Nasralláhovo překvapivé vyjádření mění důsledky konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem
V neděli 27. srpna 2006 v interview s libanonskou televizí vyjádřil šejk Nasralláh překvapivě politování nad narušením izraelského území a zajetím dvou izraelských vojáků, aktem, který vedl k odvetné izraelské vojenské operaci. Nasralláh uvedl, že kdyby si Hizballáh byl vědom byť jednoprocentního nebezpečí, že únos bude mít takové důsledky, rozhodně by ho neprovedl - a to z humanitárních, morálních, sociálních, bezpečnostních, vojenských a politických důvodů.
Jde o tak pozoruhodné vyjádření, že jindy psavým komentátorům zřejmě vyrazilo dech. Ztratili nit, neboť v intencích jejich komentování blízkovýchodního konfliktu nenalezli - a dlužno dodat, ani nemohli nalézt - logické vysvětlení. Až jeden, jakýsi Thomas Frank, se v Britských listech pokusil o cosi perfidně „kubicoidního“. Logiku vytěsnil zaujetím, skutečnost představami, a celý nesmysl okořenil vztekem. Přízračným příkladem jeho přístupu je výpotek, že „Izrael využil zajetí dvou svých vojáků k provedení připravené invaze“ (!). Nasralláh mu svým výrokem asi zbořil bábovičky: „Překvapili jsme Izrael volbou času. Oni, ne my, padli do léčky“ (MF Dnes, 28. 8. 2006). Dalším těžko oddiskutovatelným faktem je ustavení vyšetřovací komise v Izraeli, která má zkoumat izraelská vojenská selhání (chybná taktika, celková nepřipravenost armády i rezervistů, špatná logistika, strukturální selhání - lépe pancéřované a modernější tanky byly v té době na západním břehu Jordánu). Proto jsou komentátoři v lepším případě zticha.
Nasralláh ukončil i poněkud masochistické kvílení izraelské pravice nad „prohrou Izraele“ (protože nebylo po jejich) a de facto určil vítěze konfliktu: Izrael! A je dobře nedbat na upozornění o nevěrohodnosti Nasralláha (když hrozil, byl brán vážně) a vzít ho vážně i teď: takové pozoruhodné vyjádření (dotýká se řečníkova renomé!) v takové neobyčejné době si to bezesporu zasluhuje!
Humanitární důvody.
Nasralláh uvádí, že Hizballáh určil čas konfliktu. Mohl tedy připravit bitevní pole tak, aby bylo bez civilistů. Opak byl pravdou. Jan Egeland, komisař OSN pro humanitární záležitosti, po návštěvě Libanonu (24. července 2006 na tiskovce na Kypru) obvinil Hizballáh ze zbabělosti, neboť se skrývá mezi civilním obyvatelstvem, a učinil ho zodpovědným za smrt stovek libanonských civilistů. A opět: Egelandovy výroky, obviňující Izrael z používání amerických kazetových bomb, jsou citovány a brány vážně; berme tedy vážně celého Egelanda!!
Morální důvody.
Mohl Nasralláh myslet na nemorálnost napadení Izraele, únosu samého, nebo na morálně pochybnou (slabé slovo!) taktiku Hizballáhu, skrývajícího se mezi civilisty? Odpověď vyžaduje každopádně značnou dávku fantazie.
Sociální důvody.
Izraelci před bombardováním varovali obyvatelstvo v konkrétních lokalitách arabsky psanými letáky. Odjet však mohli pouze ti bohatší; arabští přepravci se k uprchlíkům - co do cen za přepravu - často skutečně nechovali nijak humánně. Roste jednak společenský odpor, ale i podpora Hizballáhu, který rozděluje zahraniční podporu; svým příznivcům více. Sociální situace je stále polarizovanější.
Bezpečnostní důvody.
Infrastruktura Hizballáhu je škrcena ze všech stran, byť jisté kanály budou asi ještě fungovat dál. Přes deklarovanou vnitrolibanonskou podporu Hizballáhu vzniká na straně některých křesťanských a drúzských stran a libanonské armády jistý pohyb právě opačným směrem. Může se stát, že aktivisté Hizballáhu budou téměř ze všech stran obklopováni stále nepřátelštějším prostředím. Hizballáh se ocitl v pasti vybudované vlastníma rukama.
Vojenské důvody.
Ozbrojené složky Hizballáhu budou nyní nejen pod mezinárodním, ale i vnitrostátním tlakem. Jejich autonomie je ohrožena, existují snahy je odzbrojit či integrováním do struktur libanonské armády rozdrobit, a tak dostat pod kontrolu. Možnosti logistické podpory ze Sýrie (a Íránu) budou silně přiškrceny, ne-li přímo znemožněny. Kdo ví, znal-li kletý šejk Nasralláh výrok Condoleezzy Riceové (USA Today, 17. 8. 2006) - asi by mu vrátil sebedůvěru: „Americká ministryně zahraničí se postavila za západní politiky a vojenské činitele, kteří tvrdí, že odzbrojit Hizballáh nebude prací mezinárodních sil. ,Nelze očekávat, že by fyzicky odzbrojovaly Hizballáh,‘ řekla, 'odzbrojení takové milice se moc nepochopilo. Musíte ho v první řadě naplánovat a poté doufat, že ti lidé složí zbraně dobrovolně.‘“ Bude-li Západ pomáhat Izraeli tak „odhodlaně“ a „koncepčně“, jak naznačuje citát, pak pánbů potěš.
Politické důvody.
Libanonské obyvatelstvo se především v místě bojů silně polarizovalo: především ti chudí, co zůstali a sloužili jako „měkké“ štíty, budou znamenat politicky nepříjemné konsekvence (volby) ještě dlouho v budoucnosti. Nejen USA, ale i EU, Egypt, Saúdská Arábie a Jordánsko označily za původce konfliktu Hizballáh. Podle haifského starosty Yoni Yahava Izrael v konfliktu dosáhl značných úspěchů; jedním z nich je, že Hizballáh je a bude vytlačován z Libanonu. To může vést - podobně jako tomu bylo po jomkipurské válce 1973 - k míru s Libanonem a Sýrií, který je ovšem černou můrou všech válečných štváčů, protože by znamenal završení procesu stabilizace regionu. Sýrie a Libanon přitom vidí (přinejmenším ekonomický) prospěch, jaký mají z míru s Izraelem Jordánsko a Egypt.
Ekonomické důsledky.
A také by znamenal, že by konflikty s Izraelem přestaly fungovat jako spouštěcí mechanismus pro všelijaké výkyvy cen ropy (producenti surové ropy z nich profitují pouze z menší části!) a pro rozhýbání cen akcií nejrůznějších společností (bylo by asi záhodno analyzovat neobvyklé - nebo příznačné - akciové transakce těsně před vypuknutím konfliktu!).
Okolnosti.
Objevují se různé dohady, nakolik Nasralláhovo vyjádření ovlivnilo Írán - a co by jím sledoval. Může být, že chce zklidnit situaci a získat čas a vhodnou vyjednávací pozici pro řešení jaderné energetiky. Den či dva před Nasralláhovým záchvatem lítosti prohlásil íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, že „Írán nepředstavuje pro nikoho hrozbu, dokonce ani pro sionistický režim“ - a to přestože Írán považuje Izrael za svého úhlavního nepřítele a neuznává jeho existenci. (Dlužno připomenout, že hrozby téhož Ahmadínežáda byly brány vážně.) Další kritickou okolností je diskuse o uvalení sankcí na Írán v okamžiku, kdy podle všeho ještě neporušil vůbec žádnou konvenci o mírovém využívání jaderné energie!
Závěr.
Z publikovaného lze mít za to, že
1) Hizballáh se dlouhodobě na konflikt připravoval: starší vojenský materiál je provenience syrské, íránské a severokorejské, moderní (například prostředky nočního vidění) pak pochází z Velké Británie (!).
2) Hizballáh svévolně zahájil akci v čase a způsobem, který si sám zvolil: to znamená, že bez jakéhokoli ovlivnění Izraelem, ale zřejmě i Sýrií a Íránem; jedinou časovou souvislostí byl únos izraelského vojáka u Gazy, provedený Hamasem, který se uskutečnil krátce před ní. Je možné, že Hamas a Hizballáh si konkurují v roli reprezentanta a ochránce Palestinců, což nesporně implikuje značně odlišné finanční konsekvence ze strany sponzorů. Útokem na americké velvyslanectví v Bejrútu se konkurence ještě zvětšila: o svůj podíl ze sponzorského krajíce se hlásí šíitská mládež pod franšízovanou značkou al-Káida.
3) Šéf Hizballáhu není s výsledkem konfliktu spokojen: asi se dostal do situace, v níž je osamocen a o své újmě hledá všeliké cesty, jak vylepšit svou pozici, kterou - vzhledem k sebemrskačství mezi politiky nevídanému - musí nutně pociťovat jako kritickou.
4) Důvodem špatného odhadu průběhu konfliktu mohlo snad jedině být, že se nepočítalo se způsobem izraelské reakce (byť ho Izrael nepoužil poprvé: princip takzvané. neadekvátní reakce velmi úspěšně uplatňoval již v šedesátých letech, kdy místa na Golanských výšinách, z nichž byli ostřelováni galilejští zemědělci, následně letectvo srovnalo se zemí).
5) Izraelské vojenské síly potvrdily svou flexibilitu: přes oprávněnou kritiku (nekoncepčnost, nepřipravenost, nedůslednost, strukturální a systémová selhání) dokázaly účinně, byť značně improvizovaně reagovat. Vojenské i politické vedení v důsledku toho získalo velmi mnoho obrovsky cenných, bojem prověřených kritických podnětů, takže důvodně předpokládaná následná opatření odstraní většinu těchto nedostatků a podstatně se zvýší obranyschopnost země. Taktika Hizballáhu bude asi příště nepoužitelná.
6) Hizballáh na mezinárodní politické scéně ztratil: od počátku bylo jasné, že je původcem konfliktu; tento závěr sdílely s USA a EU i významné arabské země (Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko).
7) Vztahy Hizballáhu s jeho sponzory se zřejmě velmi ochladily. Stále ho sice potřebují, ale pravděpodobně ne v této podobě „neřízené střely“.
Šejk Nasralláh sedí ve svém bunkru a lituje. Pozdě, ale přece.
