V Novém Dvoře roste klášter trapistických mnichů
„Stranou ponecháváme nesmírné výšky chrámů, jejich neúměrnou délku a nadbytečnou rozlehlost, okázalou pýchu uhlazených ozdob, podivné malby, které k sobě vábí zraky věřících, čímž jim brání ve zbožnosti.“
(sv. Bernard z Clairvaux)
Ora et labora
Modli se a pracuj, zní základní příkaz mnišského života, jak jej v 6. století formuloval sv. Benedikt. Trapističtí mniši jej dnes naplňují stejně přísně a doslovně jako jejich předchůdci hluboko ve středověku. Jediný rozdíl je snad v tom, že lomené gotické oblouky v jejich klášterech nahradil architektonický minimalismus.
Trapisté, reformní větev starobylého cisterciáckého řádu, jsou jednou z nejpřísnějších řeholí v rámci katolické církve. Mniši se straní okolního světa a svůj život žijí v tichu a rozjímání. Společně pracují na polích, věnují se modlitbě a studiu. Vše, co by člověka mohlo rozptylovat a odvádět jeho pozornost, je z jejich životů vykázáno. Snaží se o maximální prostotu ve všem, co dělají a čím se obklopují, aby se o to více mohli soustředit na Boha.
To, že v České republice, jednom z nejateističtějších států Evropy, vzniká nový klášter, by samo o sobě bylo zprávou hodnou pozornosti. Příběh trapistického kláštera v Novém Dvoře však zní skoro až neuvěřitelně.
Uprostřed lesů a pastvin v zapadlém koutě západních Čech roste moderní klášterní komplex podle projektu módního britského architekta Johna Pawsona. Ten v minulosti navrhoval například newyorský butik Calvina Kleina, dům Marthy Stewartové na Long Islandu nebo vilu Saatchi House v Londýně.
Bratr architekt
Trapisté tedy nejsou právě typickým klientem, pro jaké John Pawson většinou pracuje. Takovým by však asi nebyli pro nikoho. Žádný z žijících architektů patrně nemá zkušenosti se stavbou katolického kláštera. Jediným moderním příkladem této stavební úlohy je dominikánský klášter La Tourette, který byl postaven mezi lety 1953 až 1960 podle projektu Le Corbusiera.
Jako zastánce architektonického minimalismu nicméně Pawson uvádí právě strohou cisterciáckou gotiku jako jeden ze svých inspiračních zdrojů. Myšlenkové souznění mezi Pawsonovým dílem a řádovou tradicí vycítili i mniši ze Sept Fons, mateřského kláštera novodvorských trapistů, když přemýšleli, komu stavbu svěřit. „Je to moderní a cisterciácká architektura zároveň,“ prohlásil prý opat otec Patrick. „Kdybychom někdy stavěli klášter, mělo by se to dělat právě tímto způsobem.“
Když mniši Pawsona poprvé navštívili v jeho londýnském ateliéru, měli obavy, zda bude ochotný pracovat za honorář, který mu mohli nabídnout. Pro něj to však byl úkol, o jakém vždy snil. „Ve skutečnosti nešlo o tak malé peníze a já měl strach, že by mi tu zakázku nemuseli dát,“ vzpomínal Pawson v jednom z rozhovorů. Několikrát se také vyjádřil, že Nový Dvůr považuje za zakázku svého života. „Jsem mnichům hluboce vděčný, že mi poskytli tuto jedinečnou příležitost,“ řekl mimo jiné při pokládání základního kamene klášterního kostela.
Pawsonův český spolupracovník, plzeňský architekt Jan Soukup, to vidí podobně: „Takovouhle zakázku by mohl odmítnout jen naprostý blbec. To je něco, co se děje v životě jen jednou. Poslední cisterciácký klášter se v Čechách zakládal v roce 1360.“
V tichu a prostotě
Státi se trapistickým mnichem vyžaduje pevnou víru a vnitřní sílu. Klášter je světem sám pro sebe, a kdo by nebyl plně rozhodnut pro zvolenou cestu, životní styl mnichů by jen těžko vydržel. Vstupem do řádu se člověk zříká vnějšího světa. Jeho jediným domovem se stává klášter a rodinou komunita spolubratří. Do kláštera nemá přístup nikdo zvenčí a mniši jej také jen zřídkakdy opouštějí.
Denní rozvrh je přesně naplánovaný a jednotlivé dny se od sebe příliš neliší. Mniši vstávají vždy o půl čtvrté ráno a po celý rok dodržují půst. Časové úseky věnované modlitbě a práci se střídají, každý okamžik jejich života je však pojímán jako liturgie. Byť jsou téměř neustále pospolu, pokud nemají dobrý důvod, proč hovořit, nemluví. Neexistuje, aby si třeba jen tak poklábosili o počasí. Svou mysl mají plně soustředit k Bohu.
Na otázku, zda má takovéto pojetí zbožnosti v dnešní době smysl, odpovídá generální vikář plzeňské diecéze přirovnáním ke vzácnému koření. „Jsem přesvědčen, že duchovní hodnoty patří do dnešního světa tak, jako byly součástí života generací a generací našich předků. Jako špetka soli či koření vhodně doplní pokrm, může jediný klášter v západních Čechách přinést větší pestrost a inspiraci širokému a dalekému okolí. Ústraní nemusí znamenat lhostejnost nebo útěk ze života, naopak, je často výzvou, aby člověk překonal sám sebe, zbavoval se sobectví a závislosti na pomíjivých hodnotách a rostl v lásce k životu jako takovému, k Bohu i k bližním,“ říká páter Adrián Pavel Zemek.
Kostel místo stájí
Mniši, kteří se usadili v Novém Dvoře, přišli do Čech z Francie. Většinou jde o Čechy, kteří do kláštera Sept Fons vstoupili v průběhu devadesátých let. „Naše komunita se tak rozrostla, že jsme se rozhodli postavit nový klášter. Jsme věřící, chceme se snažit rozumět tomu, co po nás Bůh žádá, a řídit se tím. Když přišlo tolik bratří z Čech, bylo evidentní, že máme stavět zde,“ vysvětluje představený novodvorského kláštera, bratr Samuel, proč si mniši vybrali Českou republiku a ne třeba mnohem katoličtější Polsko.
Zchátralý barokní statek Nový Dvůr našli až poté, co navštívili asi padesát jiných lokalit na Moravě i v Čechách. Hledali místo, kde by jejich klášter nebyl příliš na očích a kde by je nic nerušilo. Nový Dvůr jejich požadavkům vyhovuje naprosto ideálně. Ze silnice není vůbec vidět a v okruhu několika kilometrů není jediné stavení, jen lesy a louky. Klášter leží v mírném svahu a z jeho oken je nádherný výhled do krajiny.
Původní statek kdysi patřil ke klášteru v nedaleké Teplé. V roce 1921 byl v rámci pozemkové reformy zestátněn a později jej využívali družstevníci. Posledních minimálně dvacet let však už jen chátral. Obytné rezidenci chyběla půlka střechy a z části hospodářských stavení zbyly jen obvodové zdi. Klášter sice zachovává čtvercovou dispozici statku, ale rekonstruována byla pouze rezidence a část jižního křídla, které bylo nejméně poškozeno. Ostatní části stavitelé strhli a nahradili novými budovami.
Staré a nové
Kontrast staré a nové architektury je sice na první pohled jasně patrný, nepůsobí však nikterak nepatřičně. Jan Soukup k tomu říká: „Myslím, že přístavby by se měly vždycky dělat moderní. Když jde o nějaký ušmudlaný stařičký baráček, tak se k němu asi musí přistupovat opatrněji. Kvalitní stará architektura, a ten původní barokní statek byl takovou stavbou, snese i silnou novou myšlenku. To je jako s lidmi. Silnému člověku můžete leccos říct, slabému ne.“
Základní uspořádání kláštera vychází z tradičního řešení, které cisterciáci používají již osm století. Severní stranu čtverce tvoří budova kostela. Ve východním traktu je umístěna sakristie, kapitulní síň a studovna (skriptorium). V suterénu marodka a provozní místnosti. V jižním křídle je v přízemí kuchyně a jídelna (refektář), v patře se nachází velká společná ložnice (dormitář). Mniši nemají své vlastní pokoje, jen jednoduché kóje bez dveří. V někdejší rezidenci bude noviciát, kanceláře a učebny. Vnitřní dvůr je po obvodu lemován prosklenou křížovou chodbou.
Klášter je dimenzován pro 42 mnichů, což je nejmenší počet potřebný pro to, aby mohl mít statut opatství. Každý klášter má totiž fungovat jako samostatná správní a hospodářská jednotka. Mniši si ze svého středu volí opata a musejí se dokázat uživit prací vlastních rukou. V Sept Fons například vyrábějí domácí marmelády a makrobiotickou stravu. V Novém Dvoře zatím hledají, čemu se věnovat. Součástí projektu jsou však také dílny a na jižní straně kláštera již dnes stojí přístřešek pro stádo ovcí.
Dokonalost jednoduchosti
Interiéry kláštera jsou velice strohé a jednoduché. Dominantní barvou je bílá a kromě restaurovaných fresek a štuků v barokní rezidenci zde není prostor pro jakékoliv dekorace. Tak to také požadoval zakladatel cisterciáckého řádu Svatý Bernard z Clairvaux. „Stranou ponecháváme nesmírné výšky chrámů, jejich neúměrnou délku a nadbytečnou rozlehlost, okázalou pýchu uhlazených ozdob, podivné malby, které k sobě vábí zraky věřících, čímž jim brání ve zbožnosti,“ napsal v jednom ze svých traktátů.
Za jednoduchostí se však skrývají hodiny pečlivé přípravy. Vše musí být propracováno do nejmenších detailů. „Krůček od noblesní prostoty k obyčejnosti nebo nedotaženosti je velice malý. Proto musí být všechno naprosto přesné. Když se řekne, že něco má být dva centimetry, tak to musí být dva centimetry. Nemůže to být 2,1 nebo 1,9. Například na hygienické zařízení jsme dělali výkresy v měřítku 1:5. Běžně se staví podle projektů 1:50,“ zdůrazňuje Jan Soukup.
Samotní mniši jsou velmi náročným a zodpovědným stavebníkem. Koncept zadání, který předali Pawsonovi, měl prý podobu několik centimetrů tlusté knihy. Řádové regule například upravují i to, na kolik stupňů mají být jednotlivé místnosti vytopeny. Preciznost, s níž ke stavbě přistupují, zaujala i Jana Soukupa: „S takto náročným investorem jsem se ještě nesetkal. Bratři chtějí rozhodovat úplně o každém detailu a člověk je o něm musí přesvědčit. Musí to tak být, vzhledem k tomu, že v klášteře budou žít celý život a že jim nahrazuje prakticky celý svět.“
Zázraky se dějí
Stavba kláštera začala v roce 2000 a podle původních plánů měla být dokončena do tří let. Nedostatek finančních prostředků, které jsou shromažďovány tak říkajíc za pochodu, i to, že se celý projekt ukázal být mnohem náročnější, než se zprvu zdálo, však zapříčinilo, že se stavba opožďuje. Mniši ovšem uvažují v jiných relacích než běžní investoři a víra jim pomáhá překonávat všechny překážky.
„I když nemáme potřebné finance na dokončení stavby kostela, viděli jsme za poslední tři roky mnoho zázraků a nepochybujeme, že další budou následovat,“ prohlásil například otec Patrick při pokládání základního kamene kostela na jaře 2002. Stavba sice ve výsledku trvala o rok déle, než bylo plánováno, ale podařilo se ji dokončit. Začátkem září bude kostel slavnostně vysvěcen plzeňským biskupem Františkem Radkovským.
Několik mnichů v Novém Dvoře žije v provizorních podmínkách již dva roky. Celý klášter však ještě zdaleka není hotov. Hrubá stavba sice již stojí, nejsou však ještě dokončeny všechny vnitřní prostory, venkovní omítky či terénní úpravy dvora a bezprostředního okolí. Až bude hotova budova vlastního kláštera, přijde na řadu rekonstrukce barokního ovčína a další dostavby a úpravy. U kláštera, který žije, to prý ani jinak být nemůže.
Otázka peněz?
Investorem stavby je francouzský klášter Sept Fons, ze kterého mniši do Čech přišli. Původní rozpočtový odhad zněl na 290 milionů korun. Dosud byla proinvestována zhruba polovina této částky. Stát přispěl na rekonstrukci barokní rezidence, většinu peněz však mniši získali z darů domácích i zahraničních příznivců. „Otázka, kolik to bude stát, podle mě zamlžuje základní smysl toho celého. Samozřejmě, že to něco stojí, stojí to spoustu peněz, ale to není důležité. Kdo dokáže říct, kolik by měl stát klášter? Nikdo jiný tady klášter stavět nebude,“ říká Jan Soukup.
Laika může napadnout, zda by nebylo lepší peníze využít na záchranu některé z chátrajících církevních památek. Pravdou však je, že vzhledem k specifickým požadavkům na umístění kláštera nezbývalo mnichům nic jiného, než stavět na zelené louce. Jednu památku beztak zachránili. Nebýt jich, ze statku v Novém Dvoře by za pár let nezbylo vůbec nic.
Pravdu má nepochybně také páter Adrián Pavel Zemek, když říká, že problémem nejzchátralejších církevních památek není jejich havarijní stav, ale skutečnost, že nejsou po desetiletí naplňovány životem. „Klášter v Novém Dvoře naopak životem kypí, proč mu tedy bránit v růstu a rozvoji do krásy?“
Převor otec Samuel
**Bylo evidentní, že máme stavět zde**
Mniši o publicitu příliš nestojí. Nový Dvůr si koneckonců vybrali proto, aby nebyli nikým rušeni. Byť si uvědomují, že jde o mimořádný architektonický počin, rozhodně nestojí o to, aby se jejich klášter stal turistickou atrakcí. Při naší návštěvě, kdy nás po dosud rozestavěných částech kláštera prováděl architekt Jan Soukup, jsme se s mnichy vůbec nesetkali. Převor, Francouz otec Samuel, však dodatečně souhlasil s rozhovorem po telefonu. Napřed si ale vyžádal několik čísel magazínu E8, aby se přesvědčil, zda jde o časopis vhodný pro mnichy.
Jak vznikla myšlenka angažovat pana Pawsona? Opravdu to bylo tak, že vás zaujaly obrázky jeho butiků? Nápad angažovat pana Pawsona je již deset let starý. Dlouho to byl ale jen nápad. Vznikl tak, že otec opat ze Sept Fons viděl knihu prací pana Pawsona a prohlásil, že je to moderní a cisterciácká architektura zároveň. A kdybychom někdy stavěli klášter, mělo by se to dělat právě tímto způsobem.
Jak se vám zatím klášter osvědčil? Splňuje vaše očekávání? Jsme spokojeni a jsme rádi, že tu jsme. Když člověk něco staví - ať již je to dům, nebo klášter - to, co čeká na začátku, je vždy něco jiného než konečný výsledek. To, co zde vzniká, není úplně to, co jsme čekali, ale je to nepochybně něco kvalitního.
Kdy myslíte, že bude klášter hotov? Když jsem se na to ptal otce opata, odpověděl mi: „Bratře, klášter není nikdy hotový.“ Když komunita žije, vždy je potřeba něco stavět. Začátkem září bude hotový kostel, na podzim pak budova kláštera. Na další dva roky máme naplánovanou stavbu dílen a dalších zařízení, která potřebujeme.
Proč došlo ke zpoždění oproti původním plánům? To je normální. Teprve za provozu člověk zjišťuje, že některé věci trvají déle, než si původně představoval. Na začátku jsme mysleli, že rok dva bude na stavbu stačit. To bylo potřeba, abychom vůbec měli odvahu pustit se do toho. Stavba kláštera je ale něco mimořádného, a tak všechno zabere více času.
Proč jste se rozhodli vybudovat klášter právě v Čechách? Na začátku 90. let přišlo do kláštera v Sept Fons několik mladých mnichů z Čech. Naše komunita se tak rozrostla, že jsme se rozhodli postavit nový klášter. Jsme věřící, chceme se snažit rozumět, co po nás Bůh žádá, a řídit se tím. Když přišlo tolik bratří z Čech, bylo evidentní, že máme stavět zde. Hledali jsme vhodné místo a našli jsme je v Novém Dvoře. Jsme velmi rádi, že jsme tady. Je to region, kde život byl a stále je dost těžký, a tak jsme rádi, že sem můžeme přinést trochu naděje.
Kolik v klášteře žije mnichů? V současnosti zde žije okolo patnácti bratří. Není pro nás důležité, aby byl klášter zcela obsazený, ale aby zde naše komunita mohla žít plným životem. Je zřejmé, že ta budova je k tomu dobrá. Kolik nás bude, to záleží na Bohu. Malá komunita však může být stejně plodná jako velká.
Jaký je smysl cisterciáckého řádu v dnešní době? Mnich je povolán. Bůh nás volá, abychom žili tímto způsobem. To se těžko vysvětluje. Věřící lidé rozumějí smyslu přítomnosti mnichů. Naším úkolem je modlit se. Modlit se za lidi, za mír a pokoj. Nevěřící jsou víc překvapeni, ale vidí, že pracujeme a že máme hluboký duchovní život. A lidé vědí, že to je potřeba. Vztahy s lidmi v okolí máme velmi dobré. Myslím, že nás tu mají rádi.
