Americký dokumentarista Michael Moore se snaží prohrát Georgi Bushovi volby
Tak tedy dorazil i do Česka: Fahrenheit 9/11. Film, jímž se americký dokumentarista Michael Moore snaží prohrát volby současnému prezidentovi Georgi Bushovi. Film, který je určen pouze politicky rozhodnutým divákům.
Fahrenheit 9/11 je dílem, o němž lze těžko vést jakoukoli debatu. Nenávidíte George Bushe? Nesouhlasili jste s vojenským svržením Saddáma Husajna? Pak se vám zřejmě zalíbí Mooreova teze: války v Afghánistánu i Iráku se uskutečnily pouze proto, aby Bushova rodina zbohatla na ropě. Anebo naopak: souhlasili jste se svržením iráckého diktátora? S formou „boje proti teroru“ vedeného v Afghánistánu? Pak patříte mezi ty, kteří by Michaela Moorea nejraději zatratili.
Ať již tento černobílý rozměr Mooreova dokumentu považujeme za chybu, nebo za přednost, jedno je jisté; způsobil ho jen a jen jeho tvůrce. Fahrenheit 9/11 je totiž dílem, v němž se neargumentuje. Je to film, v němž Moore s pomocí umně sestříhaného materiálu zjevuje vlastní představu (groteskního) vládce. Jde o dokument, v němž odkrývání složité pravdy nahradily hotové pocity a předem připravené závěry. Neboli: snažit se sledovat film Fahrenheit 9/11 s jakousi neutrální zvědavostí představuje jistá muka. Člověk má pocit, jako kdyby s ním filmař neustále manipuloval.
Mobilizace věřících.
I když samozřejmě lze Mooreovu filmu přiznat jistou míru globální sdělnosti, sledovat ho v Česku není úplně snadné. Česká současnost se ve vztahu k Iráku, Afghánistánu či válce s terorismem ani trochu nepodobá společenské atmosféře ve Spojených státech, s níž humor a metody Michaela Moorea počítají. Přesto nelze než souhlasit s řadou soudů, jež byly o dokumentu, jenž vyhrál letošní filmový festival v Cannes, v Americe napsány.
Nejčastěji je Fahrenheit 9/11 přirovnáván ke Gibsonovu filmu o Ježíšově utrpení. „Fahrenheit 9/11 je Passion of the Christ levice,“ napsal například časopis TIME. „Oba filmy byly vytvořeny proto, aby mobilizovaly věřící v různé formy obdivu a nenávisti. Oba filmy se dovolávají jakéhosi kulturního základu, v nějž ony skupiny věrných věří.“
Tento postřeh nelze nad filmem Fahrenheit 9/11 nesdílet. Například: celá třetina dokumentu se věnuje „názorovému obratu“ matky (pocházející z Mooreova rodného města), jež v Iráku ztratila syna při nehodě vrtulníku. Tato žena, původně americká vlastenka, projde ve filmu katarzí, na jejímž konci neuznává vládní vysvětlení, proč vlastně američtí vojáci v Iráku umírají. Jenže ona katarze je v dokumentu vytvořená pouze filmařskými metodami, syn byl mrtvý dávno před tím, než Michael Moore svou matku našel. A co je ještě podstatnější: Michael Moore není příliš věrohodný v tom, co nabízí o irácké saddámovské skutečnosti. V jeho dvacetivteřinovém filmovém podání byl irácký předválečný režim idylou, v níž obyčejní lidé žili své obyčejné životy – a bylo jim dobře. Nezajímal je ani Saddám Husajn, ani lidská práva, nic ze „západního“ pohledu na život. A tito lidé, naznačuje dokument, George Bush prostě rozbombardoval na cucky.
Neudržitelnost tohoto popisu iráckého saddámovského státu dráždí většinu autorů, kteří o filmu Fahrenheit 9/11 kriticky psali. Jak ovšem vyplývá z řady prohlášení Michaela Moorea, on má pro svůj postup vysvětlení: „Přesvědčení, že Saddám je zloduch, vtloukla lidem do hlav média,“ hájil se režisér v rozhovoru například pro Entertainment Weekly a pro BBC. „Já jsem byl jediný, kdo ukázal, že Iráčané jsou lidskými bytostmi,“ chlubí se autor sebevědomě, patrně při vzpomínce na ekonomické předpovědi: jeho film možná vydělá 100 milionů dolarů.
Podružná fakta.
Ačkoli se to může zdát podivné, podobné názorové přestřelky musí vždycky skončit vítězstvím filmového tvůrce. Připravil si pro ně svým filmem půdu, a dobře to ví: „Najděte v mém dokumentu jedinou faktickou chybu a dám vám deset tisíc dolarů,“ vyhlašuje Michael Moore v posledních týdnech v takřka každém rozhovoru, který poskytne, a obyčejně dodá: „Najal jsem dva bývalé Clintonovy poradce Chrise Lehaneho a Marka Fabianiho a také bývalého šéfa oddělení dokumentace časopisu New Yorker, aby pročesali můj film milimetr po milimetru a našli všechny nepřesnosti.“
Jenže není to kontrola faktů, v čem spočívá ona síla Michaela Moorea. Jeho jistá salonní vítězství zakládá to, že jeho film na faktech založen není. Uštěpačně by se dalo dokonce utrousit, že ve filmu přece téměř nebylo co kontrolovat. Například: co asi řekli bývalí Clintonovi poradci na jednu z nejcitovanějších pasáží filmu, v níž vidíme George Bushe, kterak čte v jedné floridské škole dětem bezprostředně poté, co se dozvěděl o útocích na neworská „dvojčata“? Spekulativní komentář Michaela Moorea si totiž nad obrazy, natočenými amatérskou videokamerou, pohrává s obsahem prezidentovy mysli: zřejmě začal okamžitě uvažovat o svých blízkovýchodních obchodních konexích (salva smíchu z řad Bushových odpůrců, pokrčení ramen v řadách příznivců).
Podobných „analýz“ je v dokumentu celá řada a divákovi, jenž není „věřícím, který si přišel do kina potvrdit svou antibushovskou nenávist“, nezbývá než Mooreovu metodu přijmout za danost a spolehnout se na režisérovo vysvětlení. Michael Moore hájí své spekulativní pasáže jednoduše: „Vždyť já to čtu nepřehlédnutelně satirickým hlasem, který odděluje fakta od mých názorů.“
I přes všechny tyto danosti se americkým a britským médiím přece jen podařilo najít v Mooreově dokumentu i faktické nepřesnosti (právě takové, jaké by český divák odhalil jen stěží): jedním z leitmotivů filmu Fahrenheit 9/11 je ona „saudská konexe“ prezidenta Bushe, založená na faktu, že George Bush se v roce 1998 stal členem správní rady Carlyle Group, do níž patřila zbrojařská společnost BDM s nepochybnými saudskými vazbami. Potíž je ale v tom, tvrdí například Sunday Times, že „Carlyle Group prodala BDM šest měsíců před tím, než se George Bush ve správní radě objevil“.
Druhá vážná nepřesnost se týká společnosti Unocal, která hodlala vystavět plynovod vedoucí z oblasti Kaspického moře. A právě kvůli tamním zásobám přírodního plynu, naznačuje Michael Moore, bylo nutné svrhnout v Afghánistánu Taliban. Jenže: projekt Unocalu vznikl již za prezidenta Billa Clintona a v čase, kdy George Bush vstupoval do Bílého domu, Unocal od projektu plynovodu ustoupil.
Kontraproduktivní kampaň.
Suma sumárum: může Fahrenheit 9/11 skutečně ovlivnit americké prezidentské volby? Michael Moore si to vášnivě přeje a vůbec se tím netají, když v jednom nedávném rozhovoru zvolal: „Situace je tak vážná, že jsem to nemohl nechat pouze na demokratech.“ Jenže jaká ironie. Demokraté se nyní bojí Mooreova filmu možná víc než republikáni a Bílý dům. Proč?
Jednak: umírnění demokraté považují Mooreovy metody za příliš extrémní. Ale především, demokraté mají oprávněný strach, že se antibushovská kampaň může obrátit proti nim. Teorie o tom, že hloupý prezident ukradl v roce 2000 volební výsledky a později se ve jménu ropného byznysu spojil s Bin Ládinovou rodinou, jde tak daleko, že je silnou kávou i pro Bushovy politické odpůrce. „To může mobilizovat nerozhodnuté či obyčejně nevolící části středních vrstev ve prospěch George Bushe,“ napsal známý komentátor listu The Washington Post Richard Cohen, který rozhodně nemůže být obviňován z proválečných postojů a není se svou interpretací osamocen. Například podobně protiválečně naladěný magazín NEWSWEEK došel k závěru, že „Michael Moore na řadě míst natolik překroutil dostupná fakta, že zanikne i to rozumné, co ve filmu je, takže vážná politická debata, po níž Fahrenheit 9/11 volá, se nebude moci uskutečnit.“
Konečně o tom, že strach z dopadu slavného dokumentu postupně přechází z Bílého domu do týmu demokratického kandidáta Johna Kerryho, svědčí i vyzyvatelovo mlčení. John Kerry se na radu svých stratégů střeží o Fahrenheit 9/11 cokoli říct, takže na tiskových konferencích pravidelně zní: „Senátor ten film ještě neviděl“. Bushův tým naopak větří příležitost a čas od času demokraty provokuje: „To jsme zvědavi, co o Mooreovi soudí John Kerry.“
A předvídat odezvu v Česku? Těžko říct, neboť zdejší společnost není bytostně rozdělená na vášnivé věřící a nevěřící, což je druh diváctva, jež Fahrenheit 9/11 vyžaduje. V každém případě: nelze si v těchto končinách nevzpomenout na knižní pokus Michaela Viewegha „politicky popravit“ Václava Klause. Zkušenost s tím, že umělecké pokusy ovlivnit volby většinou selžou, v této zemi je. Nezbývá než si na ni vzpomenout – a neztratit tváří v tvář satiře Michaela Moorea hlavu.
ČLÁNKY DO MAILU