Zarputilost, s jakou se Václav Klaus znovu a znovu pouští do boje proti sjednocování Evropy, je svým způsobem obdivuhodná. Podíváme-li se hlouběji do českých dějin, nabízí se srovnání s husity. Také ti bojovali proti všem. I oni se bránili pokusům cizáků o porobení českých zemí. Je tu ovšem zásadní rozdíl. Dnes nikdo nenutí Českou republiku, aby do Evropské unie vstupovala. A základním cílem evropské integrace je mír, nikoliv válka.
Nemá smysl se nad názory šéfa poslanecké sněmovny nějak zvlášť pohoršovat. Každý dobrý projekt – a tím Evropská unie bezpochyby je - ostatně potřebuje oponenta. Pokud se Václav Klaus stane uznávaným kritikem unie i za hranicemi tohoto státu, třeba Česko ještě proslaví.
Slova bývalého českého premiéra nabádají k přemýšlení, inspirují. Mnozí zastánci evropské integrace by měli Klausovi poděkovat. Je dobře, že v debatě o evropské budoucnosti zaznívají i podobné hlasy.
Klausovo mikulášské vystoupení v Evropském parlamentu bylo rozhodně upřímné. Šéfovi Občanské demokratické strany se nelíbí Evropská unie jako taková. Maastrichtskou smlouvu nemá rád vůbec. Jeho „vizí“ jsou Evropská společenství, která existovala před více než deseti lety, tedy před Maastrichtem. V roce 1991 však měl Václav Klaus úplně jiné starosti. O to více nyní brojí proti dalšímu prohlubování integrace.
Jestliže jako profesor-akademik zasluhuje Klaus pozornost, hodnocení jeho jednání jako politika je mnohem rozporuplnější. (Proti)evropská rétorika Klausovy ODS tuto stranu vytlačuje na okraj politického spektra kontinentu. Kromě extrémních stran by bývalý český premiér našel názorové spojence snad jen mezi britskými konzervativci. I ti jsou ale ve svém přístupu k Evropské unii rozděleni.
Ostrované ovšem v minulosti jednoznačně selhávali v hodnocení vyhlídek evropského sjednocování. Nedávno to dost přesně vystihl premiér Tony Blair: Britové vždy nejdříve tvrdili, že se jednotlivé evropské projekty vůbec neuskuteční, pak prohlašovali, že stejně nebudou fungovat, a nakonec vyrukovali s tím, že je Spojené království nepotřebuje. Proto britská role v Evropě často ochabovala (viz strana 1 přílohy o euru). Blairova slova sedí i na Václava Klause. Ani on jako bývalý český premiér dlouho nevěřil, že Evropská unie v dohledné době zavede společnou měnu. Tento projekt považoval za nefunkční, nemluvě o případném českém členství v něm. Kritikem eura ovšem zůstává.
Dnes Klaus opět nevěří novým vizím. Obviňuje Evropskou unii, že „zneužívá“ teroristických útoků z 11. září k tomu, aby vybudovala společnou obrannou a bezpečnostní politiku. Co však svědčí ve prospěch nadnárodních opatření v této oblasti více než právě akce teroristů či zločinců, kteří sami ve svých aktivitách žádné státní hranice neuznávají? Je-li nadnárodní organizovaný zločin, musí vybudovat nadnárodní struktury také ti, kteří chtějí tento zločin potírat. Společný boj s kriminalitou se může stát jednou z nejdůležitějších činností Evropské unie. A také tím, čím si unie získá sympatie i u skeptičtěji naladěné části veřejnosti.
Možná ještě více než jednotlivé výhrady je u „politika“ Klause zarážející forma a celkové zakotvení jeho projevů. Rovněž mnozí významní západoevropští politici leckdy mluví skepticky, dávají si však pozor, aby nijak nezpochybnili celkový smysl evropské integrace. Kdo v poslední době slyšel Klause mluvit o Evropě, dobře ví, že u něj je to většinou přesně naopak. To by bylo zcela legitimní, kdyby šéf ODS zároveň odmítal členství Česka v unii. Klaus tvrdí, že je pro, ale zároveň dodává argumenty hlavně odpůrcům vstupu.
To ovšem ještě není to nejhorší. Klaus probouzí v části českého národa jednu z nejhorších vlastností – primitivní namyšlenost, že právě my (Češi či Klausovi stoupenci) víme vše nejlépe. Také proto dnes ODS, či přinejmenším její vedení, patří na okraj evropského politického spektra.
