Manažerům předních českých firem se opravdu nechtělo zveřejnit, kolik berou, takže si to trochu obšlápli. Právě tak šlo číst návrh poslance Pavla Suchánka (ODS), který propašoval do novely zákona o spotřební daně pár paragrafů, které mají odvrátit zveřejnění manažerských platů ve výročních zprávách společností obchodovaných na veřejném trhu. Úprava platného zákona nepřímou novelizací je v Česku celkem běžnou praxí, nicméně není zcela obvyklé, když takováto věc projde potichu a bez větší pozornosti až do třetího čtení. Je vidět, že podpora tohoto návrhu byla zorganizována kvalifikovaně, i když nebyla nakonec úspěšná a klička na psolední chvíli nevyšla.
Lze jistě vést polemiku, zda dikce navržené legislativy není zbytečně přísná a zda nepředbíháme Evropu, kde si top management nenechá do peněženky příliš nakukovat. Generální ředitel pražské burzy Petr Koblic se v deníku Právo dokonce obával, že by některé dosud obchodované společnosti mohly kvůli této povinnosti odejít z veřejného trhu úplně, nebo obchodovat se svými cennými papíry na zahraničních burzách, a to by poškodilo celý kapitálový trh v ČR. Jak vysvětlí, že americké a britské společnosti raději obchodují za těchto přísných pravidel, než by kótovaly ve Frankfurtu nebo v Praze, už neříká. Nakonec asi ani Koblic nemůže popřít, že se Evropa dobrým způsobům při obchodování s cennými papíry spíše učí ve Spojených státech, než že by tomu bylo naopak.
Jestliže se běžně na zadních stranách novin objevují žebříčky platů fotbalistů či hokejistů dosahující milionů dolarů, není nejspíše důvod tajit platy špičkových manažerů. A ještě menší důvod je považovat při tomto srovnání mnohamilionové platy pro šéfy významných a ziskových firem za přemrštěné
Zveřejnění odměn managementu má podstatný význam pro corporate governance, tedy správu společností. Akcionáři mají právo vědět nejen to, kolik platí člověku, kterému svěřili do správy svůj majetek, ale mají mít možnost i porovnat, zda ten jejich CEO není přeplácen ve srovnání s jiným šéfem podobně velké a podobně ziskové společnosti či zda někde nezahálí levnější talent. A obdobně mají právo podivovat se nad výší odměn, pokud firma neprosperuje.
Ve velkých společnostech s účastí státu to má ještě další efekt. Je totiž vidět, jakou přirážku si přední manažeři účtují za to, že vstupují do nejistého kontraktu s politiky. Velmi vysoké odměny těchto lidí jsou daní za břemeno politického podřízení a riziko bezdůvodné výpovědi. A to nespekulujeme o zvláštním příplatku za raději nespecifikovanou kooperaci s politickými stranami. O velmi problematických odměnách pro dozorčí rady v některých státem vlastněných firmách, které se veřejně propíraly docela nedávno, není třeba snad ani mluvit. Průhledné informace o odměnách tak mohou opravdu přinést výrazné zlepšení ve správě firem a v neposlední řadě i stát přinutit k chování standardního akcionáře, což by pomohlo jak firmám, tak daňovým poplatníkům.
Obavy dotčených jsou ale do značné míry oprávněné. Jiný kraj, jiný mrav. Ve Spojených státech, kde je výdělek respektovaným měřítkem osobního úspěchu, opravdu nejsme. Je zde jistě objektivní problém závisti a zášti k schopným a výkonným lidem s vysokými příjmy, který živí i nejsilnější vládní strana. Za každým větším majetkem je krádež, zní z české levice už dlouho. Posledním příkladem je konstrukce daňových úlev dle ministra financí Bohuslava Sobotky. Lidé bez kvalifikace nejenže nemají platit vůbec žádné daně, ale ještě z berňáku dostanou subvenci od státu, tedy přesněji řečeno z kapes těch, kteří celý systém zbytnělého českého sociálního státu financují. Uspěšným a slušně vydělávajícím lidem jsou v současnosti jakékoli úlevy na daních a dalších odvodech zřejmě zcela nedostupné a politicky nežádoucí. Panuje obecné přesvědčení, že by rozdíly ve mzdách měly být nižší. Přitom nedávný průzkum ukázal, že rovnostářštější mzdy mají z evropských zemí jen Finsko a Maďarsko. Nehledě na to, že po zkušenosti s vládní bezpečnostní politikou vrcholící aférou s Berdychovým gangem jsou v Česku role lupičů a policajtů tak trochu popleteny.
Přesto, nebo spíše právě proto nelze přijmout názory odmítající povinnost zveřejňovat platy. Veřejnost si musí zvyknout na to, že lidé s vysokou odpovědností za živobytí tisíců lidí jsou velmi slušně zaplaceni. Třeba i lépe než televizní bavič či špičkový hokejista. A veřejnost si nepochybně i zvykne.
