Kimova bomba

Uhlídat severokorejský a íránský jaderný program není v amerických silách

Co jiného může severní Korea dělat, než vyvíjet vlastní jadernou bombu? Zemi ovládá totalitní režim, který se bojí vlastního pádu a který bojuje o přežití jak doma, tak na mezinárodní scéně. Který nemůže připustit, aby nebyl brán vážně. Jinak padne. Jiná cesta než vlastní jaderná bomba pro severní Koreu v podstatě neexistuje. Ať si pravicoví intelektuálové a politici říkají, že jde o levicovou propagandu, fakta jsou fakta.
USA daly severní Koreji ultimátum známé pod zkratkou CVID - complete, verifiable, irreversible dismantlement, tedy „úplně, ověřitelně a nezvratně demontovat“ jaderný program. Splníte-li CVID, navážeme dialog a naše vzájemné vztahy se mohou radikálně zlepšit, slibuje Washington. Zaručíme i to, že vás nenapadneme a vyškrtneme vás ze seznamu zemí podporujících terorismus. Poskytneme energetickou pomoc. Ale až splníte naše požadavky.
Spojené státy na Severokorejce tlačily i při jednání takzvané Šestky - Číny, Japonska, Ruska, Jižní Koreje a severní Koreje plus USA. Washington se snažil vytvořit kombinaci pět na jednoho a severní Koreu v podstatě izolovat. Pokoušel se dostat ostatní do situace, kdy odmítnutí CVID bude znamenat automatické schválení sankcí v Radě bezpečnosti OSN. Jak uvedl jeden z úředníků Bushovy administrativy, „necháváme je vykopat si jejich vlastní hrob“.
Severokorejský ministr zahraničí označil ultimátum za „podvodnou nabídku“ a odmítl ho. Režim pokračuje ve vývoji vlastních balistických raket schopných zasáhnout území USA. Úspěšně, jak se zdá, pokračuje i ve svém jaderném programu. Odhady tajných služeb hovoří o tom, že severní Korea má momentálně k dispozici šest až osm atomových bomb. Zatím ne v takové kvalitě, aby je bylo možné vystřelit na Ameriku v raketách Taepodong-2, ale to není až tak podstatné. Prostě je má.
Proč to severní Korea vlastně dělá? Hodlá ovládnout svět? Ani tamní režim přece není natolik šílený, aby nevěděl, že svých osm bomb do Ameriky prostě nedopraví, natož aby ji zničil. Nebo touží po tom být respektovaným a uznávaným hráčem na světové scéně? Možná, ale „kasárenský režim“ Kim Čong-ila daleko spíš doufá, že ukáže svou sílu „dovnitř“, svým vlastním lidem a odradí je od jakýchkoli myšlenek na politické změny.
Vlastní severokorejské vysvětlení světu zní: „Další pronásledování a stupňování tlaku ze strany USA vůči nám budeme považovat za akt vyhlášení války. Jsme připraveni přijmout konkrétní opatření odpovídající takovému stavu věcí… Byli jsme nuceni ukázat, že máme atomové zbraně, abychom zabránili vzrůstající americké válečné hrozbě, a zajistili si tak možnost přežít i ochránit svoji suverenitu.“ Ať už je motivace Severokorejců jakákoli, jedno je zřejmé. Dokázali vyrobit - byť za pomoci třeba pákistánského vědce Abdulaha Q. Khana - funkční jadernou bombu. I přes hrozby USA. To je pro Pchjongjang jednoznačné vítězství.
Ukazuje se, že USA jsou v podobných situacích bezmocné. Výhrůžky nefungují, pokud je zřejmé, že je jejich autor nemůže nebo nechce dotáhnout do konce. Nefungují ani sliby, pokud nemohou uspokojit, pokud by případné přínosy byly menší než odstrašující síla vlastní jaderné bomby.
Američané se vojensky vyčerpávají v Afghánistánu a Iráku a situaci v Íránu a severní Koreji nedokážou kontrolovat. Jediným řešením by bylo vybombardovat - doslova a do písmene - každý zárodečný pokus o vývoj a výrobu jaderné bomby. Kdykoli a kdekoli. Tak jako to udělal Izrael v roce 1981, kdy jeho stíhačky a bombardéry zlikvidovaly irácký jaderný reaktor v Osiraku.
Jenže něco takového není ani v amerických silách. Severní Korea už bombu vyvinula a odpálila, Írán to za pár let udělá také. Své jaderné kapacity ukryl na nejrůznější místa a hluboko pod zem, takže myšlenky na vybombardování jsou bezpředmětné. Amerika prohrává a stratégové z Pentagonu si to uvědomují. Minulý týden alespoň vypustili přes svůj obvyklý kanál - reportéra The Washington Times Billa Gertze - „informaci“, že severokorejská jaderná exploze vůbec nemusela být jaderná, protože byla příliš slabá. Běžný smrtelník nemá možnost zjistit, jak to ve skutečnosti je. Ale bude mnohem prozíravější věřit, že severní Korea jadernou bombu má, než doufat, že si posledních třicet let na jaderný program jen hraje.
Svou prozíravost (a slabost zároveň) prokázala i americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Po zpochybňovaném jaderném testu prohlásila, že Amerika nemá v úmyslu severní Koreu napadnout, ale zároveň Pchjongjang varovala před „takovými sankcemi, jaké nikdy předtím nezažil“. To muselo jaderného diktátora Kima opravdu pobavit, když většinu surovin a potravin mu dodává až dosud přátelsky nakloněná Čína.