V tokijské čtvrti Higaši-Nihombaši sídlí krámek Suiko, který se zabývá velkoobchodem jedné z nejtradičnějších japonských věcí: kimona. Dveře se sice otevírají automaticky, jak už je v iksmilionové metropoli zvykem, ale po levici leží rohož tatami a nízký stoleček, které evokují dávné doby, kdy se ještě v Japonsku obchodovalo jinak. Napravo jsou zase regály plné pestrobarevných rolí, jež skrývají látky vyzdobené myriádami vzorečků. „Koničivá,“ pozdravím spořádaně, usedám na zem, přičemž mi šéf firmy, pan Jošijó Kambajaši, nabízí nezbytný čaj. Spolu s průvodkyní, jíž je pro tentokrát učitelka správného nošení kroje Juko Tamura, usedáme na zem, abychom čtenářům týdeníku EURO připravili krátký vhled do fenoménu zvaného kimono. Má budoucnost?
„Obávám se, že se prodej stále snižuje. Během uplynulých třiceti let šly obchody o takovou desetinu dolů. A dvě tři procenta ubývají každý rok,“ říká ředitel Kambajaši, který si v Higaši-Nihombaši založil obchod před řadou dekád. Oblast je prodejem kimon proslulá, najdete zde dvacítku podobných distributorů; v celém Tokiu jich bude ke třem stovkám. Konečných prodejců je pak ve městě nepočítaně. Zatím.
Zabaleni do jedenáctimetrové látky
Kimono je tradiční japonský oděv, přičemž název doslova znamená „věc na nošení“. Původně označovalo veškeré ošacení, ale časem se vžilo jen pro zvláštní dlouhé roucho ve tvaru T, jež se ovinuje kolem těla. Ovšem pozor: vždy levou stranou přes pravou, výjimkou je pouze oblékání mrtvého při pohřbu, jak připomíná ve svých dějinách odívání japanoložka Vlasta Winkelhöferová. Kimona se upevňují širokým a zdobeným pásem zvaným obi – a ano, to jsou ony „batůžky“, které mají na zádech uvázány cupitající Japonky. Omezuje tedy kimono skutečně pohyb? „Trochu ano. Přeci jen musím přiznat, že to není oděv úplně vhodný do dnešního Tokia. Špatně se v něm běhá a spěchá,“ vysvětluje Tamura, jež se přesto do sukna strojí denně. K dobíhání metra nejsou nejvhodnější ani dřeváky geta a sandály zóri.
Kimono dnes nosí především ženy, hlavně při jedinečných příležitostech jako jsou svatby či pohřby. Jaký je zájem u mužů? „Daleko menší než u žen. Jeden muž připadá tak na dvacet dam,“ připouští viceprezident firmy Masaru Kobajaši. Kroje, které bývaly zdobeny i rodinnými erby, si dnes oblékají hlavně lidé věnující se tradičním řemeslům, divadlu, čajovému obřadu, ikebaně nebo sportům (sumó, kendó). Pro nadšence jsou dostupné i lekce, kterak si vybírat a oblékat správné typy kimon v závislosti na ročním období či příležitostech, jak uvázat obi, sladit doplňky a tak dále. Kimono, které se dělí podle druhu zdobení, potisku a výšivek na dva hlavní typy (somé a ori), je svého druhu vědou a rituálem. Na který ovšem není v uspěchané době čas. Málokterá dnešní dáma se ještě umí zavinout bez pomoci.
Hadřík za čtyři miliony!
Různá je i kvalita kimon. Firma Suiko odebírá zboží od dvacítky výrobců, především z Kjóta, které je z asi šedesáti procent producentem nejlepších kousků. Následují oblasti Niigaty a Jamagaty. Existují pochopitelně i význační umělci, po jejichž dílech je značná poptávka. Legendou je kjótský mistr Macui Seisei, jemuž je osmdesát let a jehož kousky se vyvažují zlatem. „Nedivte se. Jedno potištěné kimono se vyrábí třeba dva týdny, ale vyšívaný kus vyžaduje až dva měsíce ruční práce. Tomu pak odpovídá i cena,“ říká Kambajaši. Rodiny si cenné hedvábné kousky, které vydrží nošení po celý život, předávají z generace na generaci. „I já mám kimono po své babičce,“ říká Tamura. Existuje totiž i celé sběratelské odvětví, prahnoucí po „značkových“ produktech. Není výjimkou, že se dotyční děsivě zadluží, aby si opatřili hadřík svého srdce. Ceny jsou skutečně horentní. V luxusním obchodním domě Micukoši jsem zvědavě okukoval dlouhou černou látku s výšivkou, na které visela Čechům nepochopitelná cenovka: 3 995 000 jenů (800 tisíc korun)! A to rozhodně není nejdražší.
Pořídit se sice dají i nepoměrně levnější verze, třeba bavlněná letní jukata, která však bývala druhdy domáckým oděvem, takže puristé se na její nošení po ulicích dívají kriticky. Mladé dívčiny ji však rády navléknou při parties nebo obřích ohňostrojích, jaký třeba zažilo Tokio minulou sobotu. „Rozhodně bych ale svým studentkám nedoporučila, aby se takto procházely po Ginze,“ zmiňuje šarmantní lektorka nejluxusnější tokijskou promenádu.
Tíha, která zlevní kjótský taxík
A co její mladší kolegyně? Chodí často v kimonech? Baví je? „Moc ne. Jsou hodně těžká a je složité se oblékat. Dávám přednost ležernějšímu stylu, třeba džínám,“ říká studentka Mariko (26) z University of Tokyo. A její kolegyně Nozomi (30) dodává: „Stále se ale odíváme do kimon při slavnostním přechodu do dospělosti, ke dvacetinám nebo jiným výjimečným okamžikům.“ Při cestování metropolí Nipponu se s mladými ženami v kimonech setkáte skutečně jen sporadicky; když už, převládá „okimonovaná“ starší generace, zato ale třeba i ve skupinkách vícera babiček (na zabaleného dědečka jsem však nenarazil ani jedinkrát)…
Může snad tento kroj ve městě, kde český termín minisukně pozbývá pravého významu, ještě nějak konkurovat? Mohou být ženy zabalené až po kotníky pro muže atraktivnější? „Věřím, že ano,“ usměje se jakoby cudně dáma, která si je moc dobře vědoma svého zahaleného kouzla, japonské to tradice. A přidává jednu z posledních výhod, kterou tisíciletý oděv má: „Když přijedu do Kjóta, kulturního centra Japonska, a jsem oděna v kimonu, dostanu od taxikářů dokonce zvláštní slevu.“ Každé správné kimono má mít na rubu vepsaný příběh svého vzniku. Nicméně se zdá, že konec jednoho předlouhého příběhu se již nachýlil.
Martin Rychlík, Tokio
stipendista The Japan Foundation
*
BOX (foto štítek):
Cennost s vetkaným osudem
* Každé kimono by mělo být označeno a podepsáno autorem
* Na štítku bývá vepsán i unikátní příběh vzniku kimona
* Slavní tvůrci si za svá díla účtují astronomické částky
* Kvalitní hedvábná kimona se dědí z pokolení na pokolení
* Sběratelé se neváhají kvůli jedinečnému kimonu zadlužit
Pramen: týdeník EURO
*
Popisky:
Bude se líbit? Pánové Jošijó Kambajaši a Masaru Kobajaši předvádějí zákaznici své zboží.
Luxusní výběr. Dáma Juko Tamura si v Micukoši prohlíží kimona v ceně milionů jenů.
ČLÁNKY DO MAILU