Kladivo na lži a mýty o lithiu

16. 10. 2017

Kdo by to byl řekl, že právě nejlehčí kov s atomovým číslem tři se stane předmětem těžkých předvolebních přestřelek a politici si jím začnou bezmála rozbíjet hlavy.

Levicová ČSSD tvrdí, že je vše v pořádku, když ministr průmyslu Jiří Havlíček na počátku října podepsal memorandum o porozumění s australským investorem o budoucí těžbě lithia u Cínovce. Babišovo ANO 2011, Okamurova SPD a komunisté hovoří o zlodějině a obřím skandálu, naopak pravicová opozice věc příliš nekomentuje. Jak to tedy je?

Memorandum o porozumění je z podstaty nezávazný dokument, který pouze říká, že by bylo hezké, kdyby se jednou v Česku těžilo, a že stát nebude házet australskému investorovi klacky pod nohy. Rozhodně se tedy nejedná o důvod ke svolání mimořádné schůze parlamentu a k výrokům o megatunelu a okradení státu o stovky miliard korun.

Těžit se musí umět

Odpůrci, kteří nechtějí pustit australskou společnost European Metals Holdings (EMH) k těžbě lithia a dalších kovů v Krušnohoří, používají řadu zavádějících argumentů.

Irituje je už to, že se jedná o zahraničního investora. Samozřejmě si lze představit, že by těžbu prováděl nějaký státem ovládaný podnik - Diamo či firma ze Skupiny ČEZ. Jenže takový podnik by musel chtít lithium těžit a musel by to umět. Tyto dvě podmínky nejsou ze strany jmenovaných podniků naplněny.

Až přijdou těžaři. Zásoby lithia v Krušných horách jsou velké, ruda ale není vydatná

Firma EMH se k ložisku u Cínovce dostala díky tomu, že již v květnu 2012 koupila malou českou firmu Geomet. Do jisté míry lze hovořit o australskočeském podniku, neboť dva Češi - Pavel Reichl a Richard Pavlík - sedí v nejvyšším vedení EMH a drží část akcií této společnosti. Jen tak mimochodem, akcie EMH se obchodují na australské burze a každý, kdo si myslí, že těžit lithium je skvělý nápad, si je může koupit.

S kotací na burze souvisí informační povinnost, díky níž se lze o projektu firmy EMH v Krušnohoří dozvědět mnoho zajímavého. Například to, že náklady na otevření dolu a zpracování vytěžené suroviny vyjdou v přepočtu na 8,5 miliardy korun. Riziko, že to z různých důvodů nedopadne, je vysoké.

Pokud se projekt podaří dotáhnout, zisk z těžby se má pohybovat okolo půl miliardy korun ročně. Není to tedy žádný skandál, podobné sumy - často i více - v Česku vydělává kdejaký zahraniční výrobce autodílů.

Ze snu noční můra

Umírnění kritici mají pravdu v tom, že stát by z těžby měl něco mít. Problém je, že poplatek z vytěženého lithia byl v minulých letech stanoven na (nepříliš vysokých) 10 692 korun za tunu. Pokud bude EMH podle plánu těžit 3800 tun čistého kovu ročně, státní kasa z toho bude mít zhruba 40 milionů korun. Pokud připočteme zdanění ve výši 19 procent z vykázaného čistého zisku těžební společnosti, může to být někde okolo 150 milionů korun ročně. Debata o rozumném navýšení poplatku je namístě, ale nárůst nesmí být příliš vysoký, protože v tom případě by u nás nikdo netěžil.

Před nízkým výnosem pro stát varovala Greenpeace:

Stát získá z ceny lithia jen zlomek, varuje Greenpeace

Samozřejmě nikdo nebrání nové vládě, která nastoupí po volbách, aby si s australským investorem vyjednala nové, výhodnější podmínky. Již dnes je ve hře kapitálový vstup státního podniku Diamo do projektu; materiál o účasti Diama na případné těžbě a zpracování lithia v Česku má ministerstvo průmyslu předložit vládě do poloviny listopadu. Pokud popustíme uzdu fantazii, férové by bylo uvedení akcií EMH na pražskou burzu. Přínosem by byla informační otevřenost a dostupnost akcií pro širší okruh domácích investorů.

Jistý prostor ke zlepšení tedy je, ale zuřivé výroky Andreje Babiše či Tomia Okamury už příliš zavánějí zmařením celého projektu. S ním padne i sen o umístění celého řetězce od těžby přes zpracování až po výrobu lithiových baterií na českém území. V takovém scénáři budeme dál dovážet lithiové baterie z východní Asie a nadávat na dominantní pozici Číny a rostoucí obchodní deficit. Sen o lithiové velmoci střídá noční můra.

Přečtěte si komentář Pavla Párala: