Pouhá generační výměna v Pchjongjangu stabilitu Korejskému poloostrovu nepřinese
Proč je tolik rozruchu kvůli jednomu zavalitějšímu mladíkovi, o němž se akorát ví, že se narodil ve Vídni, vystudoval ve švýcarském Bernu, rád lyžuje a údajně také fandí americké NBA? Protože se jmenuje Kim Čong-un a pochází z dynastie Kimů, která vládne v Severní Koreji pevnou stalinistickou rukou, a to s katastrofálními výsledky. Nejmladší syn severokorejského lídra Kim Čong-ila byl na nedávné konferenci Korejské strany práce oficiálně představen domácí a světové veřejnosti a jmenován do důležitých stranických a vojenských funkcí. Předznamenávají tyto události pouhé střídání mocenských stráží či indikují ještě nějaké jiné změny v organizaci rigidního komunistického režimu?
Jádro za jídlo
Centrálně řízená ekonomika KLDR kolabuje, od rozpadu Sovětského svazu se zmenšil její výkon na polovinu. Kvůli nedostatku elektrické energie se radikálně omezuje spotřeba domácností, během noci bývá proud odpojován úplně. Mnozí obyvatelé z celkového počtu 22,6 milionu trpí chronickým nedostatkem jídla, hladomory a záplavy mají na svědomí dokonce tisíce severokorejských životů. Pokud podobné údaje nechávají odpovědné světové a asijské politiky lhostejnými, vynucuje si Severní Korea jejich pozornost svými jadernými ambicemi.
Severokorejský jaderný program je důkazem, že ani naprostá chudoba, hospodářská zaostalost a izolace nemohou zastavit skutečně odhodlaný režim od snahy vyrobit jadernou zbraň. Pchjongjang tvrdí, že o ni začal usilovat z důvodu možné jihokorejské, americké či japonské agrese. Prozatím jej mistrně využívá jako nástroj diplomacie v podobě vydírání, díky němuž si čas od času zajistí příliv nové hospodářské pomoci výměnou za sliby o zmrazení svých jaderných aktivit.
KLDR poprvé demonstrovala svoji jadernou sílu v říjnu 2006, kdy uskutečnila test odpovídající síle zhruba půl kilotuny TNT, otestovala ale také nervy okolních zemí. Loni v květnu přišlo další zděšení v podobě nové severokorejské podzemní jaderné zkoušky. Podle prohlášení Pchjongjangu byl výbuch tentokrát „mohutnější a na vyšší technologické úrovni“. USA, Jižní Korea a Japonsko neznepokojuje pouze zdokonalování severokorejského jaderného programu. Obávají se také nevyzpytatelnosti tamního režimu, který by především z finančních důvodů byl zřejmě ochoten prodat plutonium, obohacený uran anebo i celou dokončenou jadernou zbraň nedemokratickým zemím, případně i teroristům.
Pohaslá hvězda nejstaršího syna
Předávání mocenského žezla v rámci rodiny se stalo v komunistické Severní Koreji jakousi tradicí založenou v roce 1974 „velkým vůdcem“ Kim Ir-senem. Jeho syna Kim Čong-ila však čekalo ještě dlouhých dvacet let, v průběhu kterých se měl po boku otce co nejvíce naučit, než se po jeho smrti v roce 1994 skutečně ujal moci.
Dnes se zdá jasné, že nejmladší z rodu Kimů tolik času na přípravy mít nebude. Kim Čong-ilovi je 69 let, trpí cukrovkou a v roce 2008 prodělal podle všeho mrtvici. Zřejmě právě jeho chátrající zdraví jej donutilo konečně si vybrat mezi svými syny. Váhání mělo své důvody. Dlouhá léta to totiž vypadalo, že jeho kandidátem číslo jedna bude nejstarší, dnes 39letý Kim Čong-nam. Po návratu ze Švýcarska a z Moskvy, kde studoval IT technologie, zastával několik seniorních vládních funkcí a nebylo pochyb o tom, že prochází důkladnými přípravami na post nejvyšší. Kim Čong-nama však v květnu 2001 zatkli na tokijském letišti s falešným pasem Dominikánské republiky a posléze byl deportován do Číny. Jeho špatně naplánovaná návštěva japonského Disneylandu měla nedozírné následky. Veřejně zostudil režim v Pchjongjangu a jednou provždy si zmařil šance stát se příštím severokorejským vůdcem. Následoval hněv otce a čím dál delší pobyty v zahraničí.
Kim Čong-nam si velice oblíbil Macao, které je od roku 1999 zvláštní administrativní oblastí Číny. Vyhovoval mu tamní způsob života, užíval si luxusní hotely a prostředí kasin. Rád navštěvoval s přáteli místní restaurace, bary, hráčskou vášeň však dokázal udržet na uzdě. Díky nadstandardním vztahům mezi někdejší portugalskou enklávou a Pchjongjangem se postupem let stalo z Macaa nové obchodní a bankovní centrum severokorejského režimu. Vše tiše klapalo až do března 2007, kdy ministerstvo financí USA nařídilo všem americkým společnostem přerušení jakýchkoli kontaktů s Banco Delta Asia, v níž měl severokorejský režim uloženo dohromady 25 milionů dolarů. Konta Severokorejců byla na pár měsíců zmrazena a tato banka z Macaa (vybraná kvůli menší velikosti jako odstrašující příklad pro ostatní) čelila obvinění z praní špinavých peněz v zájmu Pchjongjangu. Přesvědčivé důkazy se však údajně nenašly. Téma se dostalo i na stůl šestistranných rozhovorů a nakonec bylo vše zameteno pod koberec. USA však i nadále trvají na tom, že „banka zavírala oči nad nekalými praktikami, zvláště pak v případě severokorejského klienta“. Banco Delta Asia zůstala na černé listině amerického ministerstva financí a má zákaz obchodovat v amerických a v hongkongských dolarech. Dodnes není známo, zda Kim Čong-nam sehrál v průběhu žehlení skandálu nějakou roli a zda dostal od svého otce v této souvislosti nějaký úkol. Nicméně v té době v Macau žil i se svojí rodinou.
Sen se rozplývá
Nejnovější mocenský scénář Kim Čong-ila vzbudil pozornost i z jiných důvodů. Společně s vyvoleným synem dostala hodnost čtyřhvězdičkového generála i sestra „milovaného vůdce“ Kim Kjong-hi, a to aniž by strávila v armádě jediný den. Jejím hlavním úkolem bude společně s manželem Čang Song-tchekem, druhým nejmocnějším mužem v zemi, na synovce při cestě na politický vrchol dohlížet. Mohlo by se zdát, že v Severní Koreji se rodí nový, kolektivnější model vládnutí. Veškerá moc se totiž zatím soustředila výhradně do rukou jednoho muže – nejdříve Kim Ir-sena a poté Kim Čong-ila. Nejedná se však zřejmě o nic jiného než o rodinný propletenec, jehož jediným cílem je udržení moci dynastie Kimů a nynějšího politického statu quo.
Uvedením Kim Čong-una na domácí politickou scénu skončily sice spekulace týkající se pravděpodobného nástupce Kim Čong-ila, zásadní otázky o budoucnosti Severní Koreje však zůstaly nezodpovězeny. Největší dohady se již tradičně týkají éry, která by následovala po pádu režimu, a tudíž i perspektivy sjednocení válkou rozděleného poloostrova. Jižní Korea má sice ministerstvo pro sjednocení, ovšem vyjádření nynějších politiků na toto téma nejsou příliš optimistická. Není divu, že pro jednotnou Koreu hlasuje v průzkumech veřejného mínění pouze polovina Jihokorejců. Druhá polovina by upřednostňovala „dlouholetou přátelskou koexistenci obou států“. Když už se uprchlíkům ze severu podaří absolvovat strastiplnou cestu přes okolní asijské země a nakonec dorazí do vysněné Jižní Koreje, v mnoha případech je tam čeká všechno možné jen ne vřelé přivítání.
Sen o jedné Koreji se tak pomalu ale jistě mění – mimo jiné i kvůli příliš vysoké ceně – v noční můru. Soul velmi pečlivě sledoval proces a hlavně finanční náklady sjednocování Německa. Přitom v roce 1989 představoval východoněmecký HDP na hlavu jednu třetinu hodnoty v Západním Německu. V případě Korejí je rozdíl téměř patnáctinásobný. Severokorejský HDP v přepočtu na osobu vyjádřený v paritě kupní síly dosahoval v roce 2009 výše 1900 USD, zatímco v případě Jižní Koreje to bylo 28 100 USD. A tak nejen kvůli ochlazení vztahů, k němuž došlo po březnovému incidentu potopení jihokorejské korvety Cheonan, z čehož Soul obviňuje severokorejský režim, není dnes téma sjednocování poloostrova na pořadu dne. Dočkají se tamní obyvatelé v dohledné době nějakého přijatelného řešení?
