Komu projde neplacení daní? Příběhy slavných, jimž to nevyšlo, včetně jejich originálních obranných strategií.
Kdy naposledy psala světová média o dvou Portugalcích najednou, a ještě k tomu v souvislosti s penězi? Tu mimořádnou chvíli prožíváme právě teď, ačkoli ani jednomu z nich to nejspíš není dvakrát po chuti. Jsou jimi Cristiano Ronaldo (32) a José Mourinho (54). Kromě portugalského pasu mají společného leccos dalšího: vysokou výkonnost ve fotbalu a z n í plynoucí platy, které vypadají na první pohled jako telefonní číslo.
Ronaldo, hráč madridského Realu a nejlépe vydělávající sportovec světa, loni získal (na platu včetně prémií plus na reklamě) 93 milionů eur. Mourinho, manažer - funkce někde na pomezí českého trenéra a sportovního ředitele - anglického klubu Manchester United, si přišel na zhruba 29 milionů eur. Raději to ani nepřepočítávejte na koruny.
Letos začala oba fotbalové zbohatlíky spojovat záležitost méně příjemná: stali se terčem vyšetřování španělského finančního úřadu (Mourinho v letech 2010 až 2013 působil také v Madridu) za údajné krácení daní. Ronaldo měl v letech 2011 až 2013 vykázat příjem 11 milionů eur, což zhruba odpovídalo jeho tehdejšímu platu, ačkoli ve skutečnosti vydělal celkem 43 milionů. Tím měl kasu španělského království připravit o zhruba 14,7 milionu eur. Po Mourinhovi chce španělský berňák 3,3 milionu eur.
Chlastá celá liga
U Ronalda je navíc vsázce více než pár mizerných milionů eur. Má na krku trestní obvinění z podvodu, které mu při troše smůly může vynést pět let ve vězení. To není úplně legrace, jak by mu mohl dosvědčit jeho největší sportovní konkurent, Argentinec Lionel Messi. Devětadvacetiletý hráč FC Barcelona s loňským celkovým hrubým příjmem 64,7 milionu eur letos za prakticky stejné obvinění vyfasoval 21 měsíců natvrdo. Za mřížemi není jen proto, že podle španělské praxe může soudce ponechat na svobodě provinilce s trestem pod dva roky, pokud nebyl rozsudek vynesen za násilný trestný čin. U Messiho přitom šlo o 4,1 milionu eur; Ronaldo dluží tři a půlkrát tolik.
Mourinha s Ronaldem podezírají úřady ze stejného fíglu, jímž se provinil Messi. Ten svoje příjmy z reklamy ukládal do ofishorové firmy v Karibiku (dokonce se objevila v dokumentech nechvalně proslulé advokátní kanceláře Mossack Fonseca, známých jako Panama Papers), čímž se vyhnul placení daní ve Španělsku. Ronaldo činí totéž a netají se tím. „Využívání offshorových struktur je mezi špičkovými sportovci běžné“ prohlásil jeho právník poté, co se obvinění dostalo do novin.
Podobnou obranu použili spontánně i fanoušci fotbalové Sparty před zhruba pětatřiceti lety, kdy mocná žízeň dostávala do problémů jejich hrdinu Jana Bergera. „Chlastá celá liga“ skandovali tehdy na Letné ve snaze Bergerovy prohřešky relativizovat. To ovšem úřady neobměkčilo; jestli to nyní zapůsobí na španělské soudy, se teprve uvidí.
Ronaldo, Mourinho a Messi zvolili v prekérní situaci každý jinou strategii. Prvně jmenovaný si řekl, že nejlepší obrana je útok. Prohlásil, že je čistý a nikomu žádné peníze platit nebude. „Jsem jako vězeň“ postěžoval si španělskému tisku. „Říkají mi, že jsem provedl něco zlého, ale já vím, že jsem nic zlého neprovedl“ prohlásil (z čehož vidíme, že kličky v kruhu jsou na fotbalovém hřišti účinnější zbraní než v daňovém právu). Trenér Mourinho zase tvrdí, že „po upozornění španělských úřadů svoji daňovou pozici již normalizoval“, ať už to znamená, co chce.
Obrana nízkým IQ
To Messi se hájil po jiné linii oblíbené mezi daňovými vykuky; říkejme jí třeba „obrana nízkým IQ“. „O daňových záležitostech nemám nejmenší ponětí,“prohlásil v době procesu, „všechny jsem je svěřil svému otci a jeho právníkům. Nenapadlo mě, že by mne mohli podvést.“ Pro úplnost: Messi senior dostal také 21 měsíců, po odvolání se domohl snížení trestu na minimální sazbu 15 měsíců.
Proč se zrovna španělské úřady zaměřily na daňové provinilce svých nejlepších fotbalových klubů, můžete se teď ptát. Lze přece stěží očekávat, že Španělsko nějakým tajemným způsobem soustřeďuje lidi podvádějící ochotněji než v jiných srovnatelných zemích. Odpověď je stejně bláznivá jako některé vytáčky daňových hříšníků samotných.
Španělsko patří v kontextu západní Evropy k chudším zemím se silně progresivní daní z příjmu (pro fyzické osoby platí škála v rozmezí od 24,75 do 48 procent). To nevytváří ideální podmínky k přitáhnutí například špičkových manažerů (nebo fotbalistů), kteří samozřejmě spadají do nejvyšší kategorie. V roce 2005 proto tamní vláda prosadila zákon, jenž umožňuje cizincům po dobu nejdéle šesti let uplatňovat nejnižší daňovou sazbu ve výši 24 procent (tak tomu bylo původně, od roku 2012 je to zmíněných 24,75 procenta).
Beckhamův zákon
Především však dotyční cizinci nemusejí platit daň z příjmů vygenerovaných mimo španělskou jurisdikci. Pokud tedy například fotbalista dostává deset milionů eur ročně jako plat a dalších sto z reklamy, stačí mu posledně jmenovaný příjem uvést jako získaný mimo Španělsko - a prakticky tak 90 procent svého příjmu od daně osvobodí. Jedním z prvních, kdo této neobvyklé možnosti využil, byl anglický fotbalista David Beckham, jenž přišel hrát do Madridu v roce 2003. Proto také tomuto ustanovení španělského daňového systému nikdo neřekne jinak než Beckhamův zákon.
Od roku 2005, kdy španělskou ekonomiku hnaly kupředu levné hypotéky, se však leccos změnilo. V roce 2012 se Beckhamův zákon dočkal podstatného zpřísnění, například omezení platnosti do výše 600 tisíc eur ročně a zvýšení své nejvýhodnější sazby. Především však úřady začaly daleko pečlivěji sledovat, jak to s penězi vydělanými „mimo Španělsko“ vlastně je. Fotbalisté obou superbohatých klubů ajejich astronomické výdělky byli logicky na řadě jako první.
Ronaldovy právníky tak čeká těžký úkol. Musejí přesvědčit vyšetřovatele, že společnost registrovaná na Britských Panenských ostrovech, jež inkasuje hráčovy příjmy z reklamy, a další společnost v Irsku, na jejíž účet peníze poté chodí, jsou skutečné firmy, které něco dělají, a neexistují čistě za účelem obelstění berňáku. Messiho právníci mohou potvrdit, že takový úkol nepatří k nejsnadnějším.
Pokud však neuspějí a Cristiano Ronaldo svou při prohraje (namísto populární zkratky tvořené iniciálami a číslem dresu CR7 se tak bude moci v závislosti na výši trestu psát třeba CR4,5), ocitne se v té nejlepší společnosti.
Při výběru dopadených daňových hříšníků jsme zohledňovali zvučnost jména, výši provinění a originalitu jejich obranných strategií. Převažují mezi nimi Američané, protože tamní kultura je diskusi o výši příjmů otevřenější než evropská a případy jsou lépe zdokumentované. •
Pravý direkt Mike Tyson: mistr světa v boxu 33 milionů USD Když boxerskému šampionovi let devadesátých přišel v roce 2005 dopis, že dluží americkému federálnímu berňáku IRS 33 milionů dolarů, sedl do auta s úmyslem vysvětlit to úředníkům tak, jak uměl - totiž pěstí. Nakonec se věci podařilo vyřešit jinak a Tyson dostal vlastní televizní show, jež mu pomohla dluh splatit. Při poslední splátce dokonce Tyson o dva miliony přeplatil.
Blonďatá chvíle Lindsey Vonnová: sjezdařka 1,7 milionu USD V roce 2012 na královnu amerického sjezdového lyžování přišel berňák a sebral jí dům jako zálohu na nezaplacenou daň ve výši 1,7 milionu dolarů. „Svěřila jsem kontrolu nad svými financemi někomu, o kom jsem si myslela, že má ty nejlepší úmysly. Je to chyba, kterou podruhé neudělám,“ prohlásila kráska proslulá přírodní světlou barvou vlasů.
Přiznání Boris Becker: trojnásobný vítěz Wimbledonu 3,2 milionu EUR Boris Becker vydělal v 80. a 90. letech tenisem v přepočtu 150 milionů eur, ale po ukončení kariéry o ně špatnými investicemi zase přišel. V roce 2002 dostal dvouletý trest za nezaplacení daní ve výši 1,7 milionu eur. Protože se však přiznal a spolupracoval s vyšetřovateli, mohl splatit celkem 3,2 milionu (včetně pokuty a úroků) na svobodě.
Nebydlím, ergo neplatím Martha Stewartová: televizní osobnost 220 tisíc USD Martha Stewartová je americkým ekvivalentem Přemka Podlahy. Její dvousettisícový daňový dluh je v této společnosti zanedbatelný, její obrana však nikoli: argumentovala, že za obrovský dům ve státu New York nemusí platit daně, protože v něm „skoro nikdy nepřebývá“. Do vězení ji později dostalo zneužívání informací v obchodním styku (insider trading).
Překlep Walter Anderson: manažer 200 milionů USD Někdejší telekomunikační boss dokázal v první dekádě 21. století ukrýt před berňákem příjmy ve výši 365 milionů dolarů. Jeho celkový dluh poté kvůli úrokům dosáhl 238 milionů dolarů a stal se největším potrestaným daňovým únikem v historii USA. Andersonovi pak přišla na pomoc sama Štěstěna: díky překlepu v rozsudku zněla splatná částka jen na 23,8 milionu.
My nemusíme Leona Helmsleyová: podnikatelka, dědička 9 milionů USD Manažerka a později dědička realitního impéria, jež proslula jako Queen of Mean (zhruba Královna Protivka), si po léta účtovala osobní výdaje, jako by to byly výdaje podnikatelské. Když na to úřady přišly a ona se v roce 1989 hájila před soudem, nijak jí nepomohla věta: „My daně neplatíme. Jen malí lidé platí daně.“ Ačkoli byla odsouzena na 16 let, odseděla si jen 21 měsíců (z toho dva v domácím vězení) a zaplatila devět milionů dolarů; státním žalobcem byl tehdy pozdější newyorský starosta Rudy Giuliani. Před smrtí odkázala majetek svému psíkovi; péče o něj vyšla na 100 tisíc dolarů ročně.
Zatloukal a neplatil Al Capone: mafioso 215 tisíc USD (zhruba 40 milionů dnešních USD) Legendární gangster z doby prohibice měl na vybranou: buď zaplatit z obrovských alkoholových příjmů daně a de facto se přiznat, nebo neplatit nic a žít na vysoké noze z neprokazatelných příjmů. Rozhodl se pro druhou možnost, což se mu nakonec stalo osudným: kromě zaplacení ekvivalentu dnešních 40 milionů dolarů se v roce 1933 stal jedním z prvních vězňů tehdy nově otevřené věznice na ostrově Alcatraz.
Zatloukat a zaplatit Spiro Agnew: viceprezident USA 100 tisíc USD Americký viceprezident, v letech 1969 až 1973 dvojka Richarda Nixona, byl oproti Caponemu malou rybou: něco zpronevěřil, něco nezdanil, něco vzal v obálce, celkově se ani nepřiblížil milionu dolarů. Když však stokrát nic umořilo osla a Agnew podal demisi, byl obviněn z přijímání úplatků ve výši zhruba 100 tisíc dolarů. Bývalý druhý muž USA se k činu ani nepřiznal, ani jej nepopřel - ale z řečené částky zaplatil daň z příjmu. (A pak kdo je doopravdy blondýna…) Avšak konec dobrý, všechno dobré: Agnew dostal jen podmínku a rezignace mu umožnila sledovat vyvrcholení aféry Watergate jen zpovzdáli. Jako úspěšného daňového stratéga jej však týdeník Euro nedoporučuje.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
