Bitva o sportovní přenosy překračuje rozumné meze
V NĚMECKU se vzbouřil sám kancléř Gerhard Schröder. Objevilo se totiž neslýchané nebezpečí: německý fotbalový fanoušek mohl přijít o zápasy příštích dvou fotbalových mistrovství světa na veřejnoprávní televizi. Mediální magnát Leo Kirch, který se svými společníky nakoupil vysílací práva pro celou Evropu za
2,2 miliardy dolarů, vznesl cenové požadavky, na které veřejnoprávní ARD a ZDF nemínily přistoupit. Pro Kircha by ostatně bylo výhodnější, kdyby práva prodal placeným (kabelovým či satelitním) televizím nebo i svým vlastním komerčním kanálům. Divákovi hrozilo, že většinu zápasů uvidí jen v případě, kdy si zaplatí za specializovaný kanál.
Zdálo se, že vyjednávání kolabuje. Na konci února tedy zasáhl Schröder. „Pane Kirchu, řekněte svým lidem, ať zasednou za jednací stůl s lidmi z ARD a ZDF, prohlásil kancléř na jednání Sociálnědemokratické strany v Mainzu. O silném politickém tlaku na magnáta nebylo pochyb. A zřejmě to zabralo. V březnu už se Kirch s veřejnoprávními televizemi domluvil. I tak ovšem nikdo nezná přesné podrobnosti tohoto dealu a neví, co vše ARD a ZDF Kirchovi přislíbily. Veřejnoprávní televize totiž zase vlastní práva na fotbalové mistrovství Evropy a olympijské hry…
Jedno je nicméně jisté. Také českým divákům nyní hrozí, že většinu zápasů mistrovství světa v Jižní Koreji a Japonsku v příštím roce neuvidí (viz str. 22). Jestliže doma v Německu musí Leo Kirch brát ohledy na politiku i veřejné mínění, v Česku ho takové „zbytečnosti asi příliš nevzrušují. Kromě toho zatím nic nenasvědčuje možnosti, že by se někdo z českých politiků vůbec pokusil o útok podle Schröderova vzoru.
To v Británii je to jinak. Skupina více než čtyřiceti labouristických poslanců žádá Kircha, aby zachoval možnost sledovat zápasy mistrovství světa obyčejným divákům. „Budou vrcholné sportovní události patřit celému národu, nebo jen části šťastnějších předplatitelů? ptají se zástupci lidu. Spojené království zažívá bitvu právníků. Část tvrdí, že celé mistrovství je podle zákona chráněno pro veřejnost a náleží celoplošným televizím. Druhá část míní, že chráněny jsou pouze zápasy britských týmů a klíčové duely.
Na dnešní bitvu zadělala mezinárodní fotbalová federace FIFA už před pěti lety. Tehdy se rozhodla, že vysílací práva na světový šampionát nebude nadále prodávat Evropské vysílací unii (EBU) sdružující veřejnoprávní televize jako doposud, byť zpočátku slibovala opak. FIFA argumentovala tím, že EBU platí málo, a že přesto některé veřejnoprávní televize na šampionátu slušně vydělávají.
Leo Kirch využil příležitosti. Nebylo to ostatně poprvé. Magnát, kterému je 74 let, vstoupil do televizního podnikání tím, že nakoupil práva na distribuci filmu Federica Felliniho Silnice (La Strada) v Německu. Následovala práva na další filmy a sportovní přenosy. Při posledním „kaufu se Kirch letos spojil se společností EM.TV a nyní společně ovládají
75 procent společnosti SLEC – majitele vysílacích a merchandisingových práv na závody Formule 1. Málokdo symbolizuje proměny televizního a sportovního byznysu tak jako Leo Kirch.
Jenže bouří se nejen diváci a politici. Největší francouzská televizní skupina TF1 varovala, že bude některé sportovní události bojkotovat. Mistrovství světa ve fotbale 2002 prý mezi ně patří také. Přitom tato televize kolem jediného zápasu – finále minulého šampionátu v roce 1998 Francie – Brazílie nasbírala reklamu za rekordních 7,4 milionu dolarů.
Tomu, že sport ovládl byznys, se nelze divit. Finanční toky postavené na tržních principech jsou nezbytné k tomu, aby každý dostal díl, který si zaslouží. Celý fotbal díky komercializaci získává peníze pro další rozvoj. Doby, kdy se leckde nesmyslně skrýval profesionální status hráčů, jsou pryč. Ve fotbalu musí platit podobná pravidla jako v jiných oborech.
Dnešní handrkování mezi Kirchem a jeho obchodními „partnery však překročilo rozumné meze. Spíše než slovo „jednání by se už mnohdy hodil výraz „vydírání . Byznys ve sportu nabral takové obrátky, že se často nedá mluvit o srovnatelných pravidlech jako v jiných oblastech podnikání. Fotbalista se na rozdíl od jiných pracovníků stává pouhým zbožím, byť se mnozí hráči jako zboží necítí vůbec špatně. Kirch nepořádá v jednotlivých zemích veřejné soutěže na vysílací práva, ale zákulisně vyjednává s potenciálními zájemci. Ti se pak podezírají mezi sebou, kdo nakonec německému magnátovi ustoupí. Od Kircha nelze nic jiného čekat, ale mezinárodní sportovní federace by se mohly postarat o transparentnější prostředí.
