Jestli někdo mohl odjíždět ze summitu amerického prezidenta Trumpa s korejským vůdcem Kim Čong-unem jako ten, kdo skutečně ovládá umění dealu, pak to byl Kim. Jeho slib denuklearizace, byť vágní, byl recipročně odměněn podmíněným slibem bezpečnostní záruky ze strany USA, potud jde o ekvivalentní směnu. Jenže nejmladší ze severokorejské dynastie Kimů získal navíc dvě zcela hmatatelné, v domácí propagandě prvotřídně zhodnotitelné a ve vyjednávací pozici v mezinárodních vztazích za hranicemi USA velmi dobře využitelné věci.
Zaprvé – a to člověku musí vrtat hlavou, proč k tomu došlo - ohlásil Donald Trump nečekaně zrušení společných vojenských cvičení amerických a jihokorejských jednotek, což je nejen zcela konkrétní věc, která podle Donalda Trumpa ušetří „spoustu peněz“, ale bude se Kimovi doma skvěle prodávat, protože po ní velmi toužil.
Shodou okolností jsem byl pár dní předtím v Pobaltí, kde také probíhalo nějaké společné vojenské cvičení. Po „dálnici“ (širší dvouproudovka s odstavnými pruhy) mezi Klaipedou (Litva) a Rigou (Lotyšsko) zastavovala policie i protijedoucí vozidla, takže si člověk mohl prohlédnout jak výzbroj zdejších jednotek, tak amerických „humvees“ a bojových vozidel pěchoty v plné parádě. Psychologický dojem takového defilé je docela působivý, takže si člověk dovede představit o trochu plastičtěji, jak takové prohlášení musí působit na Jihokorejce, jejichž desetimilionový Soul je na dostřel dělostřeleckých granátů, a úhlavní spojenec mluví o mrhání peněz na „war games“. Spojené státy mají v Jižní Koreji rozmístěny jednotky v počtu 28 500 vojáků, technicky vzato v bojové pohotovosti, kteří v srpnu na společný „dril“ nepojedou. Vojtěch Filip, když trvá na tom, že česká armáda se takových cvičení v Pobaltí nemá účastnit, by to nedovedl říct lépe a v Kremlu potěšit více.
Běh na dlouhou trať: denuklearizace KLDR by trvala až 15 let
Druhá věc je, že Donald Trump se severokorejským diktátorem soucítil způsobem, který se vymyká diplomatické zdvořilosti. Když si neochotně potřásl jeho předchůdce Barack Obama rukou s Raúlem Castrem nebo Hugem Chávezem, měla to tehdy celá americká pravice pomalu za vlastizradu, přičemž ani v Demokratické straně to nebylo odměněno potleskem („Naivní,“ konstatovala Hillary). Když teď Donald Trump mluví o Kimově těžkém mládí, absentujících rodinných demokratických vzorech a jeho lásce k severokorejskému lidu a zemi, máte pocit, že musel podstoupit speciální trénink v tom, jak si tuhle narušenou mladou „psýché“ citově získat.
Možná je to Trumpova speciální kvalifikace dohlédnout do jemného nitra autokratů, kteří nechali popravit své příbuzné a kohokoli, kdo ohrožoval jejich konsolidaci moci, a udělat s nimi „deal“, který ani oni nemohou odmítnout.
Akorát si člověk říká, že podle stejného metru by mělo být o dost snadnější pochopit, proč americko-íránské vztahy dopadly tak, jak dopadly, a jakou roli v tom sehrál vnuk jednoho amerického prezidenta, coby operativec CIA (Kermit Roosevelt jr.) při svržení iránského premiéra Muhammada Mosaddeka v roce 1953. Jasně, že to je dávno, ale zrovna v případě dynastie Kimů je tam dost podobná časová osa, ale úplně opačné zavinění. Co takhle udělat velké gesto a říct, že je mi líto, a plédovat za nukleární odzbrojení a přátelství i tady?
Nobelovka by byla namístě, Donalde.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka: