Prezident Klaus hodil premiéru Špidlovi minulý týden na hlavu tři reformní zákony. Předsedu vlády to zatím nemusí trápit, stojedničková koalice se zdá být stmelená jako nikdy předtím. To se však s pokračujícím časem a blížícími se volbami může měnit.
Klaus nedodržel slovo, že se nebude míchat do praktické politiky a zjevně vrací Sněmovně zákony, s nimiž ideologicky nesouhlasí, ať už je to zvýšení daně z přidané hodnoty či zvednutí plateb podnikatelů do fondu zdravotního pojištění. Politický nesouhlas lze předpokládat i u třetího zákona, který diskriminuje živnostníky v přístupu k sociálním dávkám - tady lze ovšem říci, že tu nejde o pravicový či levicový názor, leč o rozpor se základními lidskými právy. V každém případě se ukazuje, že Klaus nebude svého veta užívat jen ojediněle, ze „systémových“ důvodů, ale vždy, když bude chtít dát najevo důrazný nesouhlas s vládní politikou. V zásadě není třeba se nad tím pohoršovat a určitě ne litovat. Na Klause je možné se zlobit kvůli tomu, že sliboval něco, co sotva mohl dodržet. Ne však proto, že nefunguje jako nadstranický prezident. Toto spojení je stejně nesmyslné jako sousloví „objektivní názor“. Názor je vždy subjektivní a politik vždy stranický. Důležitější než tyto filozofické úvahy však je, že zmíněné zákony si veto zasloužily. Zvyšování daní a sociálních odvodů, diskriminace podnikatelů, to rozhodně nejsou prvky, na nichž je možné založit reformu vedoucí k prosperitě. Naopak omezení dávek či státních podpor u Klause nenarazily. Prezident se tedy chová čitelně, je jasné, jaké typy zákonů mu budou vadit: ty, které směřují spíše k socializmu než k liberalizmu. Tím, kdo pod tímto tlakem bude muset prokázat vlastní konzistenci v názorech, je nesourodá vládní koalice.
