K a p i t á l o v ý t r h
Konstruktér české transformace Václav Klaus se nikdy příliš netajil svou slabou náklonností ke kapitálovému trhu a jeho striktní regulaci. Nevěřil, že i u nás by se mohly firmy financovat na kapitálovém trhu. Považoval jej jen za nástavec ke kuponové privatizaci. Je-li tomu tak, může být s výsledky své politiky spokojen. Nástavec svůj účel splnil a kapitálový trh nikde. Koneckonců kapitálový trh bez kapitálu si lze těžko představit a očividný český nezájem o investice nakonec přinesl výsledky.
Dění na takzvaném kapitálovém trhu se dokonce může jevit jako modelová předzvěst vývoje české podnikové sféry. Po období zaručených výdělků, pochybných a jednosměrných obchodů, jakož i spravování majetku netečných akcionářů a podílníků, přichází pro obchodníky a investiční společnosti prozření a doba na zamyšlení se nad vlastní budoucností.
V době, kdy se neefektivní firmy vzniklé ze státních podniků snaží zuby nehty udržet při životě, chovají se obchodníci s akciemi dosti prozíravě. Odcházejí dobrovolně s vědomím, že je to ekonomičtější. V případě řady výrobních podniků by to bylo ekonomičtější nejen pro ně samotné, nýbrž i pro jejich věřitele a pro daňové poplatníky. Víra, že si Soudkové a další vezmou příklad z brokerů, je však stejně pravděpodobná jako sněhová vánice v červenci.
Bohužel, ani tento proces není bez chyb. Ukončení jedné etapy bývá v životě, podnikání i v „budování státu důvodem k bilancování. A to není v tomto případě nijak hezké. Nemáme skutečný trh s cennými papíry. Budiž, existují i jiné formy alokace kapitálu. Řada lidí přišla o majetek, který svěřila nenechavým správcům - pokud šlo o peníze, byla to krutá lekce, pokud o kupony, přijatelná cena za transformaci. Nejhorší ze všeho je však zřejmě hodně odpudivá pověst České republiky a zdiskreditování státních i nestátních institucí, které měly s kapitálovým trhem co do činění.
Jeden z konstruktérů kuponové privatizace Dušan Tříska v poslední době rád opakuje tezi, podle níž tato revoluční tavba vlastnických vztahů neměla najít nové vlastníky, ale umožnit odchod neefektivních subjektů z trhu. Nedávno v televizním pořadu Na hraně označil za pozitivní i přerod investičních fondů na holdingy. Takový názor má své opodstatnění a Třískovy teorie jistě mají právo na život.
Vždy je ale třeba poměřovat výnosy a náklady. Jednou z nejrychlejších metod privatizace je pomyslné snesení majetku na jednu hromadu a následné zhasnutí. Něco podobného se u nás v podstatě stalo a při diskusích o nutnosti regulace kapitálového trhu se v minulých létech často skloňovalo tvrzení, že je třeba nechat žárovky v klidu, aby doběhla privatizace. Je těžké dnes soudit, zda by řada podniků nezískala vlastníky dříve a jinými metodami.
Mnoho zahraničních investorů nezaložilo u nás společné firmy právě proto, že je trápila neujasněnost tuzemských postkuponových vlastnických vztahů. Jeden vedlejší negativní efekt poměrů na trhu s cennými papíry je ale zcela zřejmý. Byla to totální diskreditace státního dozoru a soukromých institucí spravujících cizí peníze. Fondy jsou dnes lidem prospěšné zhruba stejně jako epidemie chřipky. Není to k ničemu, ale nezbavíme se toho. Zatímco s neexistencí domácího kapitálového trhu se můžeme vyrovnat tím, že se přichýlíme k tomu globálnímu, nedůvěru občanů v soukromé banky, investiční společnosti, penzijní fondy, pojišťovny a další správce jejich peněz budeme obnovovat hodně dlouho a těžko. Pokud se vůbec najde někdo, kdo o to bude usilovat.
V každé zemi musí existovat systém přerozdělování kapitálu a zajištění občanů na stáří, období nemoci či životní katastrofu. Peníze může rozdělovat či spravovat stát nebo banky nebo soukromí investoři přes kapitálový trh. Všechny tyto varianty jsou možné a všechny fungují. Kapitálový trh však byl u nás tehdejší vládou téměř zakázán a stát byl označen za škůdce. Přes všude proklamovaný liberalismus tedy zůstala úloha rozdávání karet v rukou bank přesně ve stylu kontinentálního evropského socialismu. Bohužel, šlo o banky neprivatizované, v nichž vládl management bez dohledu a pod politickým tlakem, aby půjčoval peníze kdekomu.
Dnes se svět stále více kloní k variantě, podle níž by se měly peníze rozdělovat na kapitálovém trhu, ať už vydáváním akcií, či obligací, a lidé by se měli jistit na budoucnost u soukromých firem spíš než u státu. Pokud by se Česká republika chtěla vydat touto cestou, má před sebou jednu jistotu. Lidé se budou bát, protože správce cizího majetku se v této zemi rovná zloděj, stejně jako se dříve okresnímu tajemníkovi strany říkalo gauner. Bez ohledu na skutečnost.
Návrat obrovského množství lidí k ideji sociálního státu a strach z privatizace bank jsou tak více než logické. Diskreditací soukromých institucí a dohledu nad nimi dosáhli politici uplynulé éry znovuobnovení touhy po jiné formě socialismu. Lidé chtějí, aby se o ně postaral stát. Sice mu moc nevěří, ovšem pořád víc než zprivatizované bance. Těžko jim bude někdo vysvětlovat, že v jihovýchodní Asii právě státy vytunelovaly penzijní fondy tím, že je nutily financovat ekonomický růst nákupem obligací s výnosy nižšími než inflace.
Na soukromého správce dnes skoro nikdo nevsadí. A stát se bude muset starat a bude solit. O našich penězích budou rozhodovat politici, kteří mají mandát na kratší dobu, než po jakou musí člověk spořit, aby si vytvořil prostředky na spokojený život ve stáří. A šanci skládat je u soukromé firmy mu stát vzal tím, že z takových institucí učinil v povědomí veřejnosti gaunery typu Alima Karmova. Tím pádem odradil občany od opravdu dlouhodobého spoření. Připravil zemi o prostředky k růstu, které tolik využívají v superrůstové Severní Americe. A ztížil napříště boj s inflací.
Kdyby se u nás lidé rozhodovali ve volbách podobně jako venku, udál by se zvrat na politické scéně ve prospěch sociálních demokratů na scéně zřejmě dřív a vykládal by se naprosto lehce a logicky jako projev obav o úspory. Pokud by snad i u nás znamenalo vítězství ČSSD úspěch právě takových motivů, potom jsme už skutečně dorazili do Evropy. Alespoň na její odvrácenou tvář. Teď jen, aby to ti sociální demokraté také takto pochopili.
