Vládní krize táhne v očích veřejnosti dolů i prezidenta. Agentura STEM minulý týden přišla se zjištěním ukazujícím na novinku, která současnou vládní krizi odlišuje od předchozích. Všeobecné rozladění z politiky tentokrát dopadlo i na Pražský hrad.
Foto: Profimedia.cz
Důvodem pádu Klausovy obliby na 47 procent přitom nemusí být jen pikantní epizoda ze státní návštěvy Chile, kde s lišáckým výrazem ve tváři stopil plnicí pero.
Když se v posledních osmi letech hrotily všemožné kauzy a padaly vlády, lidé ve výzkumech veřejného mínění dávali červenou premiérovi, ministrům, stranám, parlamentu, ale Václava Klause naopak oceňovali. Typický je příklad období rozkladu politické scény po kauzách někdejšího premiéra Stanislava Grosse. Podle STEM právě v této době dosáhla Klausova obliba svého vrcholu – důvěra v hlavu státu se blížila až k nevídaným
80 procentům lidí.
Zlaté časy za Grosse
Vysvětlení je jednoduché. Když Klaus v roce 2003 nastoupil na Hrad, právě se začínala drolit pozice premiéra Vladimíra špidly. Stejně jako pak za Grosse a Jiřího Paroubka byl prezident přirozeným politickým protikladem k sociálně demokratickým vládám a ani k tomu nepotřeboval souhru „své“ ODS. Klaus navíc ve svém prvním volebním období velmi vážil každé své politické gesto, takže před veřejností působil dojmem sice občas svérázného, ale vždy uvážlivého státníka. Občasná šťouchnutí nejen do „všemocného“ Bruselu, ba dokonce do jinými téměř nekritizovaných Spojených států, Klausovu pozici spíše posilovala.
Když v roce 2006 nastoupil do Strakovy akademie Mirek Topolánek, vedl prezident s vládou víceméně úspěšnou zákulisní válku. Topolánek pak v kuloárech roztrušoval, jak proti němu na Hradě kují pikle, které pak realizuje premiérův nepřítel číslo jedna Vlastimil Tlustý. Protože Topolánkův kabinet – udržovaný při životě jen přeběhlíky Melčákem, Pohankou a spol. – rozhodně nepatřil zrovna k oblíbeným, Klaus byl opět na koni. Získával na jedné straně sympatie pravicových voličů, kteří chtěli zpátky „pravou“ ODS a ty správné reformy, jako byla rovná daň představovaná v předvolební kampani v rámci slibu Tlustého tlusté peněženky. Klaus však zčásti bodoval i u levice jako břitký Topolánkův kritik, respektive ten, který dokázal často věci pojmenovat pravými jmény. Třeba varováním před vládnutím na základě podivně získaných přeběhlíků a za zády s vlivnými skupinami z byznysu.
Topolánkově způsobu řízení ODS Klaus vyčítal zradu původních ideálů, když ODS ironicky přejmenoval na Občanskou podnikatelskou stranu. Mimochodem měl tehdy trochu štěstí, že se už tou dobou zcela pozapomnělo na jeho někdejší blízké vztahy s lidmi z byznysu v 90. letech včetně slavného Viktora Koženého.
Pyrrhovo vítězství
Na sklonku svého druhého a podle ústavy také posledního volebního období, kdy by se konečně mohl pořádně vymezit vůči svým politickým soupeřům, se pak ale Klaus ocitl v dosud nejobtížnější situaci. Paradoxem je, že se tak stalo ve chvíli, kdy se prezidentovi (alespoň tak to vidí expremiér Topolánek) podařilo politicky odstranit „falešného a prázdného Topola“, a nahradit jej dokonce i v premiérské funkci „svým“ člověkem – Petrem Nečasem. Jenže Nečas už dávno není tím mladým poslancem, který s úctou vzhlížel k otci ODS a české transformace, připraven vždy a okamžitě splnit každé jeho zadání. Navíc i kdyby jím náhodou byl, jeho pozice mezi občanskými demokraty rozhodně není tak silná, aby se největší vládní strana pod Nečasovým vedením stala vykonavatelkou prezidentovy vůle.
Klaus tak v současném volebním období, nemaje v premiérovi ani jasného spojence ani výslovného konkurenta, začal tančit mezi vejci a hledat ad hoc koalice ve smyslu svých spojenců – tu se zastal ministra životního prostředí a místopředsedy ODS Pavla Drobila, podezřelého z korupčních praktik, tu zase na Hrad pozval hlavního muže Věcí veřejných Víta Bártu. Nečasovi v krizi na konci loňského roku pomohl, ale nyní se postavil spíše za véčka. S předsedou TOP 09 Karlem Schwarzenbergem se tradičně „nemusí“, ale tvůrce topky Miroslava Kalouska čas od času pochválí jako dobrého hospodáře.
Současná absence jednoznačných prezidentových spojenců na politické scéně se promítá i do úvah o Klausově budoucnosti po odchodu z Hradu.
V ODS se najdou lidé – zejména kolem šéfa pražské organizace Borise šťastného, kteří by zakladatele strany nejraději viděli opět jako stranického předsedu. Jde však o menšinovou skupinu. Druhým řešením je Klausův návrat do funkce čestného
předsedy za předpokladu, že by ODS vedl někdo jemu blízký, namátkou zmiňme ministra životního prostředí Tomáše Chalupu.
I na Hradě si však uvědomují, že doby klausovské ODS už jsou nenávratně pryč. Ano, chilské pero opravdu není asi tím pravým důvodem strmého pádu popularity. Prezident možná právě proto čas od času naznačuje možnost založení nové strany, jenže má sám špatné zkušenosti se Stranou svobodných občanů, která ve volbách totálně propadla. Možná tak Klausovi nezbude než se přidat k Miloši Zemanovi a stát se jedním ze dvou nejvýznamnějších důchodců v Česku.
