Podpora českého zemědělství a potravinářství může stabilizovat ceny potravin
Potraviny představují podstatný díl spotřeby českých domácností. Společně s tabákem a alkoholem jde o celou čtvrtinu naší spotřeby. Současně je to zboží, jehož cenový vzestup patří v rámci spotřebního koše k nejrychlejším. Od roku 2005 stoupla cenová hladina potravin o 30 procent
a u alkoholu a tabáku dokonce o 50 procent. Jen malou útěchou nám může být, že v tom nejsme sami. Podobně jako v Česku stoupla cenová hladina potravin v celé EU – od roku 2005 o čtvrtinu; nejvíce v Maďarsku (o 64 procent), nejméně naopak ve Francii, Itálii a Španělsku (těsně pod 20 procent).
Růst cen potravin na počátku roku 2013 pokračuje, i po očištění od vlivu DPH činí meziroční zvýšení cen potravin více než čtyři procenta. Proč potraviny zdražují více než jiné složky spotřebního koše? Důvody jsou v zásadě tři: globalizace, biopaliva a postkrizový vzestup obchodování s agrárními deriváty. Jednotlivé faktory nepůsobí izolovaně, ale mají řadu styčných ploch.
Vliv lokálních podmínek klesá Globalizace prolomila odvěký bazální vztah mezi nabídkou, poptávkou a cenami potravinářské produkce, určované převážně místními, zejména klimatickými podmínkami.
Nyní je třeba počítat i s úrodou nebo neúrodou v globálním měřítku, zemědělskou politikou vyvážejících zemí a obchodní politikou mezinárodních řetězců. I tento poslední faktor mohl mít na vývoj cen potravin v Česku určitý vliv. V období, kdy nadnárodní řetězce vstupovaly na český trh, jejich konkurence udržovala ceny velmi nízko. Po relativní stabilizaci pozic vliv konkurenčního boje oslabil. Zatímco mezi lety 2001 až 2006 se ceny potravin vůbec nezvýšily, v období let 2007 až 2012 zdražovaly v průměru ročně o 3,4 procenta, z čehož přibližně polovinu lze připsat zvyšování DPH.
Na globálním trhu se projevuje mnoho paradoxů, například to, že se některé rozvojové země staly čistými dovozci i těch potravin, pro jejichž produkci mají vhodné podmínky. I v Česku jsme se dožili pikantní situace: podle Agrární komory ČR byl stav prasat v roce 2012 stejný jako v roce 1921.
Globální poptávka a biopaliva Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) stoupne do roku 2050 poptávka po potravinách na dvojnásobek, zejména v důsledku zvyšování ekonomické úrovně v rozvíjejících se ekonomikách. Hospodářský růst těchto zemí ovlivňuje celkovou poptávku po agrární produkci nejen v souvislosti s přímým zvyšováním spotřeby potravin. Méně transparentní je nepřímý vliv vysoké energetické náročnosti jejich hospodářského rozvoje, která zvyšuje poptávku po agrární produkci prostřednictvím fenoménu biopaliv.
Proč ale nelze zvyšovat nabídku agrární produkce stejným tempem jako poptávku, a tak stabilizovat ceny? Do hry opět vstupuje fenomén biopaliv, a to minimálně ve dvou rolích. První je soutěž o půdu: orná půda je stále více využívána i k pěstování energetických plodin a ubírá tak z ploch orné půdy, kde by se jinak mohly pěstovat plodiny pro potravinářské účely. Tlak na ceny půdy, promítající se v konečném důsledku i do cen agrárních komodit, je přirozeným důsledkem.
Druhá rovina problému vychází právě z možnosti substituce, vedoucí k tomu, že se ceny potravin využitelných při výrobě energie přibližují cenám energetických surovin.
Původně transparentní jednosměrný vztah daný tím, že energie je přirozeně spotřebovávána při výrobě a dopravě potravin, se rozšířil o „druhý jízdní pruh“ v opačném směru.
Tím se vzájemné vazby mezi cenovými pohyby potravin a energií zesilují. Dlouhodobým důsledkem sice nemusí být jednoznačně zdražení potravin, jasný je ale vzestup cenových výkyvů.
FinanČní tRhY a mĚnoVá politika Rostoucí poptávka na globálním trhu potravin a omezení adekvátního zvýšení nabídky, komplikované fenoménem biopaliv, ale nejsou kompletním vysvětlením růstu cen potravin v posledních letech. Relativně novým hráčem v globální hře o ceny potravin jsou investoři na finančních trzích, kde se agrární komodity staly rostoucím předmětem zájmu. Velcí institucionální investoři jako penzijní fondy či pojišťovny vstupují na trh s agrárními futures jednak proto, že hledají v prostředí nízkých výnosů zajištění aktiv proti infl aci, jednak proto, že diverzifi kují svá portfolia.
Počet uzavřených světových kontraktů na zemědělské komodity ve světě se od roku 2007 více než zdvojnásobil na zhruba 1,1 milionu v roce 2012. Podíl agrárních kontraktů na celém objemu světových futures a opcí činil téměř šest procent, čímž se pomalu dotahuje na osmiprocentní podíl energií a kovů. Sázka na růst cen agrárních komodit přitom zatím nebyla marná – za necelých deset let dosáhl celkový index FAO více než dvojnásobku.
Zájem investorů byl nejspíš podpořen měnovou politikou hlavních centrálních bank, které drží úrokové sazby na ultranízké úrovni a současně provádějí různé formy kvantitativního uvolňování. Jako u mnoha akademicky vytvořených konceptů i zde realita překročila teorii. Je možné vyslovit hypotézu, že vedlejším důsledkem strategie hlavních centrálních bank je příspěvek ke globálnímu růstu cen potravin a energií, na což mnozí spotřebitelé reagují omezováním spotřeby.
spotŘebitelÉ ŠetŘí Situace v Česku je typickým příkladem. Analýzy ČSÚ ukazují, že za oslabenou spotřebitelskou poptávkou stojí především potraviny, za něž jsme omezovali své výdaje v razantnějším měřítku než většina Evropanů. Je to situace, která nemá velkou oporu v ekonomické teorii, protože potraviny patří obecně ke zboží s nízkou cenovou pružností. Zvyšování cen potravin je ale natolik výrazné, že naráží na rozpočtová omezení domácností.
Chování spotřebitelů je poznamenáno i tím, že cenová pružnost není symetrická. Tedy že snížení ceny může vyvolat přírůstek spotřeby nižší, než je omezení spotřeby po zdražení. Podle behaviorálních ekonomů, jejichž hvězda v současném světě plném nejistoty stoupá, to souvisí s takzvanou averzí ke ztrátě. Jednoduše řečeno: pocit ztráty vyvolaný zdražením má v rozhodování zákazníků často vyšší váhu než stejně vysoký zisk způsobený zlevněním. Drahé potraviny mohou z tohoto pohledu utlumit chuť utrácet za zboží, které zlevňuje, a to i u těch domácností, které tvrdým rozpočtovým omezením nečelí.
Z globálního hlediska bude problémem příštích desetiletí zvyšovat nabídku potravin tak, aby stoupající poptávka netlačila světové ceny vzhůru neúnosným tempem. Z domácího pohledu je pravděpodobné, že dokud nebudou ceny potravin (a také energií) stabilizované, nelze čekat výraznější posílení spotřebitelské důvěry.
Jeden klíč ze svazku potřebného k odemčení zablokované spotřebitelské poptávky má nově vznikající strategie českého zemědělství.
Podaří se zvýšit potravinovou soběstačnost a stabilizovat spotřebitelské ceny (alespoň některých) potravin? Nastane obrat ve vývoji zaměstnanosti v zemědělství a potravinářském průmyslu, kde během předchozí dekády došlo k úbytku více než sto tisíc pracovních míst? Kladné odpovědi na obě tyto otázky by oživení poptávky domácností mohly napomoci. Připomeňme, že spotřeba domácností, která tvoří celou polovinu hrubého domácího produktu, táhla v roce 2012 českou ekonomiku do recese nejsilněji. ?
POTRAVINY ZDRAŽUJÍ, LIDÉ NAKUPUJÍ MÉNE Vývoj cen potravin a jejich nákupů (v %)
Zdroj: CSÚ