V oblasti dlouhodobé fiskální odpovědnosti mezi slovy Baracka Obamy a jeho činy zeje propast
V postmoderní politice je to běžný podvodný trik. Uzmout si oblíbený pojem s vysoce pozitivním nábojem, vyprázdnit ho, naplnit opačným obsahem a vepsat si ho do štítu. V našich šířkách takto pravidelně znásilňovanými pojmy jsou „boj s korupcí“, „pokora“, „služba veřejnosti“. Ve Spojených státech takovou roli hrají „kruté pravdy“. Během prezidentské volební kampaně v roce 2008 Barack Obama opakoval s vytrvalostí zaseknuté desky: „Budu vám říkat kruté pravdy – nikoli to, co slyšet chcete, ale to, co slyšet potřebujete.“ Věděl dobře, že právě to Američané chtěli slyšet především.
Rok a půl před koncem Obamova prvního funkčního období je jasné, že jeho tehdejší pravdy měly krátký dech a záhy vzaly zasvé. Nemám na mysli obecně známé sliby jako uzavření Guantánama, ukončení zaoceánských válečných tažení či zdanění vyšších příjmových skupin. Ani v těch společenských oblastech, na jejichž rozvoji si Barack Obama obzvlášť zakládá, nebylo v podstatě hnuto prstem. Tak třeba vzdělání a věda, jejichž pronikavý rozmach prezident přislíbil v letošním Poselství o stavu Unie, prožívají stále stejný útlum, jaký zakoušely před vzletným Obamovým řečněním o „okamžiku Sputniku“. Absolventi univerzit se přiživují u rodičů, neboť pro ně schází zaměstnání. Po celých Spojených státech houfně zanikají celé školní obvody, ruší se výuka matematiky a přírodovědných předmětů, některé školy jsou v provozu jen čtyři dny v týdnu. Vina za vzedmuté rozpočtové deficity se dá po nějakou dobu svalovat na předchůdce, leč do nekonečna to nejde. I slepému je zřejmé, že v oblasti dlouhodobé fiskální odpovědnosti mezi prezidentovými slovy a činy zeje propast a že spíše než kruté pravdy volí snadné cestičky. Američani ho mají obdivovat hlavně proto, že je údajně zachránil před nejhorším.
Reforma zdravotnictví, kterou prezidentův tábor vydává za svůj světoborný úspěch, je ve skutečnosti největším výdajovým dobrodružstvím od dob zavedení Medicare, aniž by byly zajištěny náležité příjmy státní pokladny. Zákon sice předpokládá o něco vyšší zdanění zaměstnavateli poskytovaného zdravotního pojištění nadstandardních úkonů, jenže i tato doložka vstoupí v platnost až po případném ukončení Obamova druhého funkčního období. Tváří v tvář pokračujícímu ekonomickému úpadku si Obama nadále nalhává, že jeho způsob vládnutí si může Amerika dovolit po další čtyři roky. Teď, když se na plné obrátky rozjíždí prezidentská volební kampaň, nikdo ve Washingtonu vážně neočekává, že ještě před rokem 2013 lze učinit cokoli pro snížení nebetyčné zadluženosti.
A světe, div se, čelný republikánský uchazeč o Bílý dům Tim Pawlenty opět slibuje Američanům „kruté pravdy“. „Mohl bych vám slíbit, že když mě zvolíte, odstraním čtrnáctibilionový dluh, vytvořím deset milionů nových pracovních míst, z gruntu překopu systém sociálního a zdravotního pojištění, a to všechno bez jakýchkoli bolestivých zásahů,“ řekl, když oznamoval svou kandidaturu na prezidentský úřad. A dodal: „Anebo se mohu pokusit o něco jiného. Mohu vám prostě říct krutou pravdu.“
Opět se ukázalo, že slib mluvit pravdu a nic než pravdu se v politice tak nějak náramně pojí s planými sliby snést modré z nebe. Když tentýž Tim Pawlenty odhalil své ekonomické plány, seznali odborníci, že je to snůška přání, která jsou otcem myšlenky. Počítá kupříkladu s hospodářským růstem v míře, která v moderních amerických dějinách nebyla nikdy dosažena. Počítá se zploštěním a snížením daně, aniž by odstranil nespočetné odpisy, úlevy a výjimky zabudované do daňového systému. Ekonomové spočítali, že by realizace Pawlentyho plánu během příští dekády přišla Ameriku na dalších jedenáct bilionů dolarů. Pawlenty, zdatný spořílek z dob, kdy byl guvernérem státu Minnesota, nasadil nyní laťku slibů tak vysoko, že budou-li ho ostatní uchazeči chtít něčím trumfnout, budou se muset oddat ještě bezuzdnějšímu populismu.
Americký volební systém je zařízen tak, že v každém okamžiku se země nachází někde uprostřed volebního cyklu. Demokraty a republikány od sebe dělí opravdové filozofické příkopy a volební kampaně jsou dobrou příležitostí si rozdíly vyříkat. V roce 2012 proti sobě budou stát republikánská představa státu, který udrží podíl sociálních výdajů na 18 procentech HDP, a Obamova nabídka utrácet na stejné účely 25 procent. V zájmu Spojených států by bylo zvolit takového prezidenta, který by uměl kruté pravdy nejen naslibovat, ale také prosadit.
