Klebnikov - čtrnáctý v řadě

Problémy se v Rusku nadále řeší pomocí atentátníků

Vladimir Iljič Lenin měl v ten den narozeniny a šéfredaktor právě založené ruské mutace známého ekonomického časopisu vyzařoval optimistickou náladu: „Skutečnost, že ruský mediální trh je zralý pro takovou publikaci jako Forbes znamená, že ruský byznys vstoupil do nové, mnohem civilizovanější fáze svého vývoje,“ prohlásil 22. dubna 2004 Američan Paul Klebnikov. O jedenáct týdnů později se ukázalo, jak hluboce se mýlil. Před moskevskou redakcí po něm kdosi vystřelil devět kulek. Čtyři zasáhly hrudník, a to potomek emigrantů z roku 1917 nemohl přežít.

Nejdříve film, pak šlendrián.

I když je informací málo, znalci ruského prostředí tvrdí, že muselo jít o promyšlený, objednaný zločin. Zatracená rodina: Klebnikovův předek Ivan Pušin skončil za účast na prosincovém povstání roku 1825 na Sibiři, on zahynul na moskevské ulici. A scéna to prý byla filmová: černá Lada sledovala Klebnikova, jdoucího po chodníku až k budově redakce časopisu Forbes Russia. Tam známého investigativního novináře tajuplné auto dostihlo a ze staženého okénka vyšly výstřely (prý se střílelo ze zbraně zvané Makarov).
První, kdo přiběhl ke zraněnému muži, byli jeho kolegové z ruské mutace časopisu Newsweek, který sídlí ve stejném domě jako Forbes. Klebnikov ještě dokázal mluvit. Dle svědectví šéfredaktora ruského Newsweeku Alexandera Gordějeva americký novinář řekl, že své vrahy nepoznal – a nikdo mu prý v poslední době ani nevyhrožoval. Klebnikov krvácel, rychle slábl a lékařská pomoc nejela.
Jestliže vražda šéfredaktora Forbesu ukázala, že ruská společnost ještě není na jistý druh otevřeného žurnalismu připravená, kvalita pomoci, které se mu dostalo, rovněž poukazuje na šlendrián a zmatek. Sanitka, která ke zraněnému přijela, neměla ve výbavě kyslíkový přístroj. Když konečně dorazila k nemocnici, brány byly zavřeny, takže musela několik minut čekat. Další zdržení nastalo - jak vypověděl reportér Newsweeku Michail Fischman, jenž v sanitce Klebnikova doprovázel - v nemocničním výtahu. Výtah se porouchal a než přišel opravář, uběhlo prý dalších deset minut. Zkrátka: ačkoli vedení nemocnice uvádí něco jiného, svědci tvrdí, že Paul Klebnikov nedojel na operační sál živý.

Naštval bohaté?

Odpověď na základní otázku, kdo je z atentátu podezřelý, je jednoduchá i složitá zároveň. Většina nezávislých pozorovatelů tvrdí, že vražda musí mít spojitost s Klebnikovovou prací. Například první číslo ruské mutace časopisu Forbes zveřejnilo materiál, který žádné ruské médium zatím neotisklo: seznam stovky nejbohatších Rusů. Je mezi nimi 36 miliardářů, kteří dohromady vlastní majetek ve výši kolem 110 miliard dolarů, což představuje čtvrtinu ročního hospodářského výsledku Ruska.
„Nikde na světě nemají bohatí lidé rádi, když je jejich bohatství vláčeno novinami,“ komentoval Klebnikovovu smrt Boris Berezovskij z anglického exilu. Jako kdyby si nevšiml, že ve Velké Británii vychází podobný seznam každý rok a žádného šéfredaktora kvůli němu ještě nezastřelili. V další větě už ale Berezovskij mluví, jako kdyby věděl, o čem je řeč: „Klebnikov musel někoho pořádně naštvat, a ten se rozhodl pomstít v ruském stylu.“ A další bohatci? Michail Chodorkovskij napsal redakci ruského Forbesu kondolenční dopis, v němž oceňuje „přínos Klebnikova k založení tradice otevřenosti v ruském byznysu“.
Potíž samozřejmě je, že psát otevřeně o ruských miliardářích často znamená odkrývat tajemné komnaty. Jak říká šéf ruské Unie novinářů Igor Jakovenko, „lidé, kteří vlastní miliardy, a nedokáží vysvětlit, kde je vzali, prostě podobné seznamy nesnáší.“

Pět ze sta.

S jistou nadsázkou se dá tedy napsat, že podezřelých je sto lidí. Britský deník Independent, aniž pochopitelně spekuluje o jakýchkoli souvislostech s vraždou, si dokonce dovolil vypsat pouhých pět jmen: Osmapadesátiletého Borise Berezovského, vlastníka majetku o 620 milionech dolarů, kterého Forbes označil za 47. nejbohatšího Rusa. Muže, o němž Paul Klebnikov napsal knihu „Kremelský kmotr“.
Jednačtyřicetiletou Jelenu Baturinovou, manželku moskevského starosty Lužkova, které časopis přisoudil asi 1,1 miliardy dolarů, což ji zařadilo na 35. místo. Odvážnější kritici tvrdí, že její firma Inteko těžila z moskevského stavebního boomu díky manželově pomoci.
Stejně starého Michaila Chodorkovského, nejbohatšího Rusa (15,2 miliardy dolarů), jenž je právě ve vazbě za údajné daňové podvody.
Sedmatřicetiletého Romana Abramoviče, druhého nejbohatšího Rusa s 12,5 miliardy dolarů, jenž upoutal pozornost například koupí londýnského fotbalového klubu Chelsea.
A konečně osmatřicetiletého Alexeje Mordašova, jenž v tabulce Forbesu obsadil devátou příčku. Kariéra tohoto generálního ředitele ocelářské skupiny Severstal Group byla předmětem titulní strany úvodního čísla ruské mutace Forbesu.
Všichni tito lidé měli v minulosti s investigativním novinářem Klebnikovem jisté problémy. Nejdále se dostal spor s Borisem Berezovským, jehož profil otiskl Klebnikov v roce 1996 v originálním Forbesu. Z textu mimo jiné vyplývalo, že Berezovskij měl v roce 1995 podíl na vraždě televizního reportéra Vladimíra Listeva. Ruský oligarcha ovšem časopis zažaloval u londýnského soudu a vysoudil prohlášení, že jeho podíl na vraždě nebyl nijak dokázán.
Klebnikov ani pak téma ruských boháčů, kteří podle něj ovládli Kreml, neopustil. O čtyři roky později publikoval knihu „Kremelský kmotr: Boris Berezovskij a rozkrádání Ruska“. V ní se snažil dokázat, že úpadek Ruska zavinil „věk gangsterského kapitalismu“.
Od tématu oligarchů se Paul Klebnikov odchýlil pouze v jediné větší práci. V roce 2003 vydal knihu „Rozhovor s barbarem“, založenou na rozsáhlém interview s čečenským bojovníkem, jenž se postupem času změnil v byznysmena. Klebnikov v ní kritizuje Západ za údajné podceňování hrozby terorismu zaštítěného islámem; některými analytiky je tato kniha považována dokonce za pokus ospravedlnit Putinovu čečenskou politiku. Kniha vyšla pouze rusky, neboť ochotný „anglicky tisknoucí“ vydavatel se nenašel.

Pomalu a neúspěšně.

Vražda Paula Klebnikova je čtrnáctým zdařilým atentátem na novináře v Putinově Rusku. Žádná z těchto vražd nebyla vyřešena a většina Klebnikovových přátel se obává, že ani tentokrát tomu nebude jinak. Navzdory tomu, že jde o Američana, že FBI nabídla svou pomoc, a že případ si vzal na dohled sám ruský generální prokurátor, všichni pozorovatelé se shodují, že policie postupuje (bohužel) jako vždycky: pomalu.
Co se naopak šíří rychle, je skepse. První vražda občana západního státu v Rusku od roku 1996 přiměla řadu komentátorů velkých světových listů k úvaze, že nyní bude velmi těžké argumentovat ve prospěch „pozitivně se měnícího státu“. „Když někdo napumpoval čtyři kulky do muže, který věřil, že může Rusku napomoci psaním pravdy, bude složité i nadále předstírat, že Rusko jen prožívá období přechodu, že se právě snaží utéct komunistickému dědictví,“ napsal Serge Schememann v International Herald Tribune.
Ostatně, Klebnikovovu smrt doprovázelo ještě několik dalších symbolických událostí, jež zmíněný postoj podporují. Například: tři hodiny před vraždou amerického novináře vysílala televize NTV poslední díl jediného slušného politického programu v zemi. Týdenní pořad Savika Schustera „Svoboda slova“ byl zrušen na přání nového ředitele, dosazeného prezidentem Putinem po násilném uplatnění státní kontroly nad NTV.

Epitaf v Izvěstijích.

Svého druhu epitaf si ale napsal Paul Klebnikov sám. Sedm hodin předtím, než zemřel, poskytl větší rozhovor ruskému deníku Izvěstija, a v něm mimo jiné říká: „Je správné, že se oligarchové, kteří dříve kontrolovali Kreml, prezidenta bojí. Princip obnovení státní autority nad společností a největšími ekonomickými hráči je třeba přivítat. Jenže – stát se nyní zdá přecházet do druhého extrému. Vstupuje zcela do všeho a je možné, že hrozbou pro Rusko již nebude systém oligarchů, ale moc byrokratů, kteří zneužívají zákonů ve svůj prospěch.“
Další téma, o němž Paul Klebnikov mluvil těsně před smrtí s reportérem Izvěstijí, bylo pozorně sledováno i ve Velké Británii, kde se usídlili dva významní ruští oligarchové, Boris Berezovskij a Roman Abramovič. „Velká Británie se vůbec nezajímá o to, kde příchozí emigranti své bohatství vzali. Pokud přinášejí velké peníze, je všechno v pořádku. V sedmdesátých letech se tam usídlili arabští šejkové, nyní ruští oligarchové. Anglickým úřadům je opravdu jedno, jestli někdo vážně porušil ruské zákony,“ řekl Paul Klebnikov. „Roman Abramovič nebyl popohnán k soudu jenom proto, že je Putinovým osobním přítelem. Ale srovnejme Sibneft a Jukos. Pokud přihlédneme ke vzneseným obviněním – neplacení daní, nedostatek patriotismu a prosazování politických zájmů – pak je Sibnet mnohem horší než Jukos,“ neváhal uvést Klebnikov. Tento druh otevřené kritiky není v ruských médiích běžný. „Paul věřil, že k řešení konfliktů se v Rusku již najímají právníci, a nikoli atentátníci,“ řekl listu Washington Post jeho přítel Boris Jordan. Zkrátka: otec tří dětí, jenž se v roce 1963 narodil ve Spojených státech a v Rusku si nechal říkat Pavel Jurevič Chlebnikov, neměl na „ruské“ soudy štěstí.