Společnou měnu by Česko mohlo podle prezidenta sdílet s německým hospodářským prostorem
Pár dnů po provalení podvodů, které prováděli globálně oteplovací vědci s daty, se na jinak nevýznamném rautu potkali Mirek Topolánek a Ivan Langer. „Víš, co je strašný?“ ptal se tehdejší předseda ODS. „Že ten Klaus měl zase pravdu.“ Langerovi zahrálo v očích vzpomínkou na jednu Klausovu SMS z jednoho volebního kongresu ODS a replikoval: „Mirku, a víš co je nejhorší? Že Klaus měl pravdu vždycky.“
Námitky českého prezidenta vůči hysterii kolem globálního oteplování byly zásadnějšího charakteru než podvůdek v britském vědeckém ústavu. Z počátku se na Klause většina lidí dívala jako na blázna, který tvrdí, že Slunce obíhá kolem Země a že to každý den všichni vidíme na obloze. Jenže tato „zcela evidentní fakta“ globálního oteplování se v posledních měsících rozpadají jako špatně postavený domeček z karet. Ani nemuselo moc foukat.
„Klaus byl před všemi ostatními, když v minulých letech říkal, že vědci zkreslují data o globálním oteplování, aby získali větší veřejnou podporu a více peněz na výzkum. A nyní je s komentáři k euru možná opět na čele pelotonu,“ napsal koncem dubna Sean Carney v blogu ekonomického listu Wall Street Journal.
V rozhovoru pro týdeník EURO (strana 42 až 45) Václav Klaus – pro mnohé překvapivě – nezavrhuje přistoupení Česka ke společné evropské měně. A to přesto, že měna euro je podle něj příčinou nízkého evropského růstu v minulém desetiletí a také pomalého oživování z finanční a ekonomické krize. Prezident argumentuje, že společná měna by mohla mít smysl pro země německého hospodářského prostoru, kam kromě našich západních sousedů řadí Rakousko, Nizozemsko a ČR.
Bude mít tedy Evropa v budoucnu více společných měn? Anebo se Řecko vrátí k drachmě, Portugalsko k escudu, Španělsko k pesetě, Itálie k liře… a my se pak přidáme k euru?
Klaus po celou svoji politickou kariéru vzbuzoval vyhraněné emoce. Buď jste mu fandili a byl vám sympatický, anebo jste ho nenáviděli; málokomu byl lhostejný. V posledních letech měl dvě velká témata, jež takto rozdělovala společnost. Prvním byla jeho kritika hysterie kolem globálního oteplování a druhou jeho kritika federalizace EU. Důvěru občanů již získal: podle posledního průzkumu CVVM je nejdůvěryhodnějším ústavním činitelem v zemi (důvěřuje mu 74 procent občanů). A minulý týden stejná agentura oznámila, že většina občanů České republiky si již nepřeje přijetí eura. Pro zachování koruny se vyslovilo 55 procent dotázaných a pro euro jen 38 procent. Kdy se přidá i nějaká parlamentní politická strana, je jen otázkou času.
„Naučil mě, že pravda je pouze na bankovním účtu a u volební urny. Všechno ostatní jsou jen řeči,“ vzpomíná na Klausův cynický realismus jeden z bývalých ministrů české vlády. A zřejmě právě tento realismus zásadním způsobem přispěl k tomu, že v podstatných otázkách Klaus nacházel správné odpovědi a že se je nebál prosazovat i proti vůli většiny ostatních politiků či kulturní fronty.
Podívejme se rychle do historie minulých dvaceti let. Na samém počátku devadesátých let prosazoval – proti vůli velké části tehdejšího politického establishmentu – aby se z ideově nedefinovaného Občanského fóra stala standardní politická strana. Většina disidentů a vůdců revoluce, včetně Václava Havla, byla proti. Klaus založil Občanskou demokratickou stranu, s níž opakovaně vyhrál volby. Jeho političtí soupeři z Občanského fóra založili Občanské hnutí, které u pravdy volebních uren ztroskotalo a zbyly po něm dluhy. Po volbách v roce 1992 pochopil, že s vítězem slovenským voleb Vladimírem Mečiarem se není možné dohodnout na žádném dvojdomku, ale že je třeba co nejrychleji Československo rozdělit. Během půl roku bylo bez jakýchkoli válek, bojů či násilných demonstrací Československo rozděleno na dva samostatné státy.
V Parlamentu prosadil radikální ekonomickou reformu, zmenšování státu a zvětšování svobodného prostoru občanů. A stejně tak je čím dále tím zřejmější, že přesné jsou i jeho kritiky ekologistických hnutí a zelených politiků, stejně jako Lisabonské smlouvy či společné celoevropské měny.
