Jihoamerické Peru má řadu zajímavých ovocných druhů, které svět prakticky nezná. Nový hit by se mohl jmenovat čerimoja
Peruánská padesátnice Bely Ercila Larríová Pérezová volá na syna, aby předvedl, jak se sklízí čerimoja.
Mladík uchopí dlouhé bidlo, které je na konci opatřené kuželovitým košíčkem. Pohledem ze země hledá v husté koruně pětimetrového stromu plod, jehož zelená slupka už dostává žlutý nádech, což je známkou zralosti. Když ho najde, natáhne k němu tyč, ovoce uchopí do česače a pak tyčí lehce kroutí, aby stopku půlkilového plodu odtrhl od větve. Pak ho něžně pokládá do nůše. Čerimoja vyžaduje opatrnost, protože se velice snadno natluče, za což by zemědělci pykali sníženou výkupní cenou.
Zmrzlina, jogurt i frappuccino
„Tahle velikost je pro trh ideální, ale občas se nám urodí i kusy velké jako meloun,“ říká farmářka, když plod s bělostnou dužninou láme na polovinu. Je sladký, osvěžující a tak šťavnatý, že se prakticky nedá sníst, aniž byste se celí neulepili. V jihoamerickém Peru narazíte na čerimoju na trzích, ochutnat ji ale lze i ve zpracované formě ve zmrzlinách, sladkostech, jogurtech nebo mléčných koktejlech. Dokonce i v lokálních pobočkách kavárenského řetězce Starbucks ji prodávají jako příchuť frappuccina.
„Stromy by šlo samozřejmě zastřihovat tak, aby větve nerostly příliš vysoko a ovoce bylo dostupnější, ale to bych to příliš usnadnila těm, kteří mi sem bez povolení chodí sklízet v noci,“ vysvětluje Larríová, která dřeviny nechává až do sklizně svému osudu.
Jen jednou za dva tři týdny nechá celý pozemek zaplavit vodou, kterou od řeky do kopců vyhání systém čerpadel.
Ve stejném údolí San Mateo de Otao, které se nachází 50 kilometrů na východ od metropole Limy po prudkém stoupání prašnými serpentinami v nadmořské výšce zhruba dva tisíce metrů, hospodaří s ovocnými stromy i Jaqui Leónová Riquezová.
Dvaačtyřicetiletá žena, která se po letech úřednické práce na ministerstvu kultury vrátila na pole rodičů, je takovou lokální verzí Baracka Obamy. Často optimisticky říká „Sí, se puede“ – tedy volně přeloženo —Ano, jde to“. Je to inovátorka ve velmi konzervativním zemědělském prostředí, když třeba zkouší rozjíždět pěstování v Peru neznámých malin.
Její progresivnost vystihuje už pokrývka hlavy. Na rozdíl od své sousedky nemá na vlasech tradiční nepraktický slaměný klobouk připomínající cylindr, ale obyčejnou baseballovou čepici. Moderněji vypadají i její sady. Větve její zaměstnanci kvůli snadnější sklizni pravidelně zastřihují a nedostatková voda se nerozlévá zbůhdarma po celém pozemku, ale pomocí kanálků v kamenité půdě teče přímo ke stromům a jen po omezenou dobu. Navíc nespoléhá pouze na řeku, která se v létě mění ve vyschlou strouhu, a v jednoduchých rezervoárech si šetří dešťovou vodu.
Obě ženy sice používají odlišné pracovní postupy, ale obě patří k družstvu, které se pokouší dostat čerimoju na zahraniční trhy. Slibují si od toho, jak jinak, vyšší výdělky. Zatím jim však v cestě stojí příliš překážek na to, aby se toto ovoce v cizině stalo žádaným artiklem, a ne jen občasnou kuriozitou.
„Plody pro export musíme kus po kusu vyleštit, vložit do síťky, která zmírňuje riziko potlučení, srovnat do bedýnek podle velikosti a sami odvézt na letiště, odkud se vzduchem přepravuje do Kanady. Taková doprava je velice drahá, takže výkupní ceny pro nás nejsou takové, aby se nám práce navíc vyplatila,“ líčí Leónová s tím, že i do okolních zemí je vývoz příliš nákladný, protože sousedé si své rolníky proti cizí konkurenci chrání vysokými cly.
Farmáři z oblasti San Mateo de Otao tak dále své ovoce prodávají velkoobchodníkům, kteří si s náklaďákem dojedou pro čerimoju až do jejich vesnice, aby ho druhý den rozprodali limským trhovcům. V roce 2015 jí peruánští zemědělci vypěstovali 20 tisíc tun, ale jen procento z toho množství se dostalo do ciziny. Naprostá většina čerimoji navíc skončila v sousedním Chile, jehož vlastní produkce nestačí na pokrytí domácí poptávky.
Čerimoja se musí naučit cestovat
Čerimoja je chutný plod plný vitaminů a má mít i preventivní účinky proti rakovině. Pěstitelé ji však ne a ne dostat do světa. I když šanci zjevně má. Před necelými čtyřmi desetiletími začalo svět dobývat neznámé a původně čínské kiwi, které na Novém Zélandu pěstovali v masovém měřítku na export do USA. „Sem do Peru proniklo v 90. letech. Kupovala jsem ho tehdy synovi ke svačině do školy, kde mu kvůli té zvláštnosti říkali ‚kluk s krásným ovocem‘. A dnes je kiwi tady v Limě naprosto běžné,“ vzpomíná novinářka Norma Rojasová, která je šéfredaktorkou odborného časopisu AgroNegociosPerú.
Čerimoji dává ze všech původních peruánských plodů (a že jich je) největší šance na zopakování úspěchu kiwi. I když do něj má v současné době ještě hodně daleko. „Především se musí čerimoja naučit cestovat,“ říká s nadsázkou. Ovoce má totiž velmi slabou slupku, takže se může snadno potlouct a kazit. Stát nebo zemědělská univerzita by podle ní mohly vyčlenit finanční i lidské prostředky na to, aby se vyšlechtila odolnější odrůda.
Také chybí infrastruktura, která je běžná ve středoamerických banánových republikách – především chladicí boxy, ve kterých by šlo sklizené plody přepravit tak, aby dozrály až na pultech v západních obchodech.
„Jako u většiny ovoce je problém, že stromy potřebují několik let růst, než začnou dávat první úrodu, takže se nedá okamžitě reagovat na změny v poptávce,“ vysvětluje Rojasová s tím, že by v jejím nabuzení mohl stát na zahraničních trzích pomoci tím, že by na kulinářské festivaly vysílal kuchaře pověřené dělat zákusky právě s použitím čerimoji. Není to od věci, protože Peru svoji skvělou kuchyni běžně používá jako nástroj diplomacie.
Farmářka Leónová, která z čerimoji pro vlastní rodinu připravuje řadu pochoutek (včetně pálenky čerimojovice), vzpomíná, jak na jednom limském gastronomickém festivalu nabízela k ochutnání podomácku vyrobený krém. „Ochutnal ho tam nějaký Francouz a byl tak nadšený, že si ho chtěl u mě objednat dvě tuny,“ směje se s tím, že jako malá producentka ovoce jednoduše nemůže tak velkou objednávku přijmout.
Peruánce včetně politické elity nedávno rozlítila zvěst, že si tolikrát proklínaní sousedé z Chile chtějí čerimoju, kterou pěstují v obdobném rozsahu jako Peru, celosvětově patentovat pod názvem chilemoya, a okrást je tak o jejich ovoce. Byla to fáma, ale emoce vzbudila silné. Jinak ovšem erár nedělá nic, čím by podpořil větší rozmach unikátního ovoce.
Farmářka Leónová dává jako příklad tohoto zanedbávání ministerstvo zemědělství, které sice čerimoju řadí k vlajkovým lodím peruánské rostlinné produkce, ale přitom plánuje postavit jednu ze svých úředních budov přímo v sadu, kde roste většina ze 450 odrůd, které pod Andami znají a jež by mohly být využity při dalším vědeckém vylepšování nejpoužívanější odrůdy zvané cumbe.
Vývozci z hor radši borůvky
Alfonso Felipe Velásquez Tuesta je prezidentem státní organizace Sierra Exportadora (volně přeloženo Vývozci z hor), která má poskytovat obyvatelům And pomocnou ruku při expanzi na zahraniční trhy.
Při setkání v jeho limské kanceláři několikrát zopakuje: „Tímto rozhovorem jste mi dal podnět, abychom se čerimojou více zabývali. Nyní se ale více soustředíme na produkty, o kterých víme, že je po nich na Západě poptávka.“ Jeho organizace tak například podpořila zemědělce školeními, semeny, hnojivy a hlavně sehnáním odběratelů, aby se pustili do pěstování borůvek, které mají v pobřežních peruánských horách ideální podmínky. V roce 2013 jich vyvezli jen za pět tisíc dolarů, v roce 2015 už za 90 milionů. Je to obrovský boom, byť běžný Peruánec se o něm nedozví. Na tržištích se bobulky neprodávají a v supermarketech jsou na pultech jako drahá vzácnost, dovezená ze severu, pod anglickým názvem Blueberries, byť pro ně má španělština slovo arándanos.
Podobně úspěšně Peru skočilo na produkci avokáda. „Z nulového vývozu na začátku tisíciletí jsme se během patnácti let stali světovou exportní dvojkou za Mexikem. Právě to díky své geografické poloze na jižní polokouli nahrazujeme v zásobování trhů, když je na severu zima,“ vysvětluje Velásquez.
Ostatně i obě výše citované farmářky dnes žijí především z pěstování avokáda a uvažují o tom, že se také pustí do borůvek. Naopak další vysazování čerimojovníků, které se nyní ztrácejí mezi avokádovníky, zatím neplánují. V rozlehlých sadech se tak bude zřejmě dál pěstovat jen na druhé straně Atlantiku v Andalusii, kde čerimoju španělští navrátilci z Ameriky vysázeli zřejmě už v 16. století, kdy užitkové rostliny cestující z kontinentu na kontinent představovaly předvoj globalizace.
Na jihu Pyrenejského poloostrova se sklízejí čtyři pětiny světové produkce původně výhradně andského ovoce, které ale ani odtud neputuje dále do světa, protože její naprostou většinu snědí sami Španělé. Čerimoja stále čeká na své skutečné objevení. Jaqui Leónová na otázku, zda se to může podařit, odpovídá díky svému optimistickému naturelu:
V Peru narazíte na čerimoju na trzích, ochutnat ji ale lze i ve zpracované formě ve zmrzlinách, sladkostech, jogurtech nebo mléčných koktejlech.
O autorovi| Tomáš Nídr, Spolupracovník redakce
