Vídeň byla před 50 lety svědkem historického setkání, na kterém se rozhodlo o osudu jiného města a státu. Právě tady mohlo dojít k dohodě, díky níž by se Berlínská zeď vůbec nestavěla.
Foto: Profimedia.cz
V lednu 1961 vstoupil do Bílého domu John F. Kennedy. Byl mladý, elegantní, bohatý, vypadal jako atlet a měl dobré vzdělání. Za hrdinství v bojích u šalamounových ostrovů získal jako námořní poručík vysoká vyznamenání. Do úřadu přišel obklopen „nejlepšími a nejchytřejšími” poradci, které Amerika měla. Navíc měl kultivovanou manželku, která mluvila dokonale francouzsky. Kdo si ho v duchu představil vedle Nikity Chruščova – jeho tehdejšího ruského protějšku – věřil, že Západ má vyhráno.
Problém jménem Berlín
Realita ale přetrhala sítě představ překvapivě rychle. V dubnu komunisté – už tak nadšení díky Sputniku – skórovali znovu, tentokrát s Gagarinem, zatímco Kennedy o pět dní později selhal při neslaném nemastném pokusu svrhnout Fidela Castra. Za fiasko rychle převzal odpovědnost, což mu pomohlo v očích americké veřejnosti, ale ne v Kremlu. Tam se naopak rozhodli, že mladý Kennedy je zranitelný. To se jim hodilo, protože sovětské vedení mělo zoufalý problém, a ten se jmenoval Berlín.
Město bylo uprostřed NDR, ale bylo rozdělené tak, jako byla rozdělená celá země. Zatímco hranice mezi Východním a Západním Německem komunisté zavřeli už v dubnu 1952, z východního Berlína bylo možné přejít do západní části města většinou bez problémů a odtud se pak dalo cestovat dál na západ pod ochranou americké armády. Jak postupně probíhala socializace NDR, stále víc občanů prchalo na Západ. V roce 1950 jich bylo 187 tisíc, o tři roky později dokonce 360 tisíc. A tak to pokračovalo rok za rokem. Komunisté exulanty odepsali jako hlupáky, kteří skočili na lep propagandě, ale bylo jim jasné, že jde o svobodu, kterou oni svým občanům nabídnout nemohou. NDR se dostala do krize, protože ztrácela inteligenci, kvalifikované dělníky a mladé lidi. To potvrdil generální tajemník komunistické strany NDR Walter Ulbricht, když panickým hlasem informoval sovětského velvyslance Michaila Pervuchina, že celé východoněmecké okresy byly bez lékařů a že v továrnách nebylo někdy jisto, zda nová směna vůbec přijde do práce. Částečně i z toho důvodu Nikita Chruščov pohrozil v listopadu 1958, že problém s Berlínem vyřeší pomocí jednostranné mírové smlouvy s NDR, která by předala jurisdikci za celé město východoněmeckému režimu. Západní Berlín by pak byl neutralizován tím, že by byly uzavřeny všechny extrateritoriální komunikace Západního Berlína s NSR. Washington Chruščova varoval, že se práva na vojenskou přítomnost v Západním Berlíně, které garantovala Postupimská dohoda, nevzdá, on to ale ignoroval.
Kennedy chtěl nechat berlínský problém uležet. Jeho hlavním zájmem bylo dohodnout se ve věci kontroly zbrojení a nukleárních pokusů. Pak tu byly další problémy: Laos, Kongo, Korea, Čína, Alžírsko a Kuba. Navíc Chruščov v lednu 1961 světu oznámil, že začíná nová kapitola dějin pod názvem „války za národní osvobození” zemí třetího světa, které bude Moskva plně podporovat.
Sázka na charizma
Hned po příchodu do Bílého domu začal Kennedy Moskvě signalizovat, že by se rád setkal s Chruščovem na nejvyšší úrovni. Ten se chtěl věnovat pouze Berlínu, ale Kennedy se tím nedal odradit. Věřil, že si po porážce v Zátoce sviní v dubnu 1961 musí napravit reputaci. Těšil se, že až se postaví vedle tlustého ukrajinského mužika Chruščova ve směšném obleku, celý svět i beze slov pochopí, kdo je lepší. A k tomu ještě věřil, že jeho osobní šarm zapůsobí i na Chruščova, a tak se jim podaří vyhnout se válce.
Ne všichni poradci s Kennedym souhlasili. Dean Rusk varoval, že schůzka s Chruščovem může skončit fiskem. Negativní stanovisko zaujal i velvyslanec Charles „Chip” Bohlen. Kennedy ale věřil ve svou šťastnou hvězdu. Navíc chtěl Rusům ukázat, že dokáže být tak tvrdý jako oni.
V březnu 1961 doručil americký velvyslanec Llewellyn „Tommy” Thompson Chruščovovi dopis, ve kterém ho Kennedy zval k osobnímu setkání. V květnu Rusové odpověděli pozitivně, ale mezitím oficiálními a neoficiálními kanály tekly dál hrozby, že Moskva uzavře jednostrannou dohodu s NDR. Právě za téhle napjaté situace přišel velvyslanec Thompson na nápad, který brzo změní směr dějin. V memorandu zaslaném z Moskvy do Washingtonu varoval, že Chruščov se chystá ještě před koncem roku 1961 způsobit berlínskou krizi. Zároveň nabídl řešení: Bylo by prý možné uzavřít dosud volné přechody mezi NDR a Západním Berlínem, čímž by se zastavil pro komunisty nadále netolerovatelný proud uprchlíků na Západ. Chruščov si velvyslance Thompsona vážil a často s ním o situaci v Berlíně a různých možných řešeních mluvil. Kdoví, zda nápad postavit Berlínskou zeď nedostal od něj.
V květnu 1961 se Washington a Moskva dohodly, že místem setkání bude Vídeň. Jedním z problémů ale byl před veřejností tajený zdravotní stav amerického prezidenta. Kennedy byl totiž vážně nemocný. Trpěl Addisonovou nemocí, na kterou pravidelně dostával kortizonové injekce. Navíc měl vážné bolesti zad, což vyžadovalo další injekce. Kromě oficiálních lékařů měl i svého felčara, který mu dával další injekce, tentokrát steroidy s amfetaminy – prý na zvýšení energie. A konečně Kennedy, který měl patologickou závislost na prostitutkách, trpěl dlouhá léta venerickou nemocí, na niž permanentně bral penicilin.
O autorovi: Igor Lukeš (61)
Vystudoval filozofii na Karlově Univerzitě, kde získal i doktorát. Z Československa odešel v roce 1978 do USA. V roce 1986 obdržel doktorát z mezinárodních vztahů na Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University. Od roku 1988 působí na Boston University, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Zabývá se především historií střední a východní Evropy a komunismu. Vydal několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev‘s USSR: A System in Crisis. V češtině vyšla jeho kniha Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu. V současné době je českým honorárním konzulem v americkém Bostonu.
Nepodařené dostaveníčko
Velvyslanec Thompson opakovaně varoval, že Chruščov během schůzky ve Vídni bude mluvit hlavně o Berlíně. Kennedy, přestože se na setkání řádně nepřipravil, věřil, že se mu podaří prosadit zákaz nebo omezení nukleárních pokusů. Jeho poradci ho varovali, aby se s šéfem Kremlu za žádnou cenu nepouštěl do ideologických debat: „Vyhněte se ideologii,” řekl velvyslanec Thompson, „nebo s vámi Chruščov zamete.”
Přesto hned první den, 3. června 1961, začal ideologickou diskuzí. Chruščov mluvil o obětech sovětských občanů za války a pak zase tvrdil, že komunismus zajistí lepší podmínky pro život, a mezitím hrozil válkou. Kennedy zmateně ustupoval a omlouval se. Potom začal Chruščov o Berlíně. Řekl rovnou, že celé město po podepsání smlouvy předá NDR. Když se Kennedy zeptal, zda by to znamenalo konec amerického přístupu do Berlína, Chruščov lakonicky odvětil, že ano. Kennedyho vyděračský tón jeho partnera děsil, a tak naznačoval, že to snad není myšleno vážně. Směšný mužik mu na to odpověděl: Pokud se Spojené státy po předání Berlína NDR pokusí narušit východoněmecké hranice, pak na „sílu bude odpovězeno silou”. K podpisu smlouvy dojde v prosinci, řekl Chruščov, což bylo rozhodnutí „pevné a nezměnitelné”. Pak Kennedymu předal aide-mémoire, v němž bylo datum stanoveno explicitně. Zoufalý prezident si povzdechl, že je všechny čeká „studená zima”, na což Chruščov odpověděl, že bude lépe začít válku hned, dokud ještě nejsou vyvinuty ty nejhorší možné zbraně. Kennedy hned po návratu na americké velvyslanectví řekl, že to byla ta nejtvrdší zkušenost jeho života.
Když svět 13. srpna 1961 zjistil, že se staví Berlínská zeď, zdálo se, že jsme svědky zcela nečekané události, která zastihla západ nepřipravený. Je přitom ale docela možné, že Chruščov s Ulbrichtem o možnosti „vyřešit” Berlínskou krizi pomocí zdi slyšeli poprvé právě od velvyslance Thompsona. Jak právě on předpověděl, zeď dokázala zastavit vylidnění komunistického ráje v NDR, ale zároveň ponechala netknutá práva západních spojenců na přístup do Západního Berlína.
Bylo by zajímavé se dozvědět, co by si o tomhle prohlášení mysleli Berlíňané, kteří v létě 1963 aplaudovali Kennedyho slavnému prohlášení solidarity s jejich zkoušeným městem. Prezident tehdy řekl, že přede dvěma tisíci lety mohl člověk říci hrdě civis Romanus sum. Teď, ve světě svobody, mohou lidé hrdě prohlásit „Ich bin ein Berliner.” I když tyto věty zněly téměř hrdinsky, Kennedy ve skutečnosti přijal zprávu o stavbě Berlínské zdi s pocitem úlevy. „Zeď je mnohokrát lepší než válka,” uzavřel spokojený prezident celou záležitost.