Levice znovu dokázala, že si podnikatelského sektoru nijak zvlášť nepovažuje. Aje to černé na bílém, začíná platit nový zákon o nemocenské. Přímo pro nemocné se v podstatě nic nezmění, zato zaměstnavatelé by si už měli začít tvořit speciální fond pro dobu chřipkových epidemií, letních angín či zimních nastuzení.
Aje to černé na bílém, začíná platit nový zákon o nemocenské. Přímo pro nemocné se v podstatě nic nezmění, zato zaměstnavatelé by si už měli začít tvořit speciální fond pro dobu chřipkových epidemií, letních angín či zimních nastuzení. To bývají nejčastější nemoci, které se do čtrnácti dnů vyléčí. A to je také doba, kterou budou muset firmy zaměstnancům proplácet v případě jejich onemocnění.
Podnikatelé se už rok proti připravovanému zákonu bouřili - a zbytečně. Vládní sociální demokracie a opoziční komunisté zákon protlačili.
I přes námitky Senátu, i přes veto prezidenta republiky. Argumenty, že především malé a střední firmy na tuto reformu finančně doplatí, tvůrce zákona nezajímaly. Vždyť nemocní své peníze dostanou a státu se finančně uleví.
Levice tak znovu dokázala, že si podnikatelského sektoru nijak zvlášť nepovažuje. Důležitější je viditelně neohrozit pracující. Háček se skrývá právě v tom slůvku „viditelně“. I když nový zákon dává pracujícím nárok na stejné dávky v nemoci jako dosud, může na řadu z nich dopadnout jako kladivo. Alergici, matky s malými dětmi, starší pracovníci, lidé trpící na nachlazení - ti všichni budou pro firmy rizikovou pracovní silou. Nejenže podnik musí v případě nemoci zabezpečit provoz, nyní jim ještě bude povinen vyplácet náhradu mzdy. A stát finanční odpovědnost převezme až patnáctý den. Jistě, zaměstnavatelům se sníží procento povinného odvodu na pojistné, to ale zdaleka nevyváží náklady na výplatu náhrady mzdy.
Jakou firmu by taková věc netrápila? Inu, podle propočtů takovou, která má jen minimum zaměstnanců, a to ještě takových, kteří mají vysoké platy nad 22 tisíc hrubého. Ovšem právě takoví lidé moc nestonají - nemoc je sklátí tak jednou do roka. A když, raději obětují část dovolené, což je finančně výhodnější pro ně i pro jejich zaměstnavatele. A ostatní? Nejlepší bude je propustit, což zaměstnanosti neprospěje. Ve své podstatě je ovšem z hlediska státu návrh geniální - zbaví jej povinnosti platit za nejčastější (tedy krátkodobé) onemocnění a přesune odpovědnost na podnikatele. Ten musí platit nebo dokázat, že „jeho“ nemocní jsou lemplové a chtějí se z práce jen ulít. Taková detektivní práce ale není až na výjimky úkol podnikatelů. Jejich základním úkolem je podnikat.
Jeden problém nový zákon řeší. Firmy, které nebudou mít krátkodobě co na práci, asi nebudou přemlouvat pracovníky, aby zůstali na „neschopence“. Chtěl-li ale stát zamezit právě tomuto, měl se víc zaměřit na kontrolu lékařů.
Zákon je koneckonců zmatečný i po stránce právní. Podniky státu odvádějí za zaměstnance pojištění, ale zároveň jim mají nahrazovat po určitou dobu nemoci část mzdy. Čisté řešení by bylo jiné - jestli stát nechce garantovat všeobecné pojištění, ať jej zruší. A každý ať si platí zdravotní pojištění za sebe.
