S touhle tezí nepřišel Milouš Jakeš, ale Václav Klaus v Hyde parku České televize. Podle jeho názoru byla nevraživost ke standardním politickým stranám vložena už do základů polistopadové demokracie. A může za to „ten fatální, zásadní odpůrce politických stran a standardního politického uspořádání Václav Havel.“
Od začátku se prý na politické strany pohlíželo jako na něco špatného a vytvářel se dojem, že být straníkem je něco špatného. Aby v tom Václav Havel nebyl sám, za obdiv lidí k marketingovým vůdcům může prý také Evropská unie a slabost stran. A teď to máme.
Politika zklamala
Nechci Klausova slova lacině parodovat, už to asi ani není potřeba. Nabízím jinou tezi. Opírá se o to, že voliči se v politických stranách definitivně zklamali. Nemají rádi jejich strukturu, jejich podhoubí, jejich minulost. To třetí je obzvlášť důležité, protože odkazuje na všechny skandály s nádechem klientelismu a korupce, kterých se ony tradiční strany bezostyšně dopouštěly a doufaly, že jim to projde.
Všechny snahy Jany Nagyové řídit dění v zemi, krabice s vínem doktora Ratha, machinace s evropskými dotacemi, byty Stanislava Grosse, volva Mirka Topolánka, justiční mafie, vydávání katarských princů, shánění kompromitujících materiálů na spolustraníky (kauza Olovo), nakupování poslaneckých hlasů pro důvěru vládě (aféra Kořistka) nebo tunelování podniků ministrem Svobodou ze Zemanovy vlády.
A pak je tu ještě jedna kauza, která byla první opravdu velkou a jako první skutečně otřásla důvěrou i stabilitou jedné strany. Tou stranou byla ODS a jejím předsedou nebyl nikdo jiný než Václav Klaus. Tehdy v roce 1997 se ukázalo, že v minulosti stranu sponzorovaly fiktivní postavy Lajos Bácz a Rajiv M. Sinha. Ve skutečnosti šlo dost dobře o poděkování za privatizaci Třineckých železáren. Po prvním velkém korupčním skandálu tehdy padla vláda a později se rozdělila i ODS.
Václav Klaus už delší čas vysvětluje polistopadový vývoj české demokracie po svém a především v jednom aspektu je skutečně konzistentní. Jako v jednomu z Kunderových románů buduje nesmrtelnost, tedy paralelní realitu, v níž on sám nijak negativně nevystupuje. V ideálním případě by se to pak celé mělo stát v budoucnu uznanou pravdou. Jenže odkaz jednoho člověka mu to pořád kazí.
Čtěte další komentáře Petra Weikerta:
Nezdravé kapky doktora Kurzarbeita
Geneticky modifikovaná budoucnost
