odsunuty z parlamentu. Topolánek naopak trvá na širokém koaličním potenciálu ODS, jenž součinnost se středovými stranami vyžaduje.
Aby však mohla vůbec nějaká součinnost nastat, ODS nesmí ztratit pozici silné strany, s níž „nekoalovat“ nelze. Dle Topolánka to předpokládá, že nebude jako teď v několika krajích kopírovat populistickou politiku ČSSD, protože by tím přestala být pro mnohé potenciální voliče alternativou. A že se zároveň nestane „uzavřenou, národoveckou a eurofobní stranou“, jež zaujme asi patnáct procent voličů „tvrdého jádra“. Co na to potrefený Bém? „ODS se svým jasně vyprofilovaným a ideově čistým programem dokázala ve volbách vítězit či prohrávat, ale vždy přibližně s 30procentní podporou.“ Jenže Bém není Klaus a i od jeho časů se mnohé změnilo. Část z Bémových 30 procent příznivců ODS ztratila iluze o transformaci i o Klausovi. A další část se dovtípila, že „modré kořeny“ a „ideově čistý“ volební program jsou pohádkou, kterou se ODS v žádné koaliční sestavě nepodaří uskutečnit. Pokud by však na mikulášském kongresu ODS Bém s Topolánkem prohrál, zprostředkovaně by prohrál i Klaus. Strana by se od otce-zakladatele konečně emancipovala. Důsledkem by však mohla být očistná katarze i bratrovražedná řež.