Klaus před soudem

Spor mezi justicí a exekutivou rozhodnou... soudci

Ústavní soud ve středu 8. září sdělí, zda únorové rozhodnutí prezidenta Václava Klause (plus premiéra Paroubka a ministra spravedlnosti Němce) odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou platí, nebo nikoli. Takto suše podanou informaci by asi česká veřejnost přehlédla, zvlášť v době rušného poprázdninového restartu. Jméno i tvář Brožové zná jen málokdo, tak proč takový osmiměsíční tanec kolem jednoho odvolání, řekne si leckdo. Jde však o kauzu nadmíru důležitou.
Spor Klaus versus Brožová není de facto typologicky ničím menším než novodobou recyklací ústředního středověkého sváru mezi císařem a papežem. Respektive bojem mezi jejich dvěma suverénními mocemi. Že se současní reprezentanti moci výkonné a soudní zdají být silově nevyrovnaní, nemusí, nebo by aspoň nemělo nic znamenat. Až Václav Klaus dorazí do síně brněnského paláce Ústavního soudu, přehoďme mu ve svých představách přes oblek hermelínový plášť a hned v týmu II. senátu tvořeném soudci Stanislavem Balíkem, Dagmar Lastoveckou a Jiřím Nykodýmem spatříme kardinálský sbor, který bosému císaři na konkrétním případě vyloží, zda a kdy smí, nebo nesmí připravit o pomazání jednoho z jejich biskupských kolegů. Aneb přeneseno do současnosti, stanoví precedens pro odvolatelnost špiček moci soudní mocí výkonnou. Jaký bude?
V první řadě nepůjde o blesk z čistého nebe. Ústavní soud řekl „A“ už v červenci, když zrušil pasáž zákona o soudech a soudcích, na jejímž základě Klaus Brožovou odvolal. Béčkem bude verdikt o konkrétním odvolání konkrétní osoby z konkrétních důvodů. Právě o zvážení udaných (nebo i neudaných) příčin a způsobu, jakým bylo odvolání provedeno, teď asi půjde především. Že situace na Nejvyšším soudu nebyla a není za předsednictví Ivy Brožové ideální, asi není pochyb. Snad měl pravdu Jaroslav Bureš, který kdysi varoval před nedostatečnou odbornou autoritou této dámy mezi právníky. Jenže bývalý prezident Havel vsadil na její nezávislost a nezapletenost do pletich, tak obvyklých v prostředí, v němž se stýká justice s byznysem. Stačí to k výkonu funkce? A stačí nezvládání agendy a úkolů svěřené instituce k odvolání šéfa soudu? Nemohou příští ministři či prezidenti takové gumové důvody mocensky zneužívat, kdyby je nyní Ústavní soud označil za postačující k vyhazovu? Právě to je meritum celé kauzy.
Jenže i naopak platí, že kapři si rybník nikdy sami nevypustí. Jak poznat, že křik soudců na obranu své nezávislosti a nedotknutelnosti je motivován skutečnými obavami o demokracii v zemi, nikoli jen strachem o existenční jistotu nebo pohodlí? Jsou snad předsedové soudů králi, které smí ministr spravedlnosti nebo v případě šéfa Nejvyššího soudu prezident republiky sice korunovat, ale nikoliv je sesazovat z trůnu, když pod tíhou koruny evidentně klopýtají? Možná by nebylo od věci, kdyby se nejvyšší funkce u soudů začaly obsazovat na dobu určitou, jako tomu je u ústavních soudců. Stejně jako v jejich případě by mohlo jít třeba o dlouhé, desetileté období, aby muži či ženy v taláru nebyli vystaveni pokušeni zalíbit se svým výkonem exekutivě. Třeba by pak kromě mylně nominovaných person zmizela i netrpělivost politiků, snažících se odstranit balvany ze scény někdy i postranními cestičkami.
Konflikt Brožové a Klause je zajímavý tím, jak urputně a neprůhledně se obě strany snaží prosadit svoje pravidla hry. Prezident nikdy sám neřekl, že by chtěl do křesla Brožové posadit politicky uvažujícího Bureše, ačkoli to bylo od samého počátku všem jasné. Pozor, nevýrazná a neangažovaná předsedkyně se nelíbila ani ministru Němcovi a premiéru Paroubkovi. První poskytl Klausovi důvod a munici, druhý nezbytný podpis pod odvolávací dekret. Brožová svou obranu od samého začátku sporu svěřila do rukou soudů, zejména Ústavního soudu, kde ovšem v minulosti sama šest let působila. K osmi z patnácti současných ústavních soudců ji pojí vztahy, které by mohly vzbuzovat podezření z podjatosti. Můžeme stokrát věřit ve vysokou profesní etiku právnických es, přesto je známou skutečností, že předsedkyní Nejvyššího soudu se Brožová stala poté, co bývalý prezident Havel na ni dostal tip od Elišky Wagnerové, kterou v té době jmenoval místopředsedkyní Ústavního soudu. Tou je dosud. Připomeňme, že Ústavní soud se kauzy Brožové chopil razantně a nestandardně, když vydal předběžné opatření, ponechávající odvolanou předsedkyni v křesle.
Brožová úřaduje v Brně, Brno je baštou justice a ta má v této kauze společný zájem. Nikdo asi nenadělá nic s tím, že i delikátní spor mezi justicí a exekutivou musí řešit nejvyšší soudní stolec v zemi, vyšší autorita není zkrátka k mání. A bylo by zajisté pod úroveň tohoto kolegia, kdyby znění svého nálezu přizpůsobilo pochybné snaze držet soudcovskou basu. Toho se asi netřeba obávat. Přesto je zřejmé, že první dámu českého soudnictví chrání hustá pavučina vztahů, kterou si po dobu své třicetileté kariéry v Brně vytvořila a udržela. Až se Václav Klaus bude onoho 8. září blížit k jihomoravské metropoli, může si opravdu tak trochu připadat jako císař na cestě do pověstné Canossy.