Malá brněnská firma namísto skomírajícího domácího byznysu s biomasou raději pomáhá Kimově režimu získávat emisní povolenky. „Pracuje se mi tam naprosto perfektně,“ pochvaluje si nejizolovanější zemi světa český podnikatel.
Miroslav Blažek z brněnské firmy Topič Energo Severní Koreji pomáhá s certifikací šestice vznikajících malých vodních elektráren. Jedině za zdroj, který prošel náležitým auditem pod dohledem OSN, totiž má režim šanci získat emisní povolenky - které může následně v případě potřeby prodat.
Jak podnikatel dříve vyčíslil pro agenturu Bloomberg, šest korejských přehrad, během jejichž výstavby Blažkova firma obstarávala potřebné podklady, má generovat v součtu 241 tisíc CER (Certified Emission Reduction) v hodnotě jednoho milionu eur (27 milionů korun). CER je jednotka definovaná v Kjótském protokolu a označuje úspěšnou redukci emisí rovnou ekvivalentu jedné tuny oxidu uhličitého.
Zatímco Severokorejci staví, což v praxi v úvodní fázi znamená, že v horách mnohdy holýma rukama nosí kamení, úkolem Blažkovy firmy je už v průběhu stavby přivážet validátory a připomínkovat projekt. Dvě elektrárny, Rjesonggang a Pektusan, jsou slovníkem administrativy OSN již „verifikované“ a instituce na ně vydala i kýžené emisní povolenky.
Přečtěte si také:
Ukončete jaderné a raketové testy, vyzvala Severokorejce Čína
Kdo by při spolupráci se Severokorejci čekal vážnější potíže, toho Blažek vyvede z omylu. Jak redakci Euro.cz doslova řekl, pracuje se mu tam „naprosto perfektně“. Důvěru úřadů si získal hned při první cestě v roce 2010, na niž pozval jednoho ze zaměstnanců pražské ambasády KLDR.
„Neopakovatelný záchvat geniality,“ vyzdvihuje s dávkou sebeironie rozhodnutí zaplatit letenku diplomatovi, a tím získat nakloněného průvodce, který mu na severu poloostrova pomohl otevřít dveře. Dařilo se to o to lépe, že dotyčný diplomat měl kontakty na Ministerstvo zahraničního obchodu.
Dar vůdci
Firmu Topič Energo, která se podle slov jejího šéfa nevyhnula ani rozhovoru s pracovníky BIS, se zájmem sleduje i koreanista Jaromír Chlada, který v roce 2003 strávil rok na studiích v Pchjongjangu. Pro investice na území poslední stalinistické diktatury české podnikatele v podstatě obdivuje.
„Byznys se Severní Koreou je obtížný tím, že je na seznamu nepojistitelných zemí,“ naráží na skutečnost, že zajišťovny nechtějí pojišťovat obchodní aktivity v problematických zemích, takže tam působící zahraniční firmy podstupují vysoké podnikatelské riziko. Malou útěchou jim budiž alespoň to, že mohou platit téměř jakoukoli měnou včetně eur, dolarů nebo jüanů.
Podle charakteristiky Ministerstva zahraničních věcí je obchodní bilance KLDR dlouhodobě pasivní a prohlubuje se závislost na Číně. O to vítanější příležitostí jí byla vidina obchodu s emisními povolenkami. Severní Korea se otevřela podnikatelům podpisem Kjótského protokolu, díky němuž jsou severokorejské emisní povolenky teoreticky volně obchodovatelné, třebaže jejich cena bez ohledu na zemi původu v poslední době klesla.
Přečtěte si také:
Kim Čong-un posiluje kult osobnosti. Na nejvyšší hoře staví sochu za miliony
Obchodovatelné v EU jsou povolenky vystavené k projektům přihlášeným před koncem roku 2012, což se Blažkově firmě u série elektráren podařilo. Jeho úkolem bylo přihlásit zpracovaný projekt vyhovující parametrům stanoveným v Kjótském protokolu u výboru OSN v Bonnu, který má na starosti jeho projekty.
To ovšem podle složité metodiky OSN nemohl sám, nýbrž musel tak učinit prostřednictvím tzv. nezávislého validátora - v daném případě z firmy Det Norske Veritas. To v době před vypršením lhůty v roce 2012 nebylo vůbec levné. „Všichni spěchali, aby stihli proces do konce roku, tak si firmy účtovaly 50 tisíc eur za projekt – v podstatě jen 50stránkový dokument připomínkovali dotazy z OSN,“ popisuje předraženou schvalovací proceduru Blažek.
Pohled na spletitou dokumentaci jedné z elektráren - Hamhung 1 - z níž lze mimo jiné vyčíst, že KLDR elektrárny osazuje výhradně domácími technologiemi, výmluvně naznačuje, jak užitečný Blažek Severní Koreji je. Orientace v byrokracii nadnárodní autority ve spojení s tolerancí k tamním pořádkům musí být pro severokorejský režim doslova požehnáním. Není tedy divu, že na českého podnikatele pohlíží s nezvyklou shovívavostí.
Podezřelá aktivita
Zatímco ostatní návštěvníci jsou pod dozorem, Blažek tvrdí, že se svým „parťákem“ jezdí po celé zemi a netýká se ho ani zákaz focení. „Navštívil jsem tam i ty nejzapadlejší vesničky na severu, kde snad bílého člověka ještě neviděli,“ popisuje možnosti, které se poštěstí málokomu. Zemi projel od severu na jih i od západu na východ a na cestách pořídil stovky fotek. Letos v květnu do KLDR pojede už podesáté.
„Dnes jsem na tom tak, že naprosto volně chodím po Pchjongjangu, bez dozoru mohu cokoli fotit (kromě vojenských objektů) a ani ve vesnicích žádný problém s focením nemám,“ ujišťuje Blažek. Do drobných potíží se dostal jen zástupce certifikační společnosti z Det Norske Veritas, když fotil vojáky trénující na přehlídku. „Chtěli mu dát do řepy,“ glosuje Blažek výjev, který se mu záhy naskytl.
Jiní Češi se zkušeností z KLDR Blažkovo nadšení nesdílejí. Lindě Jablonské, autorce dokumentárního filmu Vítejte v KLDR!, režim volný pohyb nedopřál. „Určitě jsme nemohli chodit sami po Pchjongjangu, ani jsem neviděla nikoho, kdo by to dělal. Připadalo mi, že všichni cizinci jsou tam obklopeni Korejci, kteří je mají na starosti,“ popsala serveru Euro.cz týden, který v diktatuře strávila v roce 2008.
Koreanista Chlada s českým kolegou před 14 lety ještě po metropoli libovolně chodit mohl, ba dokonce ho podle jeho přesvědčení ani nikdo nesledoval. To se ale změnilo. „Studentky koreanistiky z Prahy mohly v roce 2013 po městě volně chodit, nicméně za nimi chodila skupina Korejců,“ uvedl Chlada pro Euro.cz.
Přečtěte si také:
USA prý připouští vojenský úder proti Severní Koreji
Koreanista na rozdíl od podnikatele svobodně fotit příliš nemohl. Jak se dovtípil, Severokorejci jsou mimořádně citliví na focení čehokoli, co by jejich zemi byť jen domněle ukazovalo v nelichotivém světle. Každá fotka tak je vykoupená mnoha otázkami. „Vždy se někdo objeví, kdo se začne ptát, kdo jste, proč to fotíte - fotografování je tam zkrátka podezřelé,“ popisuje.
Bezproblémová místa
Podnikatelovu odlišnou zkušenost Chlada vysvětluje hlavně jeho nekonfliktními zájmy. „Je-li tam pan Blažek obchodně, jeho motivace fotit podvyživené lidi je minimální.“ Sám během svého studijního pobytu například neměl šanci vyfotit ani dítě, které si na ulici hrálo v kaluži. „Okamžitě se všichni kolem seběhli a zabránili, abych ten námět fotil,“ popisuje s tím, že Severokorejci mají už ze školy instrukce, jak se chovat v kontaktu s cizincem.
Nehledě na to, že turisté musejí dávat fotoaparáty k dispozici cenzorům. Při své loňské návštěvě Prahy to potvrdil ruský dokumentarista Vitalij Manskij, který v KLDR před třemi lety natáčel film V paprscích slunce. Cenzoři fotografie i videozáznam jemu i ostatním lidem ve skupině každý den dle libosti promazávali.
Ani to, že Blažek směl fotit i v zapadlé vesnici, ještě o benevolenci úřadů, natož pak o životě v zemi, mnoho nevypovídá. „Ne každá severokorejská vesnička vypadá úplně příšerně, zdevastovaně, a chodí tam samí podvyživení lidé,“ podotýká Jablonská. Vesnice s chatrčemi po vzoru afrických slumů v KLDR nafotil z Čechů přes zákaz oknem autobusu zřejmě jen fotograf Reflexu Jan Šibík.
Také Jablonská a její skupina byla při focení omezená jen na místa, kam ji vzali průvodci. „Největší problém, který jsem vnímala, spočíval ale v tom, že v té zemi existují v podstatě koncentrační tábory a tam vás žádný z průvodců, ani kamarád podnikatele, o němž píšete, nevezmou,“ podotýká filmařka.
Dále čtěte:
